Člověk se musí nechat vyhodit
Jiří Hájíček se rozhodl nepřevzít Státní cenu za literaturu. Zdůvodnil to ve svém dopise ministrovi kultury ze 6. září 2018 tím, že ho k tomu vede zpolitizování ceny, „a to okolnostmi po odstoupení Petra Hrušky a následně dalších tří členů z poroty Státní ceny, kteří tak chtěli vyjádřit nesouhlas se současnou politickou reprezentací České republiky“. Jiří Hájíček tak reagoval na prohlášení Petra Hrušky z 13. července 2018.
Petr Hruška své odstoupení vysvětlil v dopise Odboru umění, literatury a knihoven na Ministerstvu kultury ČR. Konkrétně uvedl, že tím především reaguje na situaci, kdy „náš stát reprezentuje odpuzující vláda, která svoje posty vyhandlovala s komunisty a způsobila, že se extremistická politická strana stala skrytou i zjevnou součástí státní moci“.
Samotné postoje zúčastněných jsou pochopitelné, výsledkem je ale situace zcela nepochopitelná.
Nechuť nad vládou opírající se o podporu komunistické strany je pochopitelná. Stejně tak nechuť převzít jakoukoli zpolitizovanou cenu. A Státní cena za literaturu jednoduše nebude předána — přestože nedošlo k jakémukoli zpochybnění její váhy ze strany Petra Hrušky ani Jiřího Hájíčka.
Členové poroty odmítli jakékoli politické zasahování do výběru laureáta. Petr Hruška ve svém dopise uvádí, že „sama Státní cena za literaturu je dnes aktivitou, při jejímž udělování politická kritéria nehrají roli“. Neobjevily se ani žádné pochyby ohledně neřešitelného názorového rozkolu ohledně budoucího oceněného.
Členové poroty, odstupující i zůstávající, se paradoxně shodnou, že Státní cena byla v dosavadních ročnících „čistě odborná“ a měla „prestiž“. I současného laureáta vybírala porota dle jednotlivých vyjádření porotců zcela apoliticky a hodnotila kvalitu díla.
Výběr Jiřího Hájíčka jako laureáta ceny jen potvrdil, že porota vybrala autora, který v sobě spojuje symbolické a literární kvality. Jeho díla byla opakovaně oceňována (např. Magnesia Litera za prózu roku 2006 a Litera za knihu roku 2013). Hájíčkův poslední román Dešťová hůl se setkal s pozitivním kritickým ohlasem, je často hodnocen jako jeho nejlepší dílo a měl i komerční úspěch.
Dobrá pověst Státní ceny ale byla v důsledku zpochybněna. Literární obec se navíc rozdělila. Jedni se přou, zda skutečně platí, co řekl Petr Hruška v Lidových novinách — že „Státní cena reprezentuje nejen oceněného autora, ale i vládu, která ji spravuje“ —, a druzí je zase osočují z emocionality, demagogie, moralizovaní, naivity či z normalizačních výlevů. Reakce a komentáře se množí a cyklí, a tak se i zastánci postoje Petra Hrušky ohrazují proti Petru Hruškovi a jeho rozhodnutí vysvětlit svůj dopis v novinovém rozhovoru, a navíc pro Lidové noviny…
Pochybuji, zda je možné se čistě odbornou volbou „podílet na tomto druhu reprezentace vlády“, jak uvedl Petr Hruška, ale mnohem více je třeba upozornit na kontext situace.
Znechucení Petra Hrušky nad politickou situací asi sdílela většina literární obce. Podobná nechuť přivedla mnohé na náměstí mnoha měst. Nešlo o nic výjimečného, ostatně tři další členové poroty Petra Hrušku následovali. Tato reakce ale přišla v nevhodný čas a byla pronesena v nevhodné pozici: laureát byl již vybrán, a cena měla tudíž být udělena.
Odstupující členové použili své dosavadní členství jako prostor k vyjádření svých politických názorů. Tím ale onen doposud „odborný“ a „prestižní“ prostor skutečně zpolitizovali. Kupodivu nevyužili prostory, ve kterých se mimo jiné pohybují běžně. Mohli své znechucení vládní politikou vyjádřit v akademické, vysokoškolské či žurnalistické oblasti. Dokonce mohli své postoje vyjádřit, aniž by své pozice opustili. Co by se mohlo stát špatného? Vyhodili by je?
Ludvík Kundera v dokumentárním cyklu Vzkaz kdysi řekl, že udělal chybu, že v těch málo zaměstnáních, kde byl, vždy podal výpověď jako první. „Člověk se musí nechat vyhodit,“ říkal s úsměvem. Bohužel pro renomé Státní ceny za literaturu se i zde všichni rozhodli pro korespondenční protest a odchod. Přestože zde nebyl pro nepředání ceny žádný relevantní důvod. Jen ten nevhodný čas.
V současném kolotoči voleb do senátu a obcí jsme svědky, jak může prestižní a odborná literární cena prorazit mediální mumraj paradoxně tím, že o sobě dá vědět ztrátou vlastní hodnoty. Jednoduše nám před očima zaniká něco, co je v plné síle. Následné spory komentátorů či čtenářů literárních rubrik širší kulturní veřejnost vůbec nezajímají. Literární obec si jednoduše zdiskreditovala svou váženou literární cenu. To je skutečně nepochopitelný výkon.