25/08/2015 | recenze | Barbora Svobodová

Čtení jako gesto osvobození

Vztah žen a literatury představuje téma, jímž se Stefan Bollmann soustavně zabývá ve většině svých prací. Speciálně na ženské čtenářství si posvítil již v knize Ženy, které čtou, jsou nebezpečné (2005, česky 2008). V ní shromáždil, chronologicky a tematicky seřadil nejrůznější vyobrazení čtenářek od středověku téměř až do současnosti.

Vznikla tak vizuálně pěkná obrazová publikace, v českém vydání navíc s úvodní esejí Terezy Brdečkové, ale samotné Bollmannovy doprovodné texty k jednotlivým výtvarným dílům kolem esence ženského čtenářství pouze kroužily a vlastně ji ani kvůli svému rozsahu a charakteru postihnout nemohly. O pět let později následovalo vydání další knihy s podobným názvem Frauen, die lesen, sind gefährlich und klug (Ženy, které čtou, jsou nebezpečné a chytré), kterou však v češtině nemáme. Zatím poslední pokus o zachycení podstaty ženského přístupu k literatuře pak autor podnikl ve svazku Ženy a knihy (2013, česky 2015). A tato třetí cesta do hlubin čtenářčiny duše se jeví velice slibně.

zeny-knihy

Kniha však rozhodně není „pouhou“ sbírkou životopisů slavných čtenářek, ale souborem více či méně vzájemně propojených, čtivě napsaných, esejisticky laděných kapitol rozdělených chronologicky do tří oddílů – začíná se ve století osmnáctém a končí ve dvacátém –, které se věnují literárnímu životu a roli žen v něm v nejširších souvislostech. Autor se tak soustředí na takové fenomény, jako jsou Richardsonovy romány PamelaClarissa, a později i na jejich vztah k Padesáti odstínům šedi, na zakladatele novodobého konceptu autorského čtení Klopstocka, na slavné hrdiny a hrdinky Werthera, Frankensteinovo monstrum nebo Emmu Bovaryovou i na čtenářky-autorky Jane Austenovou a Virginii Woolfovou, v neposlední řadě také na Joyce, jeho nakladatelky a na „lásku“ Marylin Monroe k Odysseovi. Jednotlivé texty mají vždy několik úrovní a jsou sestavené z různých epizodních příběhů do kompaktní skládanky. Nejde tu tedy jen o ženskou četbu, ale o snahu v historické perspektivě šířeji postihnout celou kulturu a formování i postupnou proměnu identity ženy, ovšem bez zbytečného a „feministicky militantního“ nasazovaní na opačné pohlaví. Dominantní mužský princip tak není nijak démonizován, zároveň ani idealizován.

K genderovému aspektu čtení se autor vyjadřuje hned v předmluvě celé knihy, kde poukazuje na výzkumy ověřený fakt, že ženám je častěji vlastní tzv. deep reading, hluboké čtení, touha spíše po příbězích a emocích než po informacích. Zároveň je ale četba logicky dána do souvislosti se vzděláním, které výrazně posiluje potřebu nezávislosti a svobody. Není tedy divu, že Bollmannův výklad začíná v osvícenství, kdy se zrodila idea emancipace a svobody jako univerzální lidské hodnoty a kdy se začíná formovat celá moderní kultura. Zásadní vliv na utváření ženského čtenářství tak v autorově pojetí má nejen rozvoj vzdělávání žen, ale celou knihou se také jako zásadní jev prolíná téma ženské sexuality, její osvobozování a manifestace. V některých kapitolách zvláště ke konci knihy dokonce tak výrazně, že čtenář/ka občas neví, jestli autora více nezajímá právě spíš ženská sexualita než ženská četba. Kniha se v každém případě snaží sugerovat, že obojí jde ruku v ruce a je neodmyslitelně spjato. Názor možná trochu freudovský, ale určitě ne zcela mimo a nezajímavý.

Autorovi navíc slouží ke cti i to, že takto „ožehavý“ koncept dokázal podat poutavým způsobem, nesklouzl ani k odtažité suchopárnosti, ani k bulvární vulgaritě. Jistě by mu bylo možné vyčítat, že se například nevěnuje i čtenářkám dřívějších dob nebo že se, přes veškerou snahu pochopit ženskou duši, dopouští genderových klišé, ale to podle mého není to, oč tu běží. Ostatně, jak o tom svědčí již podtitul knihy – Vášeň s následky –, pokusil se Bollmann kromě jiného komplexněji přiblížit především silnou emoci, její nuance, něco slovy obtížně popsatelného, a to se mu, myslím, povedlo skvěle.


Stefan Bollmann: Ženy a knihy. Vášeň s následky. Přeložila Nina Fojtů, Host, Brno 2015