Pod šapitó: Neobvyklý pohled na schopnost mozku číst

Mozek je širší než obloha —
Polož je vedle sebe
A snadno celou obsáhne
A kromě ní i tebe.
 
Mozek je hlubší než oceán —
Podrž je — k modři modř,
A pohltí jej do sebe
Jak houba vědra vod.
 
Mozek má váhu jako bůh —
zkus, jak je veliká,
a liší-li se, ne více než
hláska a slabika.

— Emily Dickinsonová

Milí čtenáři,

Emily Dickinsonová je moje nejoblíbenější americká básnířka devatenáctého století. A byla jí i dlouho předtím, než jsem si uvědomila, kolik toho napsala o mozku, a to na tom nejméně pravděpodobném místě s velice omezenou možností pozorování — z okna druhého patra domu v Hlavní ulici v massachusettském Amherstu. Když napsala: „Říkej celou pravdu, ale jdi na to oklikou, úspěch leží v kruzích“, jistě netušila nic o mnoha různých neuronových okruzích v mozku. Ovšem podobně jako velcí neurologové devatenáctého století měla jistou intuitivní představu, že mozek „širší než obloha“ je schopen proměny: tedy že má téměř zázračnou schopnost překonat svoje vlastní hranice a rozvinout nové, dříve nepředstavitelné funkce.

Neurovědec David Eagleman nedávno napsal, že mozkové „buňky jsou navzájem propojené tak nesmírně složitou sítí, že ji nelze popsat lidskou řečí a vyžaduje nové matematické rovnice. […] v jediném kubickém centimetru mozkové tkáně je tolik spojení, kolik je hvězd v galaxii nazývané Mléčná dráha“. Právě díky schopnosti vytvářet takové počty spojení, že z nich jde hlava kolem, dokáže lidský mozek jít i nad rámec svých původních funkcí a zformovat zcela nové dráhy sloužící ke čtení. A nové neuronové okruhy byly potřeba, protože čtení není ani přirozené, ani vrozené, jde spíše o nepřirozený kulturní vynález starý sotva šest tisíc let. Dějiny čtení nepředstavují na ciferníku evoluce nic víc než příslovečný poslední úder před půlnocí. Přesto je tato sada dovedností nesmírně důležitá, protože dokáže měnit mozek, a tím urychlovat vývoj našeho druhu. Někdy k lepšímu, někdy k horšímu.

Rozvoj čtecích schopností mozku

Vše začíná u principu „omezené plasticity“ našeho mozku. Co mě na něm udivuje nejvíc, nejsou jeho rozsáhlé sofistikované funkce, ale fakt, že je schopen překonávat svoje původní, biologicky zakotvené funkce, jako je schopnost vidět či mluvit, a rozvíjet zcela neznámé schopnosti, jako jsou čtení či matematické dovednosti. K tomu potřebuje nové sady drah. Ty vytváří propojením starších a jednodušších struktur a někdy i mění některé jejich aspekty a původní účel. Představte si, co udělá elektrikář, požádáte-li ho, aby ve starém domě udělal nové elektrické rozvody, které by vyhovovaly novému, původně neplánovanému systému osvětlení. Aniž chceme jakkoli znevažovat práci elektrikáře, náš mozek dokáže změnit naše obvody mnohem důmyslnějším způsobem. Jakmile se má mozek naučit něco nového, nejen že nově uspořádá svoje původní součásti (například struktury a neurony zodpovědné za základní funkce, jako je sluch či zrak), ale dokáže v týchž oblastech přestavět i některá existující neuronová uskupení tak, aby vyhověl konkrétním potřebám nové funkce.

Nicméně není náhoda, že skupiny neuronů, které mají být v rámci tohoto procesu nově uspořádány, mají podobné funkce, jež vyhovují jejich novému účelu. Jak poznamenal pařížský neurovědec Stanislas Dehaene, mozek recykluje, a dokonce mění účel neuronových sítí sloužících k dovednostem, které kognitivně nebo percepčně souvisejí s novou funkcí. To je úžasný příklad plasticity lidského mozku.

Schopnost nově formovat recyklované dráhy nám umožňuje naučit se nejrůznější geneticky neplánované aktivity — od výroby prvního kola přes zapamatování si abecedy až po současné surfování na internetu, poslouchání Coldplay a posílání tweetů. Nemáme v mozku předem zabudovanou schopnost vykonávat žádnou z vyjmenovaných aktivit ani nevlastníme geny určené speciálně k jejich rozvíjení; jsou to vynálezy naší kultury, které zahrnují využití částí mozkové kůry k novým účelům. Nicméně fakt, že čtení nemáme předem naprogramované tak jako jazyk, má zásadní, a dokonce i docela zásadní dopad.

Na rozdíl od čtení je řeč jednou ze základních lidských funkcí. Jako taková má k dispozici vyhrazené geny, které se s minimální pomocí samy rozvíjejí a přinášejí nám schopnost mluvit, chápat a myslet prostřednictvím slov. Co se řeči týče, vrozený stav pomáhá rozvíjet lidská potřeba komunikace, a to po celém světě v téměř univerzální podobě. Proto se malé dítě, umístěné do jakéhokoli typického jazykového prostředí, dokáže naučit mluvit prakticky bez instrukcí. To je úžasná věc.

O nováčcích, jakým je čtení, totéž říct nelze. Samozřejmě existují geny, které umožňují základní schopnosti, jako je řeč či zrak, jež se dokážou přeformovat ve čtecí dráhy, ale tyto geny samy o sobě schopnost číst nezaručují. My lidé se to musíme naučit sami. To znamená, že potřebujeme být obklopeni prostředím, které nám pomůže rozvinout a propojit složitý soubor základních i složitějších procesů, aby si každý mladý mozek dokázal vytvořit svoji zcela novou čtecí dráhu.

Ráda bych zdůraznila jednu zásadní věc: čtení není nijak zakódováno v našem genetickém systému, a tím pádem neexistuje jedna ideální čtecí dráha. Můžou vypadat různě. Na rozdíl od rozvoje řeči neexistuje pro čtecí dráhy žádný předem daný plán, a mohou tedy vznikat v rozmanitých formách, v závislosti na specifických předpokladech a učebním prostředí každého čtenáře. Například mozek se schopností číst čínské znaky se podobá mozku, který umí číst abecedu, ale zároveň vykazuje zřejmé rozdíly. Základní a obrovskou chybou, jež má na děti, učitele i rodiče po celém světě velice neblahý vliv, je předpoklad, že čtení je pro lidi přirozené a ve chvíli, kdy je dítě zralé, se tato schopnost v celé své kráse vynoří stejně jako například řeč. Ve skutečnosti tomu tak není, většinu z nás musí základní principy tohoto nepřirozeného vynálezu lidské kultury někdo naučit.

Naštěstí je mozek díky svému základnímu nastavení dobře připraven naučit se mnoho pro něj nepřirozených věcí. Neuroplasticita, jeden z nejznámějších principů, stojí téměř za vším, co je na čtení zajímavé, od vytváření nových drah přes propojování jejich starších částí a recyklaci existujících neuronů až po postupné přidávání nových propracovaných větví k již stávající čtecí dráze. Nicméně pro naši diskusi je nejdůležitější, že plasticita je základem toho, proč je čtecí dráha mozku ze své podstaty tvárná (čti: proměnlivá), a že je ovlivňována klíčovými environmentálními faktory: jmenovitě tím, co čteme (jak konkrétní písmo, tak obsah), jak čteme (konkrétní médium, jako je tištěný text nebo digitální displej, a vliv média na způsob čtení) a jak byla zformována (metody výuky). Podstatou problému je fakt, že díky plasticitě mozku dokážeme v závislosti na faktorech prostředí vytvářet stále sofistikovanější a rozšířenější, ale i stále méně sofistikované čtecí dráhy.

Druhý princip v sobě zahrnuje závěry psychologa Donalda Hebba z poloviny dvacátého století, který pomohl konceptualizovat, jak se neurony formují do funkčních skupin či buněčných sestav, což jim pomáhá zaměřovat se na určité funkce. Při čtení se funkční skupiny neuronů v každé strukturální části dráhy (jako je zraková nebo řečová dráha) učí vykonávat některé z vysoce specifických funkcí. Tyto specializované skupiny budují sítě, díky nimž dokážeme doslova v řádu milisekund zachytit i ty nejdrobnější znaky písma či zaslechnout nejnepatrnější součásti zvukové stránky řeči neboli fonémy.

Přesněji řečeno, stejně důležité je, že se každá funkční skupina neuronů díky buněčné specializaci dokáže zautomatizovat ve své konkrétní oblasti, i co se týče spojení s ostatními skupinami nebo sítěmi ve čtecí dráze. Jinými slovy, akt čtení vyžaduje automatická propojení v neuronové síti na místní úrovni v téměř nadzvukové rychlosti (například v rámci strukturálních oblastí, jako je zraková oblast mozkové kůry). Vysoká rychlost následně umožní podobná spojení napříč celými strukturálními oblastmi mozku (například propojení zrakových a řečových oblastí). Proto kdykoli vyslovíme i jen jediné písmeno, aktivujeme tím celé sítě skupin neuronů ve zrakovém centru kůry, jež odpovídají celým sítím podobně specifických skupin neuronů v řečovém centru, a ty zase specifickým neuronům v motorických artikulačních oblastech, a to vše s přesností na milisekundu. Chcete-li popsat, co se děje, když pozorně (nebo i jen napůl) čtete tento dopis a chápete jeho obsah, vynásobte výše uvedený scénář stem.

Kombinace těchto tří principů tvoří základ něčeho, co by čekal jen málokdo z nás: čtecí dráhy, která zahrnuje vstupy ze dvou hemisfér, čtyř laloků v každé z nich (čelního, spánkového, temenního a týlního) a dále ze všech pěti částí mozku (od nejvyššího koncového mozku a sousedního mezimozku, ležícího pod ním, přes střední vrstvy středního mozku až k nižším úrovním mozečku, Varolova mostu a míšního mozku). Nikdo z těch, kdo stále věří zastaralé „kachně“, že používáme jen malou část našich mozků, si ještě neuvědomil, co se děje, když čteme.

Překlad Romana Hegedüsová


Vychází v nakladatelství Host.