Od úspěšného karetního hráče, pro kterého v ekonomicky nejkritičtějších obdobích života, než se stal „kultovním spisovatelem“, byly zisky z hazardních her ve studentských klubech jediným zdrojem financí — po „gurua“ hlásajícího, ale především vlastním životem naplňujícího úplné odosobnění, odpoutání od majetku a vztahů, a totální bytí v souladu s přirozeným řádem světa; od pijáka, který alkoholem rozhání pocity zmaru z nemožnosti dosáhnout ideálů, kterých se nemůže vzdát — po do sebe zahleděného egocentrika, který je přesvědčen, že na jeho bedrech spočívá úkol najít lék na problémy světa; a řada dalších, neméně kontroverzních, neméně zdánlivě neslučitelných. (z anotace)


Kupředu, nebeští

Ve Vesmíru nejsou privilegovaná místa — v tom se astronomové, zdá se, shodují.

Červíčkovi to samé už odedávna napovídá múza vší citlivosti a veškeré spravedlnosti. Ve Vesmíru nejsou místa významnější než jiná, místa protekční, místa privilegovaná, protože tak to má být, tak to musí být, tak je to zařízeno, citlivě a spravedlivě.

Se si dobře pamatuje tu noc u řeky Visly, daleko odtud, v polské krajině. Daleko odtud a daleko odtamtud. Daleko od teď. Dvacet let. Ale se pamatuje přesně. Slovo za slovem:

„Dívám se tam. Jak daleko je k nim? A co jsou to hvězdy? Říkají, že všechny jsou slunce, vzdálená a zářivá, podobná tomu, které zašlo před bezmála dvěma hodinami. A říkají, že kolem nich také krouží planety. Jsou tam i jiné planety Země? Je tam druhá planeta Země? Je tam druhé takové místo u řeky, druhá chýše, druhé ohniště a druhý člověk, který sedí u ohně a přemýšlí o mně v tuto chvíli? Je mi podobný? Jak se jmenuje? Jaké má vlasy? Co teď dělá? Vytahuje klackem brambory z uhlíků svého ohně? Oškrabuje z nich zlehka nožem tenkou zuhelnatělou slupku a klade je na široké listy připravené vedle sebe? Jde do chýše, přechází přes suché koryto řeky, bere snop trávy a odsouvá jej na stranu, jako by otevíral dveře do chýše, vyhrabává sekeru a sůl, bere trochu soli do dlaně, a zahrabává zpět zbytek drahocenné soli, vrací se k ohni se sekerou v pravé ruce a špetkou soli v levé? Usedá na kládu přivlečenou před dvěma dny z břehu řeky, zasekává sekeru do klády pod sebe z pravé strany, a sůl opatrně pokládá na list vedle pečených brambor? Je zasněný? Chutnají mu také tak brambory, kterých snědl asi šestnáct, a zbývající jsou stále mezi uhlíky, v žáru, a nechť tam zůstanou, přijdou vhod ráno, k brzké snídani, protože brzy zrána bude muset vyrazit pro nějakou domácí drůbež do vzdálenějšího okolí, protože v blízkém okolí nechce dělat rozruch, zasévat lehké podezření, které poroste, dávat podněty k zahájení pátrání po té prokleté lišce, která zakousla nejhezčí slepici nebo kachnu nebo perličku, a jistě ji už dávno snědla, ta prokletá liška, ať jí kost zaskočí v hrdle, za tu moji slípku nebohou, teprve z března byla, a už nesla, krasavice moje? Dívá se do dohasínajícího ohně, a vlastně skoro nic nevidí, zvláštním úporným nic nevidoucím pohledem jakoby proniká skrze plameny, skrze žár, skrze celou hlubokou zemi, jako by nic nemohlo zarazit jeho pohled, jako by se o nic nemohl zarazit, nebo naopak, jako by se propadal na druhou stranu, do hlubin na druhé straně očí, ale to je nakonec totéž, protože není konec a on také není? Probral se po čase z toho svého propadání se? Postavil se trochu zprudka a zasypává hlínou hromadu dohasínajících uhlíků, ve které ještě musí být kolem dvaceti brambor na zítra, na co nejčasnější snídani, a měl by tedy už jít spát? Vytahuje sekeru ze sedací klády a náhle ji o něco pevněji sevře, pomalu vstává, je napjatý, a nůž mu z levé strany lehce zavadí o nohu, on chvíli stojí se zavřenýma očima a zadržuje dech a všechna jiná chvění, aby nic nerušilo sluch, protože to právě uši teď nastražil, aby uslyšel to ševelení, jakýsi praskot, který přichází od vody? Chtěl by psa? Učinil by ho ten pes nesmírně šťastným? Je už klidný? Nebo ještě chvíli bude stát? Je už klidný? Jde do chýše, svého hotelu, a zamyká se zevnitř dvěma snopy, jako by dveře zamykal? Sundává si vkleče bundu a vytahuje zpod listí teplý svetr, obléká si ho, a přes něj znovu bundu, přestože je ještě docela teplo, ale v noci se ochladí? Pokládá sekeru na dosah pravé ruky? Je mu smutno? Je mu strašlivě smutno?“

A několik dní potom. Se si pamatuje slovo za slovem:

„Naproti vychází měsíc, čtvrtina jeho disku. Dívám se do nebe a hledám hvězdy. A jeho hledám. Jsi tam, chlapče? Co teď děláš? O čem přemýšlíš? Po kom se tobě může zrovna teď stýskat? Oni jsou zlí, chlapče, a jejich slova záludná. A jejich činy zrádné, můj milý. Srdce samolibá!“

Od té doby minulo dvacet let, ne, neminulo, nic neminulo; posunulo se všechno o dvacet let a teď, můj mléčný bratře, můj drahý z Mléčné Dráhy bratře, si napočítáváme bezmála čtyřicet let. Třicet osm dokončíme v srpnu, ve slavném měsíci „deště hvězd“, za půl roku, to znamená, až se všechno posune o půl roku, a Slunce (tvoje Slunce tam, moje Slunce tady, naše Slunce tam a tady) bude ve znamení Lva. Teď, pátý už den, je Slunce ve znamení Vodnáře, a my se nacházíme v malé přímořské vesnici jménem Casitas, na jih od přístavu Tuxpan, severně od přístavu Vera Cruz, někde víceméně v půli cesty toho kusu pobřeží obrovského rozlehlého Mexického zálivu.

stachura

Pohleď, můj drahý mléčný bratře: tak silně, tak bezměrně, tak nekonečně věčně teskníme (po čem?, po kom?), ale tesknili jsme snad někdy po našich minulých letech, po našich letech dvacátých, nebo snad, nedej Bože, po nezodpovědném dětství? Nikdy. A neteskníme po nich ani teď. A nebudeme, věříme tomu, že nebudeme po nich tesknit ani v takzvané budoucnosti, až se všechno posune o dalších řekněme dvacet let, a nám bude dáno spolu s tím vším se posunout v takzvaně živé formě, ve formě živých lidí, ve svislé formě, kterou je tak těžké udržet (tvrdíme pouze, a dokonce ani netvrdíme, jen podotýkáme, že je těžké udržet svislou pozici, ale neříkáme, že je těžší než pozice vodorovná; a neptáme se, co je těžší: zdali je těžší být živý, nebo zdali je těžší být mrtvý — protože o tom druhém ve skutečnosti nic určitého nevíme; je těžké žít — to můžeme říci kdykoliv, aniž bychom urazili mrtvé, aniž bychom vůči nim, vůči jejich památce byli necitliví). Tedy až se všechno posune o — řekněme — dvacet let a jestliže nám bude dáno se spolu s tím vším posunout ve formě živých lidí — pak pevně věříme, že také nebudeme tesknit po — nedej Bože — letech nezodpovědného dětství, nebo našich letech dvacátých, nebo našich teď letech čtyřicátých. Protože není vrácenka. Protože pro nás je možný jen jeden směr pohybu: vpřed. Může to být v kruhu, po elipse nebo spirálou — ale vpřed. A, jak se jen dá, zářně. Vpřed a zářně tedy. Jako hvězda. Nebo její částice. Drobek. A jestliže ne zářně, jestliže se nedá, pak v každém případě — vpřed. Jako mraky po nebi, které — jak sis jistě všiml, můj drahý mléčný bratře — vždy letí dopředu, nikdy dozadu. Protože není vrácenka-milenka.

Se si to dobře pamatuje. To bylo před více než deseti lety. Se neteskní po tom čase, jen si pamatuje. Ne. Jinak to je. Se neteskní po tom čase, nevzpomíná si, se nepamatuje. Jestliže někdo, jestliže něco pamatuje, to ne já, to mě se pamatuje. To ten čas mě pamatuje. A diktuje. Přesně. Slovo od slova:

„Každý den byl pro mě dnem posledním. Vštěpoval jsem si to a přivazoval rozdivočelou mysl jako psa k třešňovému kmeni v neoploceném sadu. Věrné bdělé zvíře sebou škubalo, štěkalo, cenilo zuby, v noci vylo a kňouralo, a tak mi připomínalo to, na co jsem občas, stávalo se, nevědomky zapomínal. Že každý den je dnem posledním. Těžká to byla myšlenka. Těžké váhy. Cítil jsem každou tunu každého dne. Cítil jsem nejednou rovnoměrně na každý čtvereční centimetr kůže rozprostřenou strašlivou umrtvující tíži sebebezvýznamnější chvíle, například té: když jsem se skláněl nad studnu, abych se napil vody; například té: při štípání dřeva se sekera náhle zastavuje ve vzduchu jako motýl a na člověčí hřbet padá stěna lesa.“

Ano, každý den je dnem posledním a poslední je každá chvíle (ačkoliv nehynou, jen se posouvají; vypadá to, že někam dozadu). Ale proto také, právě proto také, je každý nový den dnem prvním a první je každá chvíle. A teď jinak: každý den v každé chvíli, poslední i první, se dá velmi snadno — než se luskne prsty — změnit pozici ze svislé na vodorovnou, dá se — aniž by se vyvolávalo strašáka z lesa nebo démona z městské dlažby — na rovné cestě obyčejně zakopnout, upadnout a už tak zůstat. A v situaci, kdy se to může v každé chvíli stát, a nestane se to, je každá nová chvíle skutečně darovaná, je skutečným darem, a jestliže se přijímá ten dar, protože se jej přijímá (a dá se jej přeci nepřijmout, a ví se, o čem je tu řeč), tedy jestliže se přijímá ten dar, kterým je každá nová chvíle, například tahle, právě tahle, jak bychom pak mohli, my, můj drahý mléčný bratře, s ní tak opovržlivě zacházet a zahazovat tu chvíli v tu samou chvíli? Prchat v té samé chvíli do chvil minulých, které se už odsunuly, ve kterých se už pobylo, které se už jednou důkladně a zdárně a horlivě naplnilo naším strašným a nádherným napětím. Jak bychom mohli? To by bylo necitlivé.

Jedině že by se přijímalo ten dar, kterým je každá nová chvíle, právě proto, pouze a výhradně proto, aby se mohlo vracet do chvil minulých, bližších nebo vzdálenějších. Aha. Potom ano. Potom ano. Potom však není pohyb vpřed, je jen vrácenka. Nebo stání na místě. Ale není vpřed. A tím: tou setrvačností, tím vzdorováním pohybu v případě stání na místě, nebo tím protipohybem v případě vrácenky — se musí něco brzdit, něco zadržovat. Něčemu překážet. Nějakému všeobecnému přirozenému směřování. A znovu se objevuje nebezpečí necitlivosti.

A nemůže nastat nějaké všeobecné směřování dozadu? Všeobecná vrácenka? Ano, může. V dějinách lidstva se děly a dějí se takové všeobecné vrácenky. Ale to je šílenství. To je všeobecné šílenství. To je například fašismus a jeho různé obměny.

V každém opakování, v každé snaze něco zopakovat je něco necitlivého. A něco nepravdivého, protože pravdivost je neopakovatelná. Je jednorázová. Při pohybu vpřed — nejsou opakování. Není možnost opakování. Každý krok: lehký nebo těžký, nebo stále těžší — je neopakovatelný. Je jednorázový. Není vrácenka. A potom se teprve vidí, co to všechno je. Čím to všechno voní a čím to všechno zapáchá. Že pokud se udělá něco nepatřičného, pak není, protože není a protože nemůže být, možnost soběodpuštění, je pouze třeba to nést, a je třeba za to zaplatit krvavou ranou ve svědomí. To je při pohybu vpřed výchozí bod každého kroku. Samozřejmě je to strašlivé a samozřejmě je to i nádherné. Citlivé.

Ach, ech, och, uch — to se nám rozpovídaly myšlenky, můj drahý mléčný bratře. Ale asi potřebně. Asi jistě. Poskládali jsme si to a ono v svých hlavách. Nebo spíše ujistili jsme se, upevnili jsme se v tom, že to a ono v nich bylo dobře poskládané. Trochu podobně, jako když se někomu něco říká a se postřehne, že ten někdo neposlouchá nebo poslouchá nepozorně, a se potom myslí, že marná námaha, že nemá cenu dále mluvit, a ono to jednak přece cenu má, protože vždy je tu jistota, že se hovoří k sobě a sobě samému se pojmenovávají určité lidské myšlenky. A jestliže se mluví nahlas, to se pak dává velký pozor, jak se mluví, jak je vyslovované to, co se myslí, a nejednou velmi nehloupé věty se tak poskládají (my si poslední dobou právě takhle — cestou, po cestě — sami se sebou povídáme). Jestliže se opravdu mluví — k někomu nebo k sobě — tedy proto, že se má co říct, a ne proto, aby se něco bezmyšlenkovitě zablekotalo, nebo z upovídanosti nebo z panického strachu z ticha. Slyšeli jsme takové. Viděli jsme takové. Kteří například ráno vstanou, a místo toho, aby pozdravili nový den a překrásně se podivili nad tím zázrakem, že se probrali z hlubin, že se jim otevřely oči, a aby otevřeli okno a znovu se překrásně podivili nad tím zázrakem, že je na svém místě ta tenounká slupečka zemí a moří a nad ní ta vlající arcijemná batistová vyšívaná průzračná šála vzduchu, a to všechno, to téměř nic, zavěšené někde, Bůh ví kde, mezi vulkány miliard Sluncí a nezměrnými ledovými oceány éteru — nahmátnou rukou knoflík na rádiu vedle postele, a kroutí, ale ne proto, aby se stejně tak podivili nad tím také přece zázrakem, že se kroutí knoflíkem na jakési malé tiché krabičce a tím se rozezní orchestr a ten orchestr je někdy vzdálený dobrých tisíce kilometrů od nás, za horami, za moři; tedy ne proto, a ne proto, aby poslouchali, co ten orchestr hraje, ale jenom proto, aby něco halasilo, a aby to halasení něco přehlušilo, protože se bojí ticha, a bojí se sebe, bojí se v tom tichu uslyšet v sobě zvláštní šum a v tom šumu rozpoznat něco jako neslyšné vzdálené echo volání mléčného bratra.

Tak je to, můj mléčný bratře, můj drahý z Mléčné Dráhy bratře. Co se nás týká, my jsme se navzájem nepřehlušovali nikdy, naopak, právě naopak, úplně naopak (to je pro tebe ještě jedna náruč): vždy nás to táhlo k okrajům, k hranám, k limitům, na hranice, na pomezí, na nejodlehlejší louky, na aphelia, na bezcestí — protože jsme to nejprve magicky cítili, a potom už magneticky věděli, že právě tam, že právě tady je ta privilegovaná část neprivilegovaného místa, odkud máme k sobě nejblíže, to znamená nejméně daleko, a kde můžeme své vzájemné volání v nehluchém šumu rozpoznat.

Tak se i teď nacházíme v jedné z těch privilegovaných částí neprivilegovaného místa, daleko od hlučných hlavních měst, daleko od malicherných záležitostí — v malé přímořské vesnici jménem Casitas, na jih od přístavu Tuxpan, severně od přístavu Vera Cruz, někde víceméně v půli toho kusu pobřeží obrovského rozlehlého Mexického zálivu.

Ačkoliv jsme je nejdůkladněji, jak se dá, zkoumali a nešetřili při tom chodidla ani hlavy, přesto zůstávají tajemné ty stezky, které se táhnou a vinou a scházejí a rozcházejí a proplétají se mezi tamtou pěšinou při řece Visle, kterou jsme před dvaceti lety vyšlapali v rákosí, vysokých travách a suchém chrastí, a těmi šlépějemi, které jsme teď vtiskávali do měkkého písku pláže, když jsme přecházeli od pásu palem podél moře k vodě. U které právě stojíme, můj drahý mléčný bratře.

Moře je ocelově šedé a rozbouřené. Nad vodami, na východním úbočí hory nebe, stojí velký rudý měsíc. Je blízko a ještě se přibližuje. A my se tím stáváme stále lehčími. A ještě lehčí budeme zítra, protože již zítra měsíc dosáhne perigea a bude největší, nejblíže Zemi. Nejblíže Zemi a nejbližší Zemi. Skoro na dosah ruky. Na pošimrání. Moře-nebe, nahoře-dole, a uprostřed vítr. Slábnoucí, ale stále ještě běsnící. El Norte — nechvalně proslulý ničivý vichr zdejších krajů. Před chvílí, před necelou hodinou vyprávěl majitel restaurace pod palmami — kde jsme večeřeli — že mu vyprávěl známý rybář, jak se ukryli před Norte v přístavu Tuxpan a na lodi měli samici žraloka, která se zapletla do sítí a kterou vylovili někde u ostrovů Lobos, a když jí rozpárali břicho, našli v ní nohu, ruku a jiné ostatky ženy; na kotnících a zápěstích byly stopy po provazech, musela tedy ta žena být nejdřív svázaná, potom hozená do řeky a řekou se dostala do moře, a tam už číhali žraloci, kteří se shlukují právě při ústí řek a čekají na kořist, podobně jako černé vodní ptactvo; pravděpodobně i noviny z Poza Rica o tom psaly. A po tomto příběhu — tímto směrem se roztočilo kolo — se začaly sypat jiné. Hrůzu dštící, jako ten nadcházející večer ponurý.

My jsme však a všemu navzdory dojedli večeři, která sestávala ze smažené ryby, a přešli jsme k hromadě kokosových ořechů. Odkulili jsme jeden trochu na stranu a několika seky mačetou jsme odsekli vrcholek na jedné straně, vyvrtali jsme díru, upili trochu mléka, doplnili zbytek trochou tequily z naší čutory, potom jsme vymačkali dovnitř šťávu ze dvou citronů. S takto namíchaným nápojem, který na druhé straně toho kontinentu, u Pacifiku, nazývají coco-loco neboli kokos-blázen — jsme usedli zpět na kládu (na sedací kládu jako před dvaceti lety) vedle nádrže, ve které plaval přes metr dlouhý živý kajman; a pak jsme popíjeli (bez brčka) a kouřili cigaretu a při tom se oddávali naslouchání a čas od času pozorování ještěra. Pod nahoře plápolajícími prapory palem, sesednuti kolem ohně, pili domorodci svoje nápoje (nacházeli jsme se v pásmu rumu a aguardiente de caña, tyto nápoje se zde tedy pily především) a vyprávěli jeden po druhém, s tím svým specifickým konejšivým veracruzským přízvukem, své příběhy. Všechny hrůzu dštící, jako ten nadcházející večer ponurý.

—Y usted, señor, qué nos va a contar? — zazněl po chvíli ženský hlas, který mohl patřit jedině šéfové, to znamená ženě majitele toho polního lokálu pod palmami, protože byla jedinou ženou v této společnosti.

Nikdo neodpověděl, zvedli jsme tedy skloněnou hlavu a uviděli, že všichni se dívají na nás.

—Yo, señora? — zeptali jsme

—Sí, señor. Us Algo de su tierra lejana? — řekla žena.

—Z mé daleké země — zopakovali jsme a pomysleli, že skutečně, že daleká, že daleko je naše země. Daleko. A blízko. Ale řekli jsme něco z jiného soudku.

—Ale pro mě i tahle země je mou zemí.

„A to je od vás nesmírně laskavé. To rádi slyšíme. Blahopřejeme. Gratulujeme.“ — ozývaly se kolem hlasy a uznale přikyvovaly hlavy pod klobouky.

Chvíli jsme mlčeli a pak jsme řekli:

—Nenapadá mě nic pozoruhodného, žádná delší nebo kratší příhoda, ale můžu vám říct, jak jsem jednou viděl něco podivného… něco velmi podivného, abych tak řekl.

Na chvíli jsme se odmlčeli a zapálili si další cigaretu. Nikdo nic neříkal, jen vítr dul v rozevlátých korunách vysokých palem a hučelo nedaleké moře, útočící vlnami na ploché pobřeží. A praskal oheň pod roštem. Žena to nevydržela:

—Ach, skutečně? A co jste viděl? — zeptala se.

—Hlavu, prosím. Bez krku, bez těla, bez rukou, bez nohou, bez ničeho. Samotnou hlavu. Visící ve vzduchu. Asi tak metr a půl nad zemí a vzdálenou přibližně tři čtyři metry ode mě… Tak, že jsem si ji mohl dobře prohlédnout, i když to všechno trvalo velmi krátce… a bylo to zahalené lehkým jakoby oparem, jakoby dýmem, jakoby mlhou… kdo ví…

Potáhli jsme hluboce z cigarety a vyfoukli dým, zahalili jsme vlastní hlavu dýmem a přerušili vyprávění ve skutečně napínavém místě jako v kriminálních příbězích na pokračování v novinách, ale my jsme to neudělali cíleně, promyšleně. Tak se to prostě přirozeně stalo. Žena znovu nevydržela:

—Ale co bylo dál? Co to bylo, ta hlava? — zeptala se.

—To byla moje hlava. Moje vlastní hlava. Na kterou jsem se díval a která se dívala na mne.

„Ach Bože, to je strašné. Velmi zvláštní. Velmi zvláštní.“ — ozývaly se ze všech stran hlasy a uznale přikyvovaly hlavy pod klobouky.

—To jste se ale musel vyděsit — řekl někdo.

—A právě že Neměl jsem strach. Možná jsem prostě neměl čas se vyděsit, protože všechno trvalo jenom chviličku, jak už jsem řekl. Okamžik, déle ne. Nestihl jsem na nic myslet. A proto jsem se nevyděsil.

—Bylo to ve dne, nebo v noci? — zeptal se někdo.

—Bylo to ve dne — odpověděli

—Promiňte. Ale nebyl jste tehdy náhodou opilý? — podotkl někdo.

Zasmáli jsme se a zasmáli se všichni, a to byl dobrý popud k přípitku. Salud! Salud! — znělo ze všech stran a ze všech hrdel a každý, kdo měl čím, a každý měl čím, připil. Takže ani my jsme neotáleli. Na kolenou položený kokos jsme lehce pozdvihli v dlaních, sklonili jsme k němu hlavu, přimkli ústa důkladně k otvoru a — vzhůru. Je nepochybné, že někdo, kdo by tu scénu pozoroval z boku (ze vzdálenosti tří čtyř metrů a z výšky přibližně jednoho a půl metru), by si mohl snadno něčeho všimnout. Mohl by si všimnout, že takto vzniklý tvar — složený ze dvou identických rozměrů hlav: naší hlavy a hlavy kokosové — byl dokonalou osmičkou a že přípitkem vytvořená horizontální, vodorovná pozice té osmičky (proslulý matematický symbol, nebo také obrázek ležícího člověka, nebo obrys sopky Iztaccihuatl) byla v tom případě ne až tak pozicí smrtelnosti jako nekonečna. My jsme si toho všimli, můj mléčný bratře, a to je fantastické, že jsme si toho všimli. Takový detail. Protože stejně dobře jako já víš, můj drahý z Mléčné Dráhy bratře, že detaily, to jsou: výpravy do Kosmu. Nic méně a nic víc. A čím drobnější detail se postřehne, tím dále do Kosmu se vyletí.

Otřeli jsme zápěstím ústa i tu kapku, která stékala po bradě, Mexičané si zase odplivli, každý jednou nebo vícekrát, což je pro ně při pití alkoholu jednou z činností rituálních. Kajman v nádrži neznatelně pohnul ocasem.

—Ne, nebyl jsem opilý — řekli jsme.

— Mohla to být halucinace, a jistě byla, ale ne z alk Nada de alcoholiris.

—Mohlo to být z únavy — řekl někdo.

—To ano — uznali

—S dovolením; jak to jen říct… měl jste tenkrát… cítil jste, že máte svou vlastní hlavu, to znamená, cítil jste, že vaše vlastní hlava je na svém přirozeném místě? — podotkl někdo uvážlivě.

—Rozumím, co máte na mysli.  Domyslel jsem se. A ano. Měl jsem vlastní hlavu. Rozhodně jsem neměl pocit, že bych neměl svou vlastní hlavu na jejím přirozeném místě, jak jste to výstižně popsal. Měl jsem svou hlavu. Rozhodně.

—Krom toho — dodali jsme po chvíli — kdybych neměl svou vlastní hlavu a v ní oči, podle zákonů optiky bych nemohl nic vidět. Protože čím? Rozumím, co jste tím myslel. Tamto byla jakási moje druhá hlava.

—Děkuju. Rozumím — odpověděl muž.

—No dobrá — řekli — Vy se, pánové, dále bavte. Já se půjdu trochu projít. Na zdraví.

Vyprázdnili jsme do dna naše coco-loco a položili ho na zem vedle sedací klády. Vstali jsme, řekli tradiční „con permiso“, uslyšeli tradiční „ándele“ a vyšli jsme směrem k moři.

U kterého právě stojíme, můj drahý mléčný bratře. Je ocelově šedé a rozbouřené. Šumí. Jako šumí všechna moře. Všechna současně šumí, jak velmi výstižně podotkla jedna Belgičanka, paní Marguerite Yourcenar. Šumí tady a teď Mexický záliv, šumí tam a teď Moře například Baltské. Ve stejnou chvíli. Zároveň.

Baltské moře, předjaří, více než deset let nazpět, pamatuješ, můj drahý mléčný bratře? Ne, nepamatuješ. My nepamatujeme. Neteskníme po tom čase, nevzpomínáme, nepamatujeme si. To ten čas si pamatuje. To paměť pamatuje. A děje se něco takového nádherně fantastického, že ten pamatující si čas (tajemným hlasem nezlomného osudu přivolaný) k nám jedním skokem přiskakuje, přiskakuje k nám a proskakuje námi, a zastavuje se před námi, vpředu, jako lucerna, a nám — kupředu jdoucím, kupředu se plavícím — ta lucerna trochu osvětluje cestu. Tak, teď je to správně. Teď je to zcela správně. Takhle to je. Takhle nenávratná minulost, jestliže byla prožitá pěkně, horlivě a vášnivě, přičinlivě pomáhá budoucnosti k prožití, k prožití také pěknému, horlivému a vášnivému.

—A takhle, pohleď — tajemným smyslem nezlomného našeho osudu přivolané — vyvstává před námi to, co stojí za námi: Baltské moře, předjaří, více než deset let nazpět: čas v podobě paměti: paměť v podobě obrazu: obraz v podobě věrného zobrazení slovy, malebně popsaný, v dlaních jemně přidržený:

„Žijeme snad proto, abychom se co nejlépe vyspali? Pluje snad loď proto, aby uvízla na mělčině? Je snad moře proto, aby nešumělo? Šum zněl, jako by se přesouval ohromný těžký nábytek, skříně o stu dveřích, masivní buržoazní komody a příborníky, propastná královská lůžka, pyramidálně rozrostlá křesla, mílové rozkládací stoly. Ke břehu se sunulo nekonečné stádo stěhovacích vozů. Pobřežní pěna jim dopadala na shrbené hřbety jak vítězný smích.“

A jen tak mezi námi, můj mléčný bratře — nebyla to náhodou tvoje hlava, co se mi tenkrát zjevila?

A jen tak mezi námi ještě chvíli, ještě dále a ještě výše — není to náhodou tvoje hlava, není to náhodou tvoje plavá hlava, kterou teď vidím tam na severním úbočí hory nebe? A tam na jižním úbočí hory nebe? A tam na západním, nad palmami? A tam? A ještě tam? A ještě ještě tam? A ještě ještě ještě tam!

Kupředu. Kupředu, nebeští.

Překlad David Zelinka.

 

Vydává nakladatelství Malvern.