Co civíš? Nepřemýšlej, piš!

Mnohé publicistické texty totiž v knižní podobě ztrácí svůj lesk, jsou zbaveny svého společenského kontextu a často se ukáže, že byly jen odpovědí na „pěnu dní“, nějaký ten šlendrián všedních dnů, které ovšem dávno minuly. Mnohé takové soubory tak později končí nejen na úctyhodném místečku „cti a slávy“ autorovy knihovny, ale často také ve výprodejích a slevách. V lepším případě leží v našich knihovnách a čekají na situaci, „až bude čas“.

Vše, nebo něco?

Musím se tedy otevřeně přiznat — hned takto na začátku —, ač je to již z úvodního odstavce patrné, že nepatřím mezi ty, kteří jsou nakloněni vydávání publicistických textů. Právě z výše nastíněných obav. Domnívám se totiž, že knižně vydávané soubory jednotlivých článků, fejetonů či úvah nejsou určeny dnešním čtenářům, ale byly určeny právě těm někdejším, kteří daného autora sledují a čtou jeho texty ve vybraných periodikách. Soubor článků svého oblíbeného fejetonisty či komentátora si snad někdo koupí, ale jako celek je čte asi málokdo. Publicistické soubory či výbory jsou de facto určeny budoucím čtenářům, studentům, kteří ocení, že mají vše pěkně pohromadě.

Vydávání publicistických textů je přesto jakýmsi rekreačním sportem nakladatelů. Po nějaké době se vezme objem daných textů vybraného autora a vydá se v knize. Obecně jsou zde dva způsoby vydávání. Cesta sumarizace všeho, kdy se vydá vše jako v případě komentářů pop-ekonoma Tomáše Sedláčka pro Hospodářské noviny, které vyšly důkladně marketingově ošetřené pod sexy názvem Druhá derivace touhy. A pak je tu cesta výběru, kdy se z mnoha textů vyberou jen některé. Ideálně nadčasové perly, které by bahnitý proud dennodenní komunikace zachvátit přeci jen nemusel. Vše se vždy upraví (někdy se i něco přidá), jednotlivé části se rozdělí dle témat do jednotlivých oddílů a hotovo. Sumarizaci ocení budoucí kriticky naladěný čtenář-student, druhou variantu ocení spíše dnešní vřele nastavený čtenář.

V případě výboru Petříček Sellier & Petříček Bellot je ale třeba zde široce rozvinutou skepsi pomalu rozhánět. Borkovec se rozhodl pro druhou možnost, vytvořil výběr textů, které propojuje několik motivů, a celý soubor drží pohromadě dvě společná témata.

Co to je?

Soubor Petříček Sellier & Petříček Bellot tvoří krátké texty, které Petr Borkovec publikoval v letech 2017—2019 (tu více, tu méně) pravidelně v rozličných médiích. Jeho texty vycházely ve společenských časopisech (Reflex, Respekt), v kulturních časopisech (Souvislosti, Revolver Revue), ale i v hudebním časopise Full Moon, na literárním portálu iLiteratura.cz či v rozhlase (Český rozhlas Vltava). I v takto pestrém prostředí vždy zaujaly řekněme nadstandardní literárností a jazykovou kulturou a v daných novinách či časopisech patřily často (tj. ne vždy) mezi to nejlepší, co si tam mohl čtenář přečíst. Borkovec dokázal svými texty nabourávat očekávání čtenáře. Co to vlastně v hudebním nebo společenském časopise čteme? Úvahu, vzpomínku, fejeton či přímo povídku?

Nezařaditelnost jeho textů svým způsobem dráždí. Čtenář je u Borkovce překvapován bizarnostmi, drobnými nechutnostmi, erotikou i nečekaným humorem. Podobně tomu je také u jeho předchozí knihy „krátkých próz, malých esejů, poznámek, zápisků“ Berlínský sešit / Zápisky ze Saint-Nazaire, která později vyšla v upravené podobě jako Zlodějíček.

V novém výboru Petříček Sellier & Petříček Bellot se ale k tázání po tom, co je nám tu předkládáno, co to vlastně čteme a co to tady je vlastně napsáno, opakovaně vrací. Texty jsou jakýmisi literárními hybridy, které nesedí do žádných škatulek. Už na vnitřní straně knižních desek čteme podivnou anotaci:

Protivný impresionismus — jak jinak byste Borkovcovu žurnalistiku nazvali? Ve sloupcích a úvahách by se měl autor zamýšlet nad nějakým tématem a přivést i nás k přemýšlení nad tímto námětem. K jakému námětu nás autor přivedl? K rybářům, kteří si na mobilech pouštějí porno!

Anotace, která je současně komentářem. Jakýsi literární hybrid. Neznámý čtenář zde vyjadřuje svou nespokojenost s jedním textem, jenž mimochodem uvozuje celou knihu, a současně vtipně pojmenovává Borkovcův styl.

Reflexe formy se opakovaně vrací. Například v textu „Kůň a ryby“, kdy Borkovec vzpomíná na knihu svého dětství Prérií pádí kůň:

Lovecké historky, které se v průběhu vyprávění změní buď v mikrothriller, nebo v bohapustou legraci, v níž je zesměšněn čtenář i žánr. […] Líbilo se mi, že příběhy mají různou délku, odstavcové příhody střídají delší povídky, v jednom kuse se proměňuje styl a řeč.

Svou úvahu končí provokativním: „Lepší hodně pozorovat a méně přemítat.“ Toto se později promění v tvrzení: „Spisovatel má psát, a ne přemýšlet!“ Borkovec nechává čtenáře pátrat po tom, co vše může být literární sloupek, a upřímně píše: „[…] úvaha, nebo reportáž; nebo kázání; nebo pozorování — jako obvykle nevím přesně, co to tu vlastně provozuju.“ Autorem deklarované nepřemýšlení a nevědomost postavení proti „psaní“ ale budí podezření — takhle přece nevypadá grafomanský automat!

Co vidíš?

Julian Barnes ve svém románu Arthur & George začíná své vyprávění větou: „Dítě chce něco vidět.“ A končí svůj román otázkami: „Co vidí? Co viděl? Co uvidí?“ Podobně jako u románu Arthur & George i u knihy Petříček Sellier & Petříček Bellot je důležitý zrak. Borkovec před čtenáře neustále staví různé obrazy a pozorování nějaké situace. Často se v jeho textech klouže zrakem po povrchu, civí se, někdo si něco prohlíží, něco se pozoruje. Téma zraku je doplňováno přírodními motivy, kdy se pozorují všemožné sýkorky, vážky a motýlice, na stůl se vykládají lebky a kusy paroží.

Pohled a zrak jsou tak po pátrání po formě druhým důležitým tématem jeho textů. Borkovec snad skutečně příliš nepřemítá — rozhodně neanalyzuje, ale někdy trochu jako dítě upírá pohled a popisuje. Jeho texty tak někdy upadají do impresí a popisů. Například text „Hans Nepomuk Prügel, Lázně Driburg, 1875, olej na plátně“ je skutečně ukázkou onoho „protivného impresionismu“, který zkouší čtenářovu trpělivost.

Otravných textů je zde ale pomálu. Valná většina vybraných textů je výborná a obstojí i při opakovaném čtení. Především bych vyzdvihl části „Kurzy kreslení ptáků za soumraku“ a „Civění do fíkovníku s nezralými fíky“, které jsou plné vynikajících textů. Borkovec přechází od osobních vzpomínek k drobným povídkám, od literárního vyznání k vypointované epizodě. Mění atmosféru i žánr. Jednou jde o literární črtu, jinde jde o propracovanou povídku. V knize najdeme též bizarní a nechutný příběh („Natali“), který čtenáře zavede do nemocničního prostředí, humorné epizody ze života spisovatele na cestách („Tržiště Sándora Máraiho“ či „Velice soukromé Slovensko“) i nostalgickou a vtipnou vzpomínku na devadesátá léta.

Co dál?

Borkovec ze svých textů pečlivě vybral ty nejlepší. Některé upravil (tuším, že například povídku „Natali“ trochu doplnil), některé nezařadil. Nenajdeme zde vysloveně slabé texty jako například provokativní sloupek „S Biankou Bellovou v hotelu“, který na portálu iLiteratura.cz vyvolal v polovině roku 2019 hned několik reakcí, a Borkovec si pod článkem mohl současně přečíst, že je nevkusný, nekolegiální a slizký, ale i vynikající a vtipný.

V české publicistice ubývá fejetonů, esejistických textů a komentářů, které by byly zajímavé i z jazykového hlediska. Autoři se přesouvají od psaných textů k videím (Jindřich Šídlo) či komickým výstupům (Miloš Čermák). Petříček Sellier & Petříček Bellot je svázaným či slepeným důkazem toho, že se v publicistice stále můžeme setkat s texty značné literární úrovně. S texty, které překvapivě obstojí i mimo stránky časopisů, webů a dokonce knih. Výběr z publicistických textů Petra Borkovce je stále však jen výběrem z publicistiky, ale ukazuje se na něm, že autor dokáže překročit hranici poezie a je schopným prozaikem. Snad bychom se v budoucnu mohli dočkat nějakého toho delšího uměleckého či jakkoli žánrově hybridního prozaického textu.

Petr Borkovec: Petříček Sellier & Petříček Bellot, Fra, Praha 2019