08/02/2021 | recenze | Eva Klíčová

Dějiny Československa jako zápas s ptydepe

Za třicet let svobodného bádání nemáme konsenzuální příběh našich poválečných dějin. Kritika Československa v období socialismu 1945—1989 Jana Rychlíka.

Veřejnost je čas od času pobouřena nějakou tou pouliční anketou, kdy náctiletí tipují, že v roce 1968 skončila válka nebo „komunismus“, a upřímně se podivují jménu Milada Horáková. A ani dospělí na tom nejsou o moc lépe. Nedávná kauza se zneužitím symbolu židovské hvězdy jako analogie k očkovací „represi“ (ve skutečnosti jde nejen o nepovinné, ale dokonce o nedostupné očkování proti covidu-19) a následné medializování historických představ části společnosti odkrývá fenomén, jenž se nám může vymstít: čím menší míra poznání, tím větší prostor pro historizující fantazii sebebizarnějšího výkladu světa. Do pasti předsudků se navíc chytá i vzdělanější část společnosti, jak prozrazují opakující se emočně vyhrocené polemiky včetně paranoidní představy o spiknutí neomarxistických historiků, partyzánsky prošlapávajících stezku revize. Dějiny se tak často mění na nástroj politického boje: lze si třeba zakoupit trička a další „merch“ „antikomunistické mučednice“ Milady Horákové, aniž by bylo nutno se obtěžovat jejími socialistickými a feministickými postoji (viz web dekomunizace.cz). Tato selektivní redukce dějin není přípustná ani jako obranná reakce na skutečnost, že relevantní části voličů imponuje někdejší agent Státní bezpečnosti a příslušník komunistické honorace a postkomunistický oligarcha.

Jan Rychlík: Československo v období socialismu 1945—1989
Vyšehrad, Praha 2020

Přitom už stačilo vzniknout nemálo pozoruhodných prací o mnoha dimenzích života za socialismu (viz například, ale nejen, ediční řada Šťastné zítřky nakladatelství Academia), které jsou ideálním základem další syntézy určené širšímu okruhu čtenářů. O velkou syntézu se teď pokouší Československo v období socialismu 1945—1989 Jana Rychlíka, které má základ v jeho univerzitních přednáškách. A jak naznačuje autorův nedávný esej v Salonu Práva, nastiňuje otázku výkladu dějin pro- i protisocialistických, rozpad postkomunistického konsenzu ve výkladu předlistopadových dějin a naráží i na politizující publicistiku zaměňovanou s historií. Tento mediální prolog vzbudil i mé naděje, že přichází publikace, která bude mít relevanci pro všechny účastníky historicko-interpretačních sporů.

Metodologie

Optimismus ale nebyl namístě. Autor už v úvodu přibližuje svou metodologii, která rezignuje na sekundární zdroje a opírá se především o primární prameny. To znamená, že výklad dějin téměř patnácti milionů lidí odvozuje od úzkého segmentu archivního materiálu, jehož dopad na každodenní život byl mnohdy jen nepatrný. Rychlíkovy dějiny tak představují komentář k převážně stranickým materiálům, zákonným novelizacím, ústavním změnám, oficiálním materiálům dalších organizací Národní fronty či později Charty 77 a jiných opozičních sil. Velkou pozornost pak autor věnuje personálním změnám v mocenském aparátu, a mnohé kapitoly se tak mění v úmorné seznamy jmen. Jan Rychlík tím sice vyrovnává deficit, jímž mimo jiné trpěly důsledně odosobněné normalizační práce, kde aktéry byly „strana“, „lid“, „dělnická třída“ a podobně — jak autor zmiňuje v první kapitole, věnované dobovému historickému modu operandi —, přesto však nelze říci, že by toto naopak důsledné zalidnění bylo úplně šťastnou variantou.

Tato pramenná selekce totiž podřezává větev možnosti vstřebat do výkladu mnoho dimenzí lidského života, které primárně určují charakter doby i pozdější interpretaci. Takovému výkladu uniká mezi prsty materiální realita, v níž lidé žili a k níž jistě nestačí stručně zmínit změny v přídělovém systému potravin. Uniká mu mentalita a atmosféra doby, její hodnotové ukotvení, kulturní milieu, perspektivismus či jeho absence, životní priority a možnosti, které se dekádu od dekády mohly značně lišit, všechno to, čím často dokážeme odpovědět na současné nechápavé otázky, jak se to vůbec mohlo stát. Otevřeme-li Železnou oponu 1944—1956 Anne Applebaumové, Poválečnou Evropu Tonyho Judta nebo Věk extrémů Erica Hobsbawma, ožívají před námi dějiny jako velkofilm, příběhy plné klíčů k chápání, nově pojmenovávaných paralel a analogií, jsou to dějiny myšlené. Toto srovnání je samozřejmě velmi přísné, nicméně Jan Rychlík vlastně provádí jen kritickou deskripci stranického ptydepe: jako odrazový můstek mu často slouží výklad rozporu mezi propagandou a skutečným stavem věci. Tento postup je navíc někdy formulován jako polemika s marxismem, který „překvapivě“ vždy „selhává“ či je pouhým „experimentem“. Podobně jsou citovány dobové materiály, přičemž následuje jejich „překlad“ do „srozumitelné češtiny“ — tento způsob psaní ovšem autorovi nezabraňuje přejímat dobové účelové nálepky typu „maloburžoazní charakter“ a podobně. Pro méně poučeného čtenáře (třeba i studenty) pak musí být dočista matoucí nakládání s pojmy jako levice, pravice, progresivní versus konzervativní síly, oportunistická pravice a jiné.

Tyto detaily jsou příznakem obecného Rychlíkova nakládání se socialismem (marxismem a marxismem-leninismem) jako s jedním, v čase neměnným jevem. Pro srovnání lze nahlédnout do knihy Jiřího Suka Veřejné záchodky ze zlata, jež se rozporu mezi utopickými maximami a realizací spravedlivé společnosti věnuje obšírně, včetně nástinu filozofické geneze marxismu. Nejen tedy, že socialismů bylo několik, jak to Jan Rychlík místy implicitně naznačí poukázáním na realitu dalších států východního bloku, ale jako problém se tu jeví i nedostatečné vymezení modernity (a reflexivní modernity), jež se v různých sférách (ekonomice, kultuře, hospodářské politice) projevuje různou měrou a velmi často se realizuje i s pomocí naopak konzervativních hodnot (například sociální revoluce v kombinaci s nacionalismem). Zkrátka dějiny rekonstruované s pomocí rétorických posunů ústředního výboru jsou jiné dějiny než ty, které lidé vesměs prožívali — a které odkrývají hlubší smysl. Příhodná ilustrace: Jan Rychlík se opakovaně vrací k národnostním menšinám, přitom je těžko pochopitelné, že v celé knize není zmínka o Romech a chybí i menšiny, které se sem dostávaly jako levná pracovní síla z mimoevropských socialistických zemí. Tato témata se zkrátka do zúžené optiky nedostala, na rozdíl třeba od frekventované „Husákovy“ federalizace. A nakonec i slovenské dějiny jsou v knize zúženy hlavně na ni.

Chronologie

Jestli se knize někde daří demytizovat některé kolektivně zažrané stereotypy, tak je to snad v případě třetí republiky, která bývá z jakýchsi pateticky antikomunistických pohnutek považována za krátkou éru demokracie, již zničili komunisté v roce 1948 (z popkultury například film Radima Špačka Zlatý podraz). Jan Rychlík tu naopak přesvědčivě ukazuje, že demokracie to byla de facto nefunkční (bez opozice), poněkud selektivní a plná násilí (mimo jiné vyhnání asi dvou a půl milionu Němců). Období po roce 1948 tak v řadě aspektů na třetí republiku plynule navazuje — s tím, že dopad některých zákonů komunisté „jen“ rozšiřují (například znárodnění). Alespoň nepřímo se tu tedy (konečně) naznačuje fakt, že jakkoli lze padesátá léta charakterizovat extrémním státním násilím, komunisté nevymysleli ani pracovní tábory, ani znárodnění, politické vězně, měnovou reformu, cenzuru, udavačství, ba ani kult osobnosti. Všechno už existovalo před nimi i zde, ve středu Evropy, jakkoli tu mocenský tlak Moskvy vše zintenzivnil. Příznačně opatrný je i autorův pohled na odboj: v knize se několikrát zopakuje formulace, že některé násilí by netoleroval žádný režim — ovšem konkrétně třeba k rozporuplnému případu bratří Mašínů se autor nijak nevyjadřuje.

Ani barvitá a na události a explozi proměny životního stylu bohatá šedesátá léta stylem výkladu nepohnou. Pokud už tu dojde na kulturu nebo média, autora stále zajímají především sjezdové materiály. Symptomatické je i to, že kultura je tímto omezena na svou exkluzivní část několika málo let, jinak zcela absentuje. Pro Jana Rychlíka je zkrátka důležitější změna názvu státu z roku 1960 (přibylo označení „socialistická“) a deklarace úspěšného vládnutí samotnými komunisty (s nímž pochopitelně polemizuje) než proměna hodnotových paradigmat a životního stylu. Pokud bychom kapitoly chápali pouze jako mapování demokratizace shora a v politické rovině, říkají toho příliš málo — konkrétně zde se nabízí obsáhlejší monografie Opozice ’68 Jiřího Hoppeho. Úžeji zaměřené konkurenční publikace se přitom nabízejí v každé kapitole, což znamená, že obeznámenému čtenáři Jan Rychlík nic nového nepředkládá a pro méně zorientovaného čtenáře bude kniha poněkud úmorná a míjející se s jakýmikoli jevy politické realitě jen trochu vzdálenými, včetně mnoha fenoménů, které formují společenskou paměť neméně: od vize industriálního přetvoření světa přes události jako Expo v Bruselu v roce 1958 po fascinaci kosmonautikou, spartakiády, pověstné české chataření, Slušovice a podobně. Dějiny všedního dne, mikrodějiny ani pokusy o popis mentalit se tu bohužel nekonají.

Snad je to už příliš subjektivní soud, ale asi nejpromarněnější příležitost představuje normalizace a kapitoly o sametové revoluci. Prvnímu dominuje notoricky známý popis vzniku Charty 77 a režimní odpovědi ve snad ještě provařenější Antichartě. Revoluční období má potom těžiště v popisech tahanic odcházející garnitury, aby nakonec i autor poznamenal: „Změny ve stranických a státních funkcích proběhly bez povšimnutí a veřejnost si od nich celkem nic zásadního neslibovala, protože to už ve skutečnosti nikoho nezajímalo.“ Lze se ovšem tázat, kdy a jestli vůbec tomu bylo jinak.