09/02/2021 | portrét | Jakub Pavlovský

Děti dobře vědí, co mají v knížkách rády

Vědecká skupina Integrální výzkum textu a četby z Univerzity Karlovy zkoumá čtení beletrie u dětí ve věku od osmi do jedenácti let. Výzkumný tým od loňského ledna sleduje, nakolik jsou děti v této fázi čtenářského vývoje schopné napojit beletrii na vlastní zkušenosti. Zároveň sleduje i texty, které jsou dětem v tomto věku nabízeny ve škole. Na konci výzkumu by měly z čtenářských analýz vzejít návrhy nových zážitkových prvků do výuky čtení a výchovy ke čtenářství. Rozhovor s vedoucí skupiny Anežkou Kuzmičovou.

Podařilo se vám za první rok fungování vaší skupiny zjistit, jestli děti považují čtení beletrie za tělesný prožitek?

Předně je třeba říct dvě věci. Zaprvé dětské prožitky zkoumáme kvalitativně. To znamená, že se od nás nedočkáte závazného zjištění, jak čtení prožívá „běžné“ dítě. Na to bychom potřebovali kvantitativní nástroje, jako jsou dotazníky, případně experimenty. Ty se pro naše účely nehodí. Zadruhé se kvůli pandemii dostáváme k menšímu počtu dětí, než bylo v plánu. Tohle asi není třeba rozvádět, ani nad tím nemusíme nějak zvlášť lamentovat. Ale průběžně zjišťujeme spoustu zajímavých věcí — o našich dětských účastnících i o sobě samých coby zástupcích dospělého světa. Například jak málo jsou děti zvyklé na to, že se jich někdo na nějaké prožitky ptá. Občas musíme vysvětlovat, co slovo „prožívám“ vůbec znamená. A konečně k té tělesnosti. Ta tam určitě je, někde míň, někde víc, jenom se často vymyká našim původním škatulkám. Třeba když nám dítě na otázku, co cítí, když si představí, že kouše do citronu, bez váhání odpoví, že mu začnou poskakovat kolena. Zrovna na fiktivní pohyb nohou si už mimochodem vzpomnělo víc dětí.

A jak to vůbec zjišťujete?

Integrujeme víc metod. Dvě jsou čistě kvalitativní, to jsou skupinové a individuální rozhovory. Na skupinové rozhovory se původně vázalo ještě pozorování ve školách, to je naše dvaapůltá metoda, k níž se už asi nemůžeme vrátit. Poslední, třetí metoda kloubí kvalitativní a kvantitativní principy, říká se jí Q metoda a není u nás příliš rozšířená. Má tu výhodu, že se dá provozovat online, minimálně s dospělými respondenty. Pilotáž s dětmi právě chystáme. Rozhovory, které zatím proběhly, byly vlastně takové dílničky, žádná výslechová situace jako ve výzkumu s dospělými. Hodně tam jde o navození nálady a důvěry, takže děti samy přinášejí knihy, o nichž se jim chce povídat, dělají nám průvodce svým světem. My jim k sebereflexi poskytujeme řadu pomůcek, které jsme si na to vyvinuli, od hadrových loutek přes obrázkové karty až po meditační cvičení.

Překvapilo vás něco v rámci dosavadního výzkumu?

Díky tomu, jak pracujeme, jsou pro nás překvapení vlastně na denním pořádku. Každé to dítě je nějak své. Kromě už zmíněných nečekaných podob tělesnosti mě osobně například zaujalo, s jakou jistotou naši účastníci popisují svůj vkus. Často dobře vědí, co mají v knížkách rádi, co zas mají rádi ve filmu nebo při volné hře. Přitom si rozhodně nevybíráme knihomoly, spousta z nich jsou spíš příležitostní čtenáři. Když knížky moc rádi nemají nebo vůči nim mají smíšené pocity, bývají schopni to odůvodnit, vysvětlit. Z toho mám radost, protože to znamená, že chápou, že je nehodnotíme. A to pro ně není vůbec obvyklá situace, což člověku dojde, jakmile se rozpovídají o tom, jak vypadá výuka čtení ve škole.

Zkoumáte rovněž texty, které jsou obsaženy v moderních čítankách. Lze je už nyní nějak zhodnotit?

Máme za sebou první z několika fází rozboru čítanek pro třetí třídu. To je celkem třináct publikací a 530 prozaických úryvků. Tady používáme i kvantitativní postupy. Co nám zatím vychází, je například odlišnost překladových textů, kterých je zhruba čtvrtina, od těch původně českých. Spočívá v tom, jak se prožívání ztvárňuje u kluků a u holek, a to napříč časovými obdobími od 19. století po dnešek. České úryvky z toho srovnání nevycházejí úplně sympaticky. Třeba ale ještě z hlubší analýzy zjistíme nějakou polehčující okolnost.

Co by tedy měl obsahovat kvalitní umělecký text pro děti v tomto věku?

Co největší typovou škálu prožitků a myšlenek, respektive myšlenkových procesů. A témata, kterými děti žijí, od sportu po robotiku. Tohle není nic světoborného a spousta spisovatelů to ctí a dělají to skvěle. Nejsem ale z těch, kdo si myslí, že kvalita čtenářského života stojí jen na uměleckých textech nebo jen na beletrii. Rozhodně ne ve věku 8 až 11 let. Škola jenom tradičně nabízí hlavně tyto žánry, v některých čítankových řadách ani nic jiného nenajdete.

Jaké výsledky by měl váš výzkum přinést?

Měl by například ukázat, nakolik jsou dětské prožitky z četby rozmanité a v čem se naopak různé děti potkávají. Q metoda by nám totiž měla pomoct systematicky oddělit jednotlivé výraznější typy „prožívačů“, což se bude hodit do výuky i výchovy. Umožní tak rozlišit, na koho třeba nejvíc zabere prokládat čtení tematickými videi a kde bude pro zapálení zájmu naopak účinnější zůstat u textů, jen s určitým typem imaginace, dejme tomu fantasy. Rodiče a učitelé, pokud dětskému prožívání vůbec věnují pozornost, mají nevyhnutelně sklon očekávat, že dítě příběhy vnímá nějak podobně jako oni. V lepším případě tak, jak si pamatují, že je vnímali, když sami byli děti. To je přirozené, sama jsem byla takhle nastavená, když jsem s výzkumem čtení před lety začínala. Taky jsem tehdy chtěla pracovat hlavně kvantitativně. Představit si, že si někdo představuje zásadně jinak než já, je jedna z nejtěžších mentálních operací — a čísla k ní nestačí.