Co vás přimělo napsat knihu o Karlu Čurdovi?

Těch důvodů je asi vícero, ale dva považuji za důležité. Jednak Čurdův příběh se mě vždy dotýkal tím, že nebyl jednoznačný a že šlo o selhání dobře vycvičeného vojáka. Mám to spojeno s dětstvím, kdy jsem poprvé viděl film Atentát Jiřího Sequense. Ten snímek má sice jistý ideologický komunistický nátěr a některé věci jsou posunuté, nicméně atmosféra a herecké výkony jsou fantastické. A v něm je zajímavým způsobem ztvárněna postava Karla Čurdy, kterého hraje Josef Vinklář. Má tam takovou zvláštní sinavou tvář, pobledlou, do sebe zhroucenou, to mě vždy rozrušovalo. Vyvolávalo otázky — jak může někdo zradit své přátele? Co rozhoduje o tom, že se v mezní situaci rozhodneme tak či onak?

A druhý důvod — dlouhodobý zájem o československé válečné parašutisty. V 90. letech jsem se v Českém rozhlase věnoval radiodokumentům a měl jsem možnost se seznámit s řadou důležitých pamětníků — přeživších odbojářů a československých parašutistů — a trošku blíž nahlédnout do dobové atmosféry a problematiky vojáků vysazených do protektorátní „jámy lvové“. A najednou jsem začal vnímat, že ta situace byla daleko složitější a strukturovanější, než je na první pohled patrné. A sám pro sebe jsem si chtěl položit otázku, kdo Čurda vlastně byl a co stojí za jeho totálním selháním.

Miloš Doležal, foto: nakladatelství Host

Vaše předchozí knihy o Josefu Toufarovi i nová publikace Čurda z Hlíny jsou o člověku v mezní situaci, o tom, co v něm taková situace odhalí. Může se dnes západní člověk ale do takové situace dostat?

Dnes nejde o životy jako za války či ve stalinských 50. letech. Nicméně si myslím, že ono „teď a tady“ také vyžaduje od lidí statečnost, čitelnost postojů, nebojácnost, věrnost. Třeba lidé si při zachování pracovního místa nechávají líbit věci, které by normálně nesnášeli. Nebo když jde „jen“ o to, zda souhlasíte s nějakou lží, která se veřejně šíří, nebo se proti tomu veřejně postavíte. Zažil jsem normalizaci v 80. letech minulého století jako student na gymplu a to, co se dnes s lidmi děje, mně v lecčems připomíná právě onu normalizační prašivinu plnou strachu, nedůvěry a donášení.

V jednom rozhovoru zmiňujete „poblblé názory mladších historiků“, jinde zmiňujete kolektivní zapomínání na minulost. Můžete to rozvést?

Byla to reakce v souvislosti s knížkou Jízda na skle ochcanou strání s podtitulem střepy a střepiny z městečka 70. a 80. let v Československé socialistické republice, ze které budu na MAČi číst. Měl jsem na mysli historiky, kteří pohled na normalizační čas natírají do snesitelné každodennosti, kultu sympatického retra a zaoblují skutečné řezavé hrany husákovského režimu, v němž figurovali političtí vězni, kalamitní stav přírody, politická šikana a podobně. Vydávají tenhle čas za jakýsi softsocialismus s lidskou tváří. Není to tak dávno, co jsem dostal dopisní reakci na Jízdu na skle ochcanou strání od příbuzné soudruha Konopky, komunisty okresního formátu, jeden čas příslušníka StB, pronásledovatele soukromých zemědělců, který se v mé knížce mihne. Konopkova příbuzná mi pod dojmem „rehabilitace normalizace“ sděluje, jak si dovoluji napsat o tomto jejím příbuzném tak kriticky a hanlivě, když to byl přeci dobrotivý občan, oblíbený soused a radostný budovatel. Pamětníci, dokumenty a také už i moje paměť však svědčí o něčem jiném.