23/06/2015 | recenze | Radim Kopáč

Cynik, nihilista, skeptik, Rudo

Slovenský komiks v českých barvách reprezentovali donedávna především Branko Jelinek (Oskar Ed), Mikuláš Podprocký (Divočina) a Petr Včelka. Teď jim přibyla konkurence: Daniel Majling a jeho devatero komiksových povídek sebraných pod hlavičkou Rudo. Autor, povoláním dramaturg a scenárista, není v Čechách úplným nováčkem — před třemi lety úspěšně adaptoval pro Dejvické divadlo Welshův Ucpanej systém. Ostatně s „ucpaným systémem“ má co dělat i titulní hrdina Majlingova komiksu. Co je Rudo zač?

Na první pohled nic moc — evidentní sociopat. Outsider, neschopný fungovat ve vztahovém světě. V podstatě příkladný reprezentant dnešních mladých a mladších, kteří mají za to, že život rovná se počet „lajků“ na Facebooku. Jenže Rudo si svou sociopatii náramně užívá. Hýčká ji a kultivuje. Má z ní možná lehkou depresi, určitě ale i potěšení. Je přesvědčený, že peklo jsou ti druzí. Tenhle postoj sice není bůhvíjak objevný, ale je nosný. Rudo je totiž inteligentní a zábavný sociopat. Co u něj není v citech, je v rozumu. A právě na tom Majlingův komiks stojí — na proudu Rudových perfektně střižených replik, kterými se strefuje buď do vlastních řad (on plus trojice věrných přátel: fatální Nina, přízemní Soetkin a moralista Lamma), nebo do zbytku světa. Jako v dobře napsaném sitcomu. Témata jsou jasná: bůh, sex a smrt. Případně jejich kombinace, jako smrt boha nebo smrt sexu. Rudo prostě komentuje věci, ke kterým má zavřené dveře. Občas s maňáskem Freuda na ruce. Povahu jeho bonmotů pak diagnostikuje Lamma, když mu paradoxně radí, čemu by se měl v životě vyhnout — „cynismu, nihilismu a skepsi“. Rudo mlčí. Co by taky říkal: to by se musel vyhnout sám sobě.

majling rudo

Rudo žije tím, že mluví. S druhými, se sebou. Jednou se ozvou dokonce jeho bradavky. Proto nejčastěji záběr na Rudovu hlavu. Ta dominuje i knižní obálce. Ostatně celý Majlingův komiks se odehrává především ve slovech. A slovy se tu občas referuje zase o slovech, viz kapitoly „O skutečné hodnotě literatury“ a „Vysrat se na metafory“. Obraz hraje podružnou roli. V některých momentech je sice Majlingova černobílá kresba přesná (výraz Rudovy lehce zmučené, lehce pobavené tváře padne jeho hláškám jako ulitý), celkově ale brzy sklouzne do stereotypu. Jenže průměrná výtvarná úroveň knize neubližuje. Ani komiksy příbuzné ražby, jako slavný Cannonův Red Meat nebo Schizo Ivana Brunettiho, si čtenář nepořizuje kvůli kresbě. Rudovi bere body jiná věc. Zhruba první polovinu knihy je náš sociopat za hvězdu: je středem dění, vesměs situovaného do interiéru, jeho přátelé mu ochotně dělají stafáž a šikovně přihrávají v jeho slovních exhibicích. V posledních dvou povídkách, které zabírají na sto stránek, se ale žánr mění: ze svižné absurdní konverzačky zasazené do realistických kulis je najednou zdlouhavá vědecká fantastika na postmoderní notu. Stačí uvést názvy povídek („Žena z minulosti“ a „Pravda o Ježíši Kristovi“), aby bylo jasné, jaký kurz vyprávění nabere — směr příběh.

Jenže příběh je to, co umí Majling v komiksu ještě míň než kresbu. Pokud zvládne skvěle vymodelovat komorní scénu, obsadit ji typizovanými postavami a nastartovat mezi nimi pichlavé, sarkastické řeči, které mají vtip i přirozeně nadosobní tah, pak dějové vyprávění už tak nefunguje: jednak se povídka rozlévá do zbytečné motivické šířky a ztrácí tempo i atmosféru, jednak mizí nejcennější autorova ingredience — Rudo a jeho absurdní humor. Lov na středověkou jeptišku, která má v přítomnosti sehrát roli narozeninového daru, putování do devátého tisíciletí za lékem na rakovinu anebo výprava rovnou na Golgotu za ukřižovaným Kristem by fungovaly dobře v rozměrech předchozích sedmi povídek, na deseti patnácti stránkách — na padesáti už ale nudí. A nepomůže ani John Lennon jako anděl v nebi ani znovuoživlý Friedrich Nietzsche na zemi. To ale neznamená, že by Daniel Majling svůj knižní zápas s Rudem prohrál. Skóre sedm dva mluví jasně v jeho prospěch.


Daniel Majling: Rudo, přeložil Ondřej Kavalír Labyrint, Praha 2014