Čtení o Karlu Teigovi
Antologie Čtení o Karlu Teigovi přináší texty, které vytvářejí mnohovrstevný a v lecčems protikladně vyhraněný obraz přijetí autorových programových a teoretických prací a kulturněpolitických postojů z prvních dvou dekád jeho působení, tedy z let 1919 až 1938.
Antonín Matěj Píša: Spor a aféra
Surrealismus proti proudu se jmenuje šedesátistránková brožura, v níž Karel Teige za pražské surrealisty nadmíru obšírně vykládá podstatu i pozadí roztržky mezi nimi a Vítězslavem Nezvalem: činí to útočnou polemikou s básníkem samým, dále s S. K. Neumannem a s komunistickým tiskem. Není pochyby, že pro skrovnou skupinku našich surrealistů znamená rozchod s Nezvalem ztrátu značnou; přese vše, co mu teď po umělecké stránce trochu ex post vyčítají, měli v tomto lyrikovi, jenž vlastně byl surrealistou před surrealismem, jedinou básnickou osobnost, protože Konstantin Biebl jako by surrealistickou aktivitu bezděky sabotoval… tak se nyní jeho lyrická činnost bezmála rovná nule. Nezvalova roztržka byla co do svého literárního významu namnoze přeceňována, sám její průběh, jak se zračí v Teigově brožuře, jest jen úkazem literátské hašteřivosti, zato víc stojí za pozornost kulturně politické pozadí případu, jemuž je zasvěcena první část Teigova spisku.
Jak známo, byly doby, kdy pražský komunistický tisk více méně přál surrealistům, kteří se okázale hlásili k marxleninismu i ke komunistické straně: z hlubších a věcných důvodů předvídali jsme tomuto manželství nedlouhé trvání; jak se dnes ukazuje, právem. Mezi pražskými surrealisty (pařížskými ostatně také) a literárními oficiózy komunistické strany, kteří se postavili za Nezvala, panuje nyní boj na nůž, mezi jehož posledními příčinami nechybí ani politických. Zdá se, že se surrealisté nemohli docela smířit s praktickým nadrealismem obžalovacích spisů v moskevských procesech a že nehodlali zcela zavrhnout Gideovu kritiku sovětských poměrů. Především arci nesouhlasili s linií sovětské vlády ve věcech kulturních a uměleckých, běžně označovanou heslem boje proti formalismu; nemohli se podrobit moskevskému evangeliu socialistického realismu, vytýkali zpátečnické tendence sovětské malbě i architektuře a protestovali proti tamnímu potlačování moderních umělců slovesných (Pasternak), divadelních (Mejerchold), hudebních (Šostakovič), filmových (Eisenstein) aj.: to je zásadní jádro sporu, který dlouho zrál, až nyní propukl. Skrytá i zjevná kritika surrealistů, namířená proti této sovětské linii v kulturních a uměleckých věcech, vynesla jim v oficiálních komunistických kruzích zprvu nepřízeň a posléze klatbu, uskutečňovanou útoky ne vždy vybíravými, jež ostatně Teigova brožura namnoze splácí stejnou mincí, zvláště ve výpadech proti S. K. Neumannovi. […]
To je zhruba dosavadní vývoj tohoto konfliktu, který přivodil, že surrealisté, daní svými komunistickými souvěrci na index, pojednou přišli na chuť zásadě demokratické svobody a snášenlivosti. […] A co se našeho zásadního stanoviska k věci tkne: svoboda uměleckého (ale vskutku uměleckého) projevu je pro nás principiálním požadavkem kdekoli a v každém, tedy také v tomto případě, třebaže právě na těchto místech jsme opětovně pronášeli zásadní a konkrétní námitky proti surrealismu, proti tomu, co je mylného v jeho teorii a co se přes všechno hlučné vystupování jeho představitelů a při snobismu jeho stoupenců konec konců samo odsuzuje v očích soudného diváka k nezájmu nebo k odporu. […]
Právo lidu 47, 1938, č. 139, 15. 6., s. 4; šifra amp.
Antonín Matěj Píša (1902—1966), básník, literární a divadelní kritik, historik, editor, programový mluvčí a jeden z tvůrců hnutí proletářské literatury na počátku 20. let, přítel a pozdější editor díla J. Wolkera. Od 1921 člen Literární skupiny a Devětsilu, který však brzy po vstupu (1922) opustil pro nesouhlas se sílící poetistickou estetickou koncepcí spolku a rovněž pro sílící revoluční bolševickou orientaci většiny jeho členů. Od roku 1927 se stal divadelním a literárním redaktorem Práva lidu. Po květnu 1945 působil jako redaktor, editor a literární historik. Odchodem do redakce sociálnědemokratického Práva lidu se Píša trvale distancoval od revolučně extremistické části své generace a z této pozice po celý zbytek 20. let polemizoval s jejími teoretickými mluvčími, zejména s Karlem Teigem a Bedřichem Václavkem, který jej v knize Od umění k tvorbě (1928) nazval „dezertérem generace“. Obecně lze Píšovy kritické reakce na podněty Teigova a Václavkova myšlení charakterizovat jako texty založené na důsledné analýze estetických koncepcí a široké umělecké a kulturní poučenosti, ale zároveň modelované zjevně vyhroceným osobním stanoviskem.
Václav Černý: Karel Teige: Surrealismus proti proudu […] Co říkáte Teigově brožuře? Pro toho, kdo trochu sledoval vývoj surrealismu u nás a alespoň něco málo se o něj zajímal, je to čtení docela poutavé! Máš tu shrnuty boje, polemiky a sváry, jejichž nit se ti snadno ztrácela a mátla, když jsi je sledoval (a častěji nesledoval) v denním tisku několika stran a různých těch časopisech, které ti nepřijdou do ruky nebo je do ní nevezmeš. A je to líčení celkem, myslím, objektivní. Teige je jasný, přesný a ani dost málo hysterický, což je výborné. Jeho protivníci jsou v nebezpečí, že mu nezasvěcení čtenáři dají za pravdu ve všem všudy právě pro tyto kvality jeho podání a ducha. Tak trochu malicherný, se mi zdá. U všech všudy, autor Surrealismu proti proudu disponuje výstřižky z Národního státu (fašistické noviny, tuším?) a cituje velmi přesně Národní výzvu! To je tedy čte? Ó! To mi nejde dost na můj obyčejný rozum, dosud tak plný úcty k bohům… Ale což, raději mlčme, cožpak není známo z řecké mytologie, jak zpropadeně jsou bohové malicherní? Konečně mají na to právo, vždyť se v nich neděje nic, co by hned nezajímalo celý vesmír. Když se mezi sebou pohádají u kavárenského stolku „chrlíce při tomto konfliktu zběsilá slova“, zaslouží to, aby to perem bylo vtěleno a vtesáno do desek historie. Jiná věc by ovšem byla, kdyby to byli pouzí lidé jako vy a já! Kdyby nás ti chtěli literárně zpravovat o tom, jak si nad černou kávou „vybíjeli nahromaděné rozpory“, rozdávajíce si „odpovědi ne pouze teoretické“, řekli bychom jim, že je to sice náramná legrace, ale že je načase, aby svou batrachomyomachii přestali vydávat za třídění duchů, za rozlišování směrnic a názorů a tedy za věc obecně významnou. Věc obecně významnou! Je spor surrealistů mezi sebou a spor Teigův s oficiální linií komunistické strany takovou věcí? Byli bychom tomu nakloněni věřit čtouce Teigova slova, že „Surrealistická skupina považuje za nezbytné, neustoupit ani o krok od principu svobody tvorby, diskuse a kritiky, atd.“ (str. 28—29). Takové zásady nám nelze než schválit (přičemž nám celkem málo záleží na tom, stojí-li Teige ve svém kurážném boji o naše sympatie čili nic). Ale bojíme se, že Teigovo pojetí demokracie v umění není méně autokratické než to, jež vytýká Nezvalovi. Alespoň nebývalo. Vzpomeňme na doby poetismu, kdy pro jeho kritiky a teoretiky platilo jako základní, věčná jistota: jediné pravé, moderní, mladé etc. umění = poetismus: tedy veškeré umění nepoetistické = paumění, kýč, škvár, lež. Však nechme minulosti, mrtvé ať pohřbívají mrtví! Oč jde dnes? Zdá se nám, že o toto: dnes platící kulturní směrnice komunistické fedrují socialistický realismus a prohlašují (právem), že surrealismus nemá nic společného s dialektickým materialismem a je kulturním útvarem měšťáckým; proto anathema sit! Surrealismus se zuřivě brání, dovolává se práva svobodné diskuse, jež by dokázala, že je velmi ortodoxně marxistický, že s historickým materialismem těsně souvisí, ba že z něho plyne, a že tedy zaslouží ne-li být oficiálním uměním komunismu, tedy alespoň být komunismem trpěn. U všech všudy, o jakou svobodu zde tudíž jde? O svobodu prožlukle určitou a zvláštní: o svobodu být oficiální. A proto se domnívám, že boj líčený na stránkách Surrealismu proti proudu není záležitostí obecně významnou, že je bouří ve velmi mělké sklenici vody a že velikými slovy: svoboda, diskuse, demokracie v umění, atd. je tu děláno mnoho povyku pro nic. Kritický měsíčník 1, 1938, č. 6, 28. 6., s. 280—283 → V. Č.: Tvorba a osobnost I (ed. J. Šulc, Praha: Odeon, 1992, s. 416—417). Václav Černý (1905—1987), literární historik a kritik, komparatista, romanista a bohemista, překladatel. V letech 1930—1940 pracoval jako sekretář slavistického institutu v Ženevě, po habilitaci v roce 1936 působil jako vysokoškolský pedagog v Brně a v Praze. V letech 1938—1942 a 1945—1948 založil a redigoval Kritický měsíčník. Po únoru 1948 byla jeho činnost z politických důvodů omezována a posléze znemožněna. Jakkoli nebyl členem žádného z generačních avantgardních sdružení, vyjadřoval se (nejprve na stránkách časopisu Host) od roku 1926 k podstatným otázkám moderního umění a filozofie, a to důsledně z perspektivy francouzských podnětů a jejich domácího rozvíjení. Dílo Karla Teigeho, tohoto „hocha nadevše charakterního, ale názorově nepůvodního, ba echolalika, jehož podstatou byla nepřemožitelná potřeba umělecké supermodernity“ (V. Č.: Paměti I. 1921—1938, Brno, Atlantis 1994, s. 160), Černý sledoval s kritickou vstřícností od počátku Teigova veřejného vystupování. Osobně se sblížili až v letech po únoru 1948, přátelský styk, který „sliboval vyvinout se v nejopravdovější družnost“ (V. Č.: Paměti III. 1945—1972, 1992, s. 251), se rozvíjel v posledních letech Teigova života, v době politických štvanic, kdy byl Teige obviňován z trockismu, sledován a vyšetřován státní bezpečností. […] Na rozdíl od Teigových vyhraněných postojů k soudobé kulturně-politické situaci Černý argumentaci Surrealismu proti proudu, která do jisté míry důsledky této situace předjímala, patrně podceňoval; v pozdějších Pamětech, reflektujících teror 50. let, vyznívá jeho zhodnocení již zcela jinak: „[…] Po arestech zavraždění, ano zavraždění. Zač jiného než za vraždu mám pokládat smrt Františka Kovárny, podléhajícího na druhé štaci exilu ve Washingtonu srdeční mrtvici ze zoufalství násilného vyhnanství? A nebyl zavražděn, „legálně“ zavražděn koncem června 1950 Záviš Kalandra? A čím jiným než vraždou je smrt Karla Teiga dne 1. října 1951, v okamžiku, kdy zděšen nedávným osudem svého přítele Kalandry očekával svoje zatčení a každodenně cítil svoje slabé srdce stoupat až do hrdla hrůzou ze zvěrstev, která ho čekají? A nezanechal po sobě Jiří Frejka, než vzal jed, jediné poselství tří slov „Uštvali jste mne“? A neudělal dne 12. listopadu 1951 raději všemu konec skokem z okna Kosťa Biebl, ačkoli téhož roku dostal státní cenu za poslední sbírku, jen aby to stárnoucí a pořád ještě chlapecké, naivní a slabé dobrotisko v něm nemusilo již snášet štvanici na všechno, co mu bylo v minulosti a umění drahé, na nejctěnější přátele, a Teige z nich byl, a nemusilo se dál tetelit strachem, že mezi zavrženými padne i jeho jméno?“ (V. Č.: Paměti III. 1945—1972, 1992, s. 237).
Josef Rybák: Karel Teige zblízka […] Jak žalostná a zavilá je ta argumentace Karla Teigeho. […] Je vůbec možno, aniž bychom dali najevo svou zaslepenost, řaditi vedle sebe fašistické Německo a Sovětský svaz? Berlín a Moskvu? Převádět na společného jmenovatele ony procesy, jejichž zevnější známky se třeba zdánlivě podobají, ale jejichž zaměření je tak hluboce odlišné? Není rozdíl mezi sovětským kanonem a kanonem hitlerovským? K čemu pak slouží jedna zbraň a k čemu druhá? Není rozdíl mezi tím, co se děje v Třetí říši a co se děje v Sovětském svazu? Nechápe-li to intelektuál rázu Teigeho, vyložme mu to primitivně a polopatě. V Třetí říši se pokoušejí všemi možnými prostředky i za cenu zničení kultury a potlačení nejminimálnějších práv dělnické třídy zachovat kapitalistický řád a učinit z Německa výpadovou oblast zfašizování celého světa. V Sovětském svazu všemi možnými prostředky prorážejí cestu zavalenou nesmírnými překážkami, cestu, jež vede k jedinému spravedlivému pořádku a k jediné šťastné budoucnosti lidstva, k světu bez válek a bez duševního i sociálního útlaku a tím i k nedozírně mohutnému rozvoji kulturnímu. Odlišnost těchto dvou perspektiv dává také nutně odlišný charakter i takovým zjevům, jako je v Sovětském svazu případ Mejercholdův a v Třetí říši perzekuce moderního umění. Kdo tohle nechce vidět, pak sbohem s jeho avantgardností. […] Karel Teige tvrdí, že v Sovětském svazu je kulturní reakce a uvádí pro to tyto důvody: Bylo zavřeno Mejercholdovo divadlo. V Tretjakovské galerii byla provedena čistka, která vyhladila díla autorů levé fronty ruského umění. V Sovětském svazu se vede tažení proti „zrůdnému formalismu“. Kulturní reakce, říká Karel Teige. Tedy bohužel zase musíme začít od Adama. Co je to kultura? Je to jen Mejercholdovo divadlo, jsou to jen obrazy, jen knížky básní, jež se v Sovětském svazu hodnotí jinak než u nás, protože se tam kultura stává denní potřebou, a ne jako v kapitalismu záležitostí pro hrstky zasvěcenců, nebo je to ještě něco jiného? Není kulturou také to, že se miliony lidí naučily číst a psát, že v nich probudil zájem o knihu, která se v Sovětském svazu vydává v milionových nákladech, není kultura také hygienická, bytová, kultura práce a lidského života, kultura objevů techniky, socialistického myšlení? Kultura, která vzkřísila k svobodnému životu desítky zaostalých národů? Není kultura pojem nekonečně širší, než jak ho chápe Teige, který se dívá klíčovou dírkou na tak obrovský komplex společenského dění, jako je v Sovětském svazu? […] Jestliže stojí Teige za tím, co napsal, pak ovšem nemá nic společného se skutečnou a jedinou kulturní avantgardou, již tvoří všichni stateční, protifašističtí a opravdu revoluční umělci, kteří přes všechny své odlišné názory na otázky umělecké vidí v Sovětském svazu největší oporu a záruku toho, že myšlenka skutečné svobody a pokroku je zde střežena se zbraní v ruce a že jedině cestou Sovětského svazu bude tato myšlenka dovedena ke konečnému vítězství. Teigův měšťácký anarchismus je schopen působit objektivně jen v jednom směru: být podporou reakce a fašistických útoků proti SSSR a proti světové kultuře. Rudé právo 19, 1938, č. 25, 30. 1., s. 9; šifra —á—. Josef Rybák (1904—1992), komunistický publicista, literární, divadelní a výtvarný kritik, prozaik. Od počátku 20. let působil pracovně v Bratislavě, kde se sblížil s okruhem avantgardních autorů skupiny Dav, současně vstoupil do KSČ. Od roku 1933 působil jako redaktor v komunistickém tisku (Haló noviny, Rudé právo, Tvorba), kde prosazoval názory stranického ústředí. V první polovině 50. let se jako šéfredaktor časopisu Nový život podílel na formování kulturní politiky KSČ, od roku 1959 jmenován šéfredaktorem Literárních novin, v polovině 60. let ustoupil reformním procesům, v kulturněpolitické práci se opět angažoval v období tzv. normalizace. […] Přístup, kterým komunisté Neumannovými ústy glajchšaltují avantgardní umění, Teige bezvýhradně přirovnává k jazyku a postupům nacistické propagandy, označující avantgardní umění za „zvrhlé“. Toto stanovisko bylo pro komunistické aparátčíky nepřijatelné. [Komunistická] obhajoba ideologicky motivovaného zásahu do svobodné kultury probíhala na pozadí kampaně v západních zemích, protestujících proti zrušení divadla a proti důsledkům dalších kulturních „revizí“, např. zákazu Šostakovičovy opery Lady Macbeth, potlačení řady básnických knih, vyčleněním moderních výtvarných děl z Tretjakovské galerie apod. Tuto difamační a záměrně zmatečnou kampaň Rudého práva, k níž se Neumann a Rybák propůjčili, pak Teige komentuje v Surrealismu proti proudu; není od věci předpokládat, že právě ona mohla být pověstnou poslední kapkou, která vedla ke vzniku této Teigovy obranné konfese.
Záviš Kalandra: Surrealismus proti proudu […] Na rozdíl proti špinavým a nadávavým pamfletům, šířeným ze stalinské „kulturní“ centrály, neztrácí Teigova brožura při všem polemickém ostří věcný a klidný tón ani tam, kde ji povaha věcí nutí zabývat se i osobní stránkou naší kulturní spolupráce. Má svůj dobrý význam, nastavuje-li se v ní spravedlivé zrcadlo některým pánům, kteří sami nejlépe vědí, proč si toho nepřejí. Takový Julius Fučík, dobře se vyjímající v řadě ostatních odvolávajících a kajících byrokratů, který v jakési přednášce roku 1927 odvolal své kampaně proti poetismu, aby pod vlivem Otevřeného listu charkovské literární konference odvolal zase toto odvolání; takový Kurt Konrad, jenž se teď namáhá zvýšenou služební horlivostí kajícně odčinit svoji trochu lepší minulost; Josef Rybák, poskytující smutnou podívanou na člověka, poslouchajícího nekriticky všechny rozkazy; Ladislav Štoll, který se svojí beznadějnou neschopností — uznávanou i v Karlíně — a absolvováním školy moskevské praxe kvalifikoval za důstojného nástupce Pavla Reimanna směšné paměti. A před nimi všemi autor žalostného Anti Gida a šéf Lidové kultury S. K. Neumann, [jenž] chrlí svoje papírové kletby na Stalinem odpravené přátele Leninovy, prý ve jménu „obrany“ sovětské země, kterou chtěl před dvaceti lety dát „chránit“ — jak se tehdy vyjádřil — „lidštějšíma a blahodárnějšíma rukama“ západních imperialistů… Konečně je tu trapný příklad Vítězslava Nezvala, jehož nejnovější tóny stoprocentní stalinské ortodoxie se tak případně doplňují s oslavnými rýmovačkami na známého vůdce české buržoazie v jediný celek nepochybně komerčního zaměření. A jak charakteristické: nikdo z těchto lidí, kteří přece jinak prolejí dost inkoustu proti „halasné teigovštině“, se v tomto případě ani neozval! Všichni svorně mlčeli, aby raději nikoho neupozornili na publikaci, kreslící jejich věrné portréty a vystihující pravý ráz jejich „kulturní“ práce. Je zásluhou Teigova spisku, že pocuchal nimbus kolem hlav československých stalinských kulturtrégrů — ale jeho hlavní význam tkví jinde. Tkví tam, kde hájí svobodu umělecké a vědecké tvorby proti glajchšaltovacímu tlaku, vycházejícímu dnes jednak z Moskvy, jednak z Berlína, a kde proti náhončím Goebbelsů a Ježovů zdůrazňuje právo a povinnost revolučních intelektuálů „marxistickou analýzou zkoumat kořeny kulturní reakce v sovětském i západním světě“. Provést tuto analýzu nemohlo být vlastním úkolem polemické brožury; její obsah však ukazuje, že surrealistická skupina chápe, v čem je společný sociální kořen zjevů moskevské a berlínské kulturní reakce, jejichž nevybíravé metody jsou si tak nápadně podobny; že totiž na obou stranách tkví ve strachu úzké cizopasné vrstvy, jež si násilím a podvodem, páchaným na zájmech nejširších mas, za jejichž představitele se falešně vydává, uzurpovala moc a všechny její výsady, ve strachu před tím, že podváděné a znásilňované masy jednou přejdou přes pasívní rezistenci k aktivnímu odporu. Zotročit umění tak, aby tvořilo jen aureoly kolem hlav „milovaných vůdců“, aby pompézní monumentalitou a byzantinským akademismem pomáhalo sypat písek do očí všech klamaných, aby pod jménem „realismu“ záměrně zkrášlovalo ošklivou skutečnost, aby v masách, jejichž historickým úkolem je boj za socialistickou budoucnost, pěstovalo — jak se vyjadřuje S. K. Neumann — „pozitivní poměr k realitě“, k té dnešní pramálo uspokojivé realitě Třetí říše nebo stalinského režimu: o to dnes usilují ze stejných důvodů jak ti, kdo v našem sousedství hlásají vyhlazovací boj „zvrhlému umění“, tak ti, kdo pod patronací GPU [sovětská tajná služba] potlačují týmiž prostředky totéž umění jako „dekadentní formalismus“. Neboť ze stanoviska „milovaných vůdců“ je umění, které jim nechce sloužit, nebezpečným uměním. Tyto souvislosti mezi kulturní a politickou reakcí nechtějí pořád ještě vidět někteří významní členové kulturní avantgardy u nás, kteří jsou ve své tvorbě přímo nebo nepřímo napadáni neumannovskými glajchšaltéry a kteří tedy nemohou nemít oči pro škodlivost reakční stalinské kulturní politiky. Utíkají však od marxistické analýzy sociálních a politických základů této kulturní reakce a utěšují sebe i jiné lacinými a škodlivými iluzemi o tom, jako by se v Stalinově „zázračné zemi“ uskutečnil také ten zázrak, že by kulturní reakce byla plodem politického pokroku. Odmítají sice perzekuci Mejercholda nebo Pasternaka, ale souhlasí s odpravením Zinověva, Kameněva, Rykova a s běsněním proti soudruhu Trockému. Nebude malou zásluhou Teigovy brožury, přispěje-li k tomu, aby se i v těchto kruzích, polovidoucích a poloslepých, konečně prohlédlo úplně.[…] Proletářské noviny 1, 1938, č. 4, srpen, s. 5 → Z. K.: Intelektuál a revoluce (ed. J. Brabec, Český spisovatel, Praha, 1994, s. 146—149). Záviš Kalandra (1902—1950), historik a filozof, novinář a publicista, divadelní a filmový kritik. Od roku 1923 člen KSČ, aktivní pracovník komunistického hnutí (Kostufra — Komunistická studentská frakce, kterou v letech 1925—1927 vedl s I. Sekaninou) a novin (Rudý večerník, Rudé právo, Haló noviny, Tvorba). V polovině 30. let začal spolupracovat se Surrealistickou skupinou (srov. např. Teigovu studii Deset let surrealismu, in sb. Surrealismus v diskusi, 1934; Poezie a revoluce, in sb. Surrealismus, 1936 aj.). V roce 1936 byl pro neshody s ústředím vyloučen z KSČ. V listopadu 1939 zatčen a celou válku vězněn v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Po osvobození žil v Praze a věnoval se vědecké práci a publicistice. V listopadu 1949 zatčen a v politickém procesu se skupinou M. Horákové (květen—červen 1950) odsouzen k trestu smrti a popraven. Vydává Institut pro studium literatury.
Václav Černý: Karel Teige: Surrealismus proti proudu […] Co říkáte Teigově brožuře? Pro toho, kdo trochu sledoval vývoj surrealismu u nás a alespoň něco málo se o něj zajímal, je to čtení docela poutavé! Máš tu shrnuty boje, polemiky a sváry, jejichž nit se ti snadno ztrácela a mátla, když jsi je sledoval (a častěji nesledoval) v denním tisku několika stran a různých těch časopisech, které ti nepřijdou do ruky nebo je do ní nevezmeš. A je to líčení celkem, myslím, objektivní. Teige je jasný, přesný a ani dost málo hysterický, což je výborné. Jeho protivníci jsou v nebezpečí, že mu nezasvěcení čtenáři dají za pravdu ve všem všudy právě pro tyto kvality jeho podání a ducha. Tak trochu malicherný, se mi zdá. U všech všudy, autor Surrealismu proti proudu disponuje výstřižky z Národního státu (fašistické noviny, tuším?) a cituje velmi přesně Národní výzvu! To je tedy čte? Ó! To mi nejde dost na můj obyčejný rozum, dosud tak plný úcty k bohům… Ale což, raději mlčme, cožpak není známo z řecké mytologie, jak zpropadeně jsou bohové malicherní? Konečně mají na to právo, vždyť se v nich neděje nic, co by hned nezajímalo celý vesmír. Když se mezi sebou pohádají u kavárenského stolku „chrlíce při tomto konfliktu zběsilá slova“, zaslouží to, aby to perem bylo vtěleno a vtesáno do desek historie. Jiná věc by ovšem byla, kdyby to byli pouzí lidé jako vy a já! Kdyby nás ti chtěli literárně zpravovat o tom, jak si nad černou kávou „vybíjeli nahromaděné rozpory“, rozdávajíce si „odpovědi ne pouze teoretické“, řekli bychom jim, že je to sice náramná legrace, ale že je načase, aby svou batrachomyomachii přestali vydávat za třídění duchů, za rozlišování směrnic a názorů a tedy za věc obecně významnou. Věc obecně významnou! Je spor surrealistů mezi sebou a spor Teigův s oficiální linií komunistické strany takovou věcí? Byli bychom tomu nakloněni věřit čtouce Teigova slova, že „Surrealistická skupina považuje za nezbytné, neustoupit ani o krok od principu svobody tvorby, diskuse a kritiky, atd.“ (str. 28—29). Takové zásady nám nelze než schválit (přičemž nám celkem málo záleží na tom, stojí-li Teige ve svém kurážném boji o naše sympatie čili nic). Ale bojíme se, že Teigovo pojetí demokracie v umění není méně autokratické než to, jež vytýká Nezvalovi. Alespoň nebývalo. Vzpomeňme na doby poetismu, kdy pro jeho kritiky a teoretiky platilo jako základní, věčná jistota: jediné pravé, moderní, mladé etc. umění = poetismus: tedy veškeré umění nepoetistické = paumění, kýč, škvár, lež. Však nechme minulosti, mrtvé ať pohřbívají mrtví! Oč jde dnes? Zdá se nám, že o toto: dnes platící kulturní směrnice komunistické fedrují socialistický realismus a prohlašují (právem), že surrealismus nemá nic společného s dialektickým materialismem a je kulturním útvarem měšťáckým; proto anathema sit! Surrealismus se zuřivě brání, dovolává se práva svobodné diskuse, jež by dokázala, že je velmi ortodoxně marxistický, že s historickým materialismem těsně souvisí, ba že z něho plyne, a že tedy zaslouží ne-li být oficiálním uměním komunismu, tedy alespoň být komunismem trpěn. U všech všudy, o jakou svobodu zde tudíž jde? O svobodu prožlukle určitou a zvláštní: o svobodu být oficiální. A proto se domnívám, že boj líčený na stránkách Surrealismu proti proudu není záležitostí obecně významnou, že je bouří ve velmi mělké sklenici vody a že velikými slovy: svoboda, diskuse, demokracie v umění, atd. je tu děláno mnoho povyku pro nic. Kritický měsíčník 1, 1938, č. 6, 28. 6., s. 280—283 → V. Č.: Tvorba a osobnost I (ed. J. Šulc, Praha: Odeon, 1992, s. 416—417). Václav Černý (1905—1987), literární historik a kritik, komparatista, romanista a bohemista, překladatel. V letech 1930—1940 pracoval jako sekretář slavistického institutu v Ženevě, po habilitaci v roce 1936 působil jako vysokoškolský pedagog v Brně a v Praze. V letech 1938—1942 a 1945—1948 založil a redigoval Kritický měsíčník. Po únoru 1948 byla jeho činnost z politických důvodů omezována a posléze znemožněna. Jakkoli nebyl členem žádného z generačních avantgardních sdružení, vyjadřoval se (nejprve na stránkách časopisu Host) od roku 1926 k podstatným otázkám moderního umění a filozofie, a to důsledně z perspektivy francouzských podnětů a jejich domácího rozvíjení. Dílo Karla Teigeho, tohoto „hocha nadevše charakterního, ale názorově nepůvodního, ba echolalika, jehož podstatou byla nepřemožitelná potřeba umělecké supermodernity“ (V. Č.: Paměti I. 1921—1938, Brno, Atlantis 1994, s. 160), Černý sledoval s kritickou vstřícností od počátku Teigova veřejného vystupování. Osobně se sblížili až v letech po únoru 1948, přátelský styk, který „sliboval vyvinout se v nejopravdovější družnost“ (V. Č.: Paměti III. 1945—1972, 1992, s. 251), se rozvíjel v posledních letech Teigova života, v době politických štvanic, kdy byl Teige obviňován z trockismu, sledován a vyšetřován státní bezpečností. […] Na rozdíl od Teigových vyhraněných postojů k soudobé kulturně-politické situaci Černý argumentaci Surrealismu proti proudu, která do jisté míry důsledky této situace předjímala, patrně podceňoval; v pozdějších Pamětech, reflektujících teror 50. let, vyznívá jeho zhodnocení již zcela jinak: „[…] Po arestech zavraždění, ano zavraždění. Zač jiného než za vraždu mám pokládat smrt Františka Kovárny, podléhajícího na druhé štaci exilu ve Washingtonu srdeční mrtvici ze zoufalství násilného vyhnanství? A nebyl zavražděn, „legálně“ zavražděn koncem června 1950 Záviš Kalandra? A čím jiným než vraždou je smrt Karla Teiga dne 1. října 1951, v okamžiku, kdy zděšen nedávným osudem svého přítele Kalandry očekával svoje zatčení a každodenně cítil svoje slabé srdce stoupat až do hrdla hrůzou ze zvěrstev, která ho čekají? A nezanechal po sobě Jiří Frejka, než vzal jed, jediné poselství tří slov „Uštvali jste mne“? A neudělal dne 12. listopadu 1951 raději všemu konec skokem z okna Kosťa Biebl, ačkoli téhož roku dostal státní cenu za poslední sbírku, jen aby to stárnoucí a pořád ještě chlapecké, naivní a slabé dobrotisko v něm nemusilo již snášet štvanici na všechno, co mu bylo v minulosti a umění drahé, na nejctěnější přátele, a Teige z nich byl, a nemusilo se dál tetelit strachem, že mezi zavrženými padne i jeho jméno?“ (V. Č.: Paměti III. 1945—1972, 1992, s. 237).
Josef Rybák: Karel Teige zblízka […] Jak žalostná a zavilá je ta argumentace Karla Teigeho. […] Je vůbec možno, aniž bychom dali najevo svou zaslepenost, řaditi vedle sebe fašistické Německo a Sovětský svaz? Berlín a Moskvu? Převádět na společného jmenovatele ony procesy, jejichž zevnější známky se třeba zdánlivě podobají, ale jejichž zaměření je tak hluboce odlišné? Není rozdíl mezi sovětským kanonem a kanonem hitlerovským? K čemu pak slouží jedna zbraň a k čemu druhá? Není rozdíl mezi tím, co se děje v Třetí říši a co se děje v Sovětském svazu? Nechápe-li to intelektuál rázu Teigeho, vyložme mu to primitivně a polopatě. V Třetí říši se pokoušejí všemi možnými prostředky i za cenu zničení kultury a potlačení nejminimálnějších práv dělnické třídy zachovat kapitalistický řád a učinit z Německa výpadovou oblast zfašizování celého světa. V Sovětském svazu všemi možnými prostředky prorážejí cestu zavalenou nesmírnými překážkami, cestu, jež vede k jedinému spravedlivému pořádku a k jediné šťastné budoucnosti lidstva, k světu bez válek a bez duševního i sociálního útlaku a tím i k nedozírně mohutnému rozvoji kulturnímu. Odlišnost těchto dvou perspektiv dává také nutně odlišný charakter i takovým zjevům, jako je v Sovětském svazu případ Mejercholdův a v Třetí říši perzekuce moderního umění. Kdo tohle nechce vidět, pak sbohem s jeho avantgardností. […] Karel Teige tvrdí, že v Sovětském svazu je kulturní reakce a uvádí pro to tyto důvody: Bylo zavřeno Mejercholdovo divadlo. V Tretjakovské galerii byla provedena čistka, která vyhladila díla autorů levé fronty ruského umění. V Sovětském svazu se vede tažení proti „zrůdnému formalismu“. Kulturní reakce, říká Karel Teige. Tedy bohužel zase musíme začít od Adama. Co je to kultura? Je to jen Mejercholdovo divadlo, jsou to jen obrazy, jen knížky básní, jež se v Sovětském svazu hodnotí jinak než u nás, protože se tam kultura stává denní potřebou, a ne jako v kapitalismu záležitostí pro hrstky zasvěcenců, nebo je to ještě něco jiného? Není kulturou také to, že se miliony lidí naučily číst a psát, že v nich probudil zájem o knihu, která se v Sovětském svazu vydává v milionových nákladech, není kultura také hygienická, bytová, kultura práce a lidského života, kultura objevů techniky, socialistického myšlení? Kultura, která vzkřísila k svobodnému životu desítky zaostalých národů? Není kultura pojem nekonečně širší, než jak ho chápe Teige, který se dívá klíčovou dírkou na tak obrovský komplex společenského dění, jako je v Sovětském svazu? […] Jestliže stojí Teige za tím, co napsal, pak ovšem nemá nic společného se skutečnou a jedinou kulturní avantgardou, již tvoří všichni stateční, protifašističtí a opravdu revoluční umělci, kteří přes všechny své odlišné názory na otázky umělecké vidí v Sovětském svazu největší oporu a záruku toho, že myšlenka skutečné svobody a pokroku je zde střežena se zbraní v ruce a že jedině cestou Sovětského svazu bude tato myšlenka dovedena ke konečnému vítězství. Teigův měšťácký anarchismus je schopen působit objektivně jen v jednom směru: být podporou reakce a fašistických útoků proti SSSR a proti světové kultuře. Rudé právo 19, 1938, č. 25, 30. 1., s. 9; šifra —á—. Josef Rybák (1904—1992), komunistický publicista, literární, divadelní a výtvarný kritik, prozaik. Od počátku 20. let působil pracovně v Bratislavě, kde se sblížil s okruhem avantgardních autorů skupiny Dav, současně vstoupil do KSČ. Od roku 1933 působil jako redaktor v komunistickém tisku (Haló noviny, Rudé právo, Tvorba), kde prosazoval názory stranického ústředí. V první polovině 50. let se jako šéfredaktor časopisu Nový život podílel na formování kulturní politiky KSČ, od roku 1959 jmenován šéfredaktorem Literárních novin, v polovině 60. let ustoupil reformním procesům, v kulturněpolitické práci se opět angažoval v období tzv. normalizace. […] Přístup, kterým komunisté Neumannovými ústy glajchšaltují avantgardní umění, Teige bezvýhradně přirovnává k jazyku a postupům nacistické propagandy, označující avantgardní umění za „zvrhlé“. Toto stanovisko bylo pro komunistické aparátčíky nepřijatelné. [Komunistická] obhajoba ideologicky motivovaného zásahu do svobodné kultury probíhala na pozadí kampaně v západních zemích, protestujících proti zrušení divadla a proti důsledkům dalších kulturních „revizí“, např. zákazu Šostakovičovy opery Lady Macbeth, potlačení řady básnických knih, vyčleněním moderních výtvarných děl z Tretjakovské galerie apod. Tuto difamační a záměrně zmatečnou kampaň Rudého práva, k níž se Neumann a Rybák propůjčili, pak Teige komentuje v Surrealismu proti proudu; není od věci předpokládat, že právě ona mohla být pověstnou poslední kapkou, která vedla ke vzniku této Teigovy obranné konfese.
Záviš Kalandra: Surrealismus proti proudu […] Na rozdíl proti špinavým a nadávavým pamfletům, šířeným ze stalinské „kulturní“ centrály, neztrácí Teigova brožura při všem polemickém ostří věcný a klidný tón ani tam, kde ji povaha věcí nutí zabývat se i osobní stránkou naší kulturní spolupráce. Má svůj dobrý význam, nastavuje-li se v ní spravedlivé zrcadlo některým pánům, kteří sami nejlépe vědí, proč si toho nepřejí. Takový Julius Fučík, dobře se vyjímající v řadě ostatních odvolávajících a kajících byrokratů, který v jakési přednášce roku 1927 odvolal své kampaně proti poetismu, aby pod vlivem Otevřeného listu charkovské literární konference odvolal zase toto odvolání; takový Kurt Konrad, jenž se teď namáhá zvýšenou služební horlivostí kajícně odčinit svoji trochu lepší minulost; Josef Rybák, poskytující smutnou podívanou na člověka, poslouchajícího nekriticky všechny rozkazy; Ladislav Štoll, který se svojí beznadějnou neschopností — uznávanou i v Karlíně — a absolvováním školy moskevské praxe kvalifikoval za důstojného nástupce Pavla Reimanna směšné paměti. A před nimi všemi autor žalostného Anti Gida a šéf Lidové kultury S. K. Neumann, [jenž] chrlí svoje papírové kletby na Stalinem odpravené přátele Leninovy, prý ve jménu „obrany“ sovětské země, kterou chtěl před dvaceti lety dát „chránit“ — jak se tehdy vyjádřil — „lidštějšíma a blahodárnějšíma rukama“ západních imperialistů… Konečně je tu trapný příklad Vítězslava Nezvala, jehož nejnovější tóny stoprocentní stalinské ortodoxie se tak případně doplňují s oslavnými rýmovačkami na známého vůdce české buržoazie v jediný celek nepochybně komerčního zaměření. A jak charakteristické: nikdo z těchto lidí, kteří přece jinak prolejí dost inkoustu proti „halasné teigovštině“, se v tomto případě ani neozval! Všichni svorně mlčeli, aby raději nikoho neupozornili na publikaci, kreslící jejich věrné portréty a vystihující pravý ráz jejich „kulturní“ práce. Je zásluhou Teigova spisku, že pocuchal nimbus kolem hlav československých stalinských kulturtrégrů — ale jeho hlavní význam tkví jinde. Tkví tam, kde hájí svobodu umělecké a vědecké tvorby proti glajchšaltovacímu tlaku, vycházejícímu dnes jednak z Moskvy, jednak z Berlína, a kde proti náhončím Goebbelsů a Ježovů zdůrazňuje právo a povinnost revolučních intelektuálů „marxistickou analýzou zkoumat kořeny kulturní reakce v sovětském i západním světě“. Provést tuto analýzu nemohlo být vlastním úkolem polemické brožury; její obsah však ukazuje, že surrealistická skupina chápe, v čem je společný sociální kořen zjevů moskevské a berlínské kulturní reakce, jejichž nevybíravé metody jsou si tak nápadně podobny; že totiž na obou stranách tkví ve strachu úzké cizopasné vrstvy, jež si násilím a podvodem, páchaným na zájmech nejširších mas, za jejichž představitele se falešně vydává, uzurpovala moc a všechny její výsady, ve strachu před tím, že podváděné a znásilňované masy jednou přejdou přes pasívní rezistenci k aktivnímu odporu. Zotročit umění tak, aby tvořilo jen aureoly kolem hlav „milovaných vůdců“, aby pompézní monumentalitou a byzantinským akademismem pomáhalo sypat písek do očí všech klamaných, aby pod jménem „realismu“ záměrně zkrášlovalo ošklivou skutečnost, aby v masách, jejichž historickým úkolem je boj za socialistickou budoucnost, pěstovalo — jak se vyjadřuje S. K. Neumann — „pozitivní poměr k realitě“, k té dnešní pramálo uspokojivé realitě Třetí říše nebo stalinského režimu: o to dnes usilují ze stejných důvodů jak ti, kdo v našem sousedství hlásají vyhlazovací boj „zvrhlému umění“, tak ti, kdo pod patronací GPU [sovětská tajná služba] potlačují týmiž prostředky totéž umění jako „dekadentní formalismus“. Neboť ze stanoviska „milovaných vůdců“ je umění, které jim nechce sloužit, nebezpečným uměním. Tyto souvislosti mezi kulturní a politickou reakcí nechtějí pořád ještě vidět někteří významní členové kulturní avantgardy u nás, kteří jsou ve své tvorbě přímo nebo nepřímo napadáni neumannovskými glajchšaltéry a kteří tedy nemohou nemít oči pro škodlivost reakční stalinské kulturní politiky. Utíkají však od marxistické analýzy sociálních a politických základů této kulturní reakce a utěšují sebe i jiné lacinými a škodlivými iluzemi o tom, jako by se v Stalinově „zázračné zemi“ uskutečnil také ten zázrak, že by kulturní reakce byla plodem politického pokroku. Odmítají sice perzekuci Mejercholda nebo Pasternaka, ale souhlasí s odpravením Zinověva, Kameněva, Rykova a s běsněním proti soudruhu Trockému. Nebude malou zásluhou Teigovy brožury, přispěje-li k tomu, aby se i v těchto kruzích, polovidoucích a poloslepých, konečně prohlédlo úplně.[…] Proletářské noviny 1, 1938, č. 4, srpen, s. 5 → Z. K.: Intelektuál a revoluce (ed. J. Brabec, Český spisovatel, Praha, 1994, s. 146—149). Záviš Kalandra (1902—1950), historik a filozof, novinář a publicista, divadelní a filmový kritik. Od roku 1923 člen KSČ, aktivní pracovník komunistického hnutí (Kostufra — Komunistická studentská frakce, kterou v letech 1925—1927 vedl s I. Sekaninou) a novin (Rudý večerník, Rudé právo, Haló noviny, Tvorba). V polovině 30. let začal spolupracovat se Surrealistickou skupinou (srov. např. Teigovu studii Deset let surrealismu, in sb. Surrealismus v diskusi, 1934; Poezie a revoluce, in sb. Surrealismus, 1936 aj.). V roce 1936 byl pro neshody s ústředím vyloučen z KSČ. V listopadu 1939 zatčen a celou válku vězněn v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Po osvobození žil v Praze a věnoval se vědecké práci a publicistice. V listopadu 1949 zatčen a v politickém procesu se skupinou M. Horákové (květen—červen 1950) odsouzen k trestu smrti a popraven. Vydává Institut pro studium literatury.