Po všech těch hrůzách prvních revolučních dnů v Praze ležím teď v jednom lazaretu kousek od svého bytu, který jsem musela tak náhle opustit. Chci se pokusit stručně sepsat zážitky a dojmy z poslední doby, i když jsem ještě celá omámená. V prvních dnech to bylo zhola nemožné, neboť jsem neměla ani minutu času, ba jsem se v tomto bouřlivém kotli lidového běsnění nedokázala soustředit na jedinou myšlenku — nehledě na to, že jsem neměla ani papír, ani tužku —, a tak se teď musím o několik dní vrátit. Začnu dnem, kdy mě odvedli z mého bytu.

9. května, středa

Moje přítelkyně Adel u mě bydlela už od soboty, protože nemohla domů za matkou a sestrou. V poledne jsme byly ještě ve městě, to se už začalo střílet, a my jsme se dostaly do mého bytu poslední tramvají, která ještě jela. Už tohoto dne ke mně přišli ozbrojení příslušníci Revoluční gardy, říkáme jim ergemani, naštěstí v doprovodu jednoho velmi milého Čecha z našeho domu, který mě dobře zná. Zaručil se za mě i za moji přítelkyni, takže jsme nebyly odvedeny. Bylo nám jen řečeno, že ve vlastním zájmu nemáme vycházet z domu. I tyto dny strávené z větší části ve sklepě, zatímco venku střílelo dělostřelectvo a na ulicích se rozléhaly krátké třaskavé rány z pistolí — střílelo se dokonce i z oken —, byly plné napětí. Z budovy rozhlasu, která po střídavých bojích padla do rukou Čechů, vysílali volání o pomoc adresované Američanům a Rusům. Německý rozhlas v Karlíně přinášel opačné zprávy, než byly ty první, vysílané z Vinohrad. Byl ještě v německých rukou. Jedna stanice vyvracela zprávy té druhé a varovala před nimi. Šly jsme vždy na chvíli nahoru do mého bytu, pokoušely se získat telefonní spojení, to bylo ale z větší části nemožné. Moje přítelkyně byla neklidná. Její matka ležela doma těžce nemocná, měla rakovinu, kromě ní tam byla jen Adelina sestra s dítětem. Utěšovala jsem ji a říkala jsem, že já si o své rodiče žádné starosti nedělám, bydlí na druhém konci města a tam to bude vypadat určitě úplně stejně jako u nás. Jedna Němka z našeho domu byla však cestou domů před vrátky naší zahrádky zatčena a odvedena. Od té doby se nevrátila. Musela jsem myslet na svého milovaného psa, jezevčíka, který se tak hrozně bojí každého výstřelu. Věděla jsem ale, že u mé matky je v nejlepších rukou. Často jsme chodily do přízemního bytu k tomu milému Čechovi, který nám prve pomohl a teď nám dával i jídlo. Neměly jsme žádné zásoby.

***

Tak to šlo do středy. Uvařily jsme si s Adel bramborový guláš, posadily se ke stolu, když tu někdo zazvonil. Otevřela jsem. Venku stáli čtyři ozbrojení ergemani. Jako prvního jsem poznala mladého nesympatického řezníka, u kterého jsem někdy nakupovala. Chovala jsem se navenek klidně, i když jsem nečekala nic dobrého, a pozvala jsem je dál. Musely jsme ukázat doklady. Když uviděl naše německé kenkarty, zařval na nás, že musíme jít s nimi. Vzala jsem si kabelku, vytrhl mi ji z rukou a hodil zpátky do pokoje. „Rychle, rychle!“ křičel na nás. Strhla jsem z věšáku v předsíni svůj starý kabát. Vrazil mi do ruky smeták, který stál venku, a postrčil nás ke dveřím. Když jsem chtěla zamknout, vytrhl mi klíče a udělal to sám. Musely jsme běžet dolů po schodech s rukama nad hlavou a gardisté nás přitom tloukli pažbami pušek.

***

Na ulici, která byla v těchto místech poměrně klidná, nám spílaly ženské vyhecované ergemany. Odvedli nás k vinohradskému nádraží, které jsme měly zametat. Při náletu se tu vysypaly okenní tabule. Na zemi ležely střepy. Gardisté do nás strkali, sprostě nám nadávali a nutili nás zametat vražedným tempem. „Vy německé svině, samy jste si to nadrobily, za to teď poděkujte svému Führerovi!“ atd. Přirozeně nám všichni tykali. Adel musela za pohrůžek běžet pro kbelík s vodou, aby podlahu pokropila. Stály jsme v oblacích prachu a po hodině jsme už byly úplně vyčerpané. Řezník, nejhorší ze všech, zmizel. Tu a tam přišli železničáři, trochu se s námi bavili nebo na nás spíš milostivě křikli pár slov. Nebyli to zlí lidé, ale museli se podřídit tlaku ostatních.

***

V krátkých přestávkách k vydechnutí, které jsme měly, jsme vyhlížely rozbitými okenními tabulemi dolů na ulici. Protože se teď dívali všichni, mohly jsme to dělat také. První ruské tanky Vlasovovy armády projížděly pod viaduktem a lidé je bouřlivě vítali. Navzdory krátkým přestávkám na oddech jsem skoro neměla možnost prohodit s Adel pár slov, viděla jsem jenom, jak kolem mě pobíhá celá bledá a roztřesená. Netroufaly jsme si na sebe skoro pohlédnout.

***

Vtom se znovu objevil řezník. Mezitím byl zřejmě u mě v bytě, protože už věděl, kolik peněz mám v kabelce. Zařval, že takhle budeme pracovat až do zítřejšího rána. Nebrala jsem tu výhrůžku vážně, přes všechen předchozí strach, a potají jsem doufala, že večer už budeme doma. Zvlášť poté, co nám sestra od Červeného kříže přinesla ze služební místnosti černou kávu a my jsme ji žíznivě lily do vyschlých a zaprášených hrdel. Vlasy jsme měly šedivé od prachu.

***

Pak se ozvalo, že máme jít na barikády. Když měla přijít na pomoc německá vojska, vystavěli Češi spěšně barikády. Umělé překážky, hromady dlažebních kostek, tramvajové vagony postavené napříč ulicí, naplněné kamením. — Mě si vybral jeden docela lidský ergeman, abych vyčistila okénka na nádražním záchodě. Adel zmizela s ostatními, zatímco já jsem šla k nádražákovi, který mi stejně jako ostatní, nicméně s viditelnými rozpaky, tykal. Sotva jsem však začala s čištěním, přišli ostatní ergemani a křičeli, že musím také s nimi. Ten první mě chtěl patrně ušetřit těch dosud nepoznaných hrůz, ale bez úspěchu.

***

Teď zase nastal tanec čarodějnic. Musely jsme příšernou rychlostí nosit těžké dlažební kameny na chodník. Už jsme si nemohly udělat ani kratičkou přestávku, jinak k nám muži okamžitě napřáhli zbraň a holinami nás kopali do zad. Pot mi stékal po tváři, měla jsem na sobě kabát a bylo velké horko. Neměla jsem nic na hlavě, moje vlasy působily zřejmě pohoršení a lůza z ulice na mě křičela a vysmívala se mi. Někteří mě znali a pokřikovali: „To byla herečka!“ Naneštěstí jsem měla ještě manikúru, nalakované nehty a stříbrný náramek, což pohoršení davu ještě zvyšovalo.

***

Pak jsme musely utvořit řadu a kostky si podávat. Krátký odpočinek. Najednou jsem vedle sebe uviděla známého drogistu, protože čeští dobrovolníci tu pracovali také. Šeptla jsem mu, aby informoval pana Tučka, Čecha z našeho domu, kde jsem. Zřejmě mi nerozuměl ani slovo, i když se snažil. Ale jiní si toho všimli. Dostala jsem opět ránu pažbou do zad a z chodníku se vyřítila neznámá žena a nafackovala mi. Už jsem nemohla ani přemýšlet. Jen mě stále znovu napadaly úvodní verše jedné Juppovy básně: „Es müssen Könige nicht immer Kronen tragen, in Gold geschmiedet, sichtbar allem Schein der Welt…“ Moc jsem milovala tuto báseň o králích srdce a ducha, kteří ještě i na pranýři, popliváni nenávistí a posměchem, zůstávají králi. Kdy ho zase uvidím? Jak nelítostně válka od sebe lidi odtrhne! A znovu a stále znovu monotónně ta slova:„Es müssen Könige nicht immer Kronen tragen…“, jako by mně dodávala opory ve světě zbaveném lidskosti.

***

Hrozné obrazy, které následovaly, se do mé mysli vryly a uvidím je jasně po celý život. Nahnali nás do tramvaje naplněné kamením, už skoro nemůžu tahat další těžké kameny, srdce mi buší, jako by se mělo rozskočit. Pot mi stéká z čela do očí. Štvavě na nás pokřikují a zároveň nás filmují. Ještě krátce zahlédnu Adel, šeptá mi: „Brzy už nebudu moct!“ Ruce jí krvácejí. I na moje ruce dopadl kámen. Krev mi z nich kape. Popohánějí nás pažbami pušek. Někdo na mě volá, že si mám vysvléct kabát. Snad nějaká slitovná duše. Udělám to, hledám místo, ale už mi ho kdosi vyrve z ruky a hodí na chodník mezi ostatní kabáty. Zpátky, nosit kameny.

***

Najednou jsou nad námi letadla. Ještě německá, jak vyrozumím z výkřiků. Shazují bomby. Za posměšného pokřiku nás ženou k další práci, zatímco štváči se utíkají schovat. Supím námahou, mám černo před očima, silou vůle se držím na nohou, abych neupadla; pak by mě snad ubili, pomyslím si.

***

Konečně si máme obléct kabáty. Sbírám ten svůj ze země. Zase nás odvedou na nádraží, kde musíme dál zametat. Už ne tak bláznivým tempem jako předtím, je na nás zřejmě vidět, jak jsme vyčerpané, a není tu už řezník. Ale i Adel zmizela. Téměř se mě to nedotýká. Cítím se otupělá a jako zabitá, nejsem schopná jediné myšlenky.

***

Kolem 6. hodiny večer odvádějí nás ženy na policii, jak říkají. Doufám, že nás propustí domů. Míjíme další barikády. Vidíme klečící muže, do pasu nahé, s červenými hákovými kříži namalovanými na zádech. Kříže jsou namalované i na kabátech a oblecích. Ženy bez bot a punčoch dláždí ulici. Revoluční garda, která nás doprovází, nás musí chránit před lůzou, jež na nás útočí. Tu a tam zasviští střela z revolveru. Došli jsme k policejní stanici. Musíme čekat na dřevěné lavici. Už tu sedí nějaké ženy, v roztrhaných šatech a se zkrvavenýma nohama. Vedle mě je světlovlasá žena s bledým, hubeným obličejem. Pláče pro své dítě, od něhož ji doma oddělili. Konečně nás zavolají dovnitř a zaznamenají si naše osobní údaje, jinak nás nevyslýchají.

***

Zase nás odvedou, tentokrát jdeme ulicí, v níž práská jeden výstřel za druhým. Pořád si myslím, teď mě kulka trefí. Na ulici jsou vidět Rusové. Při zběžném pohledu vidím trosky, které vznikly při bombardování v posledních dnech. Je tohle ještě moje milovaná Praha?

***

Střelba natolik zesílila, že nás hlídka nechává stát a vyčkávat před vchodem do nějakého domu. Kolem jdou Rusové.

Jeden z nich si povídá se ženou, která umí pár slov rusky. Ten muž nevypadá zle. Pak přijde další se zakrouceným knírem a obličejem Tatara. Požaduje od žen hodinky a šperky, které mají na sobě. Zděšeně mu odevzdají náramkové hodinky a on si je klidně strčí do kapsy. Schovám si široký stříbrný náramek do rukávu, hodinky také. Nenaléhá dál, zřejmě má prozatím dost. Najednou na nás zařve ergeman, ať si stoupneme obličejem ke zdi. „Ruce vzhůru!“ Částečně teď zas očekávám smrt, nikoli poprvé tohoto dne, jinak mám ale také pocit, že je to z velké části divadlo. Vtom už přichází jiný RG a zařve na prvního, ať s tím přestane. Smíme se otočit a vedou nás dál. Z oken znějí odevšad výstřely.

Překlad Michaela Škultéty

Vychází v nakladatelství Academia.