Dětské knížky se stávají hračkami a objekty

Lze mít u současného počtu vydávaných knih přehled o dětské literatuře? Když v knihkupectví vkročím do dětské sekce, jímá mě závrať… Mě také, ovšem nejenom z množství knížek určených dětem, ale z jejich úrovně: všelijaká personifikovaná havěť na agresivně barevných obálkách z lesklého lamina, úlisné zdrobněliny maskující absenci myšlenky, adaptace adaptací… Naštěstí se během posledních patnácti let vyprofilovala řada osobitých nakladatelství a edic, v nichž vychází kvalitní dětská literatura s krásnými ilustracemi a nápaditou typografickou úpravou. Zmínit mohu například nakladatelství Meander, Baobab, Práh, edici Raketa nakladatelství Labyrint, Nakladatelství 65. pole, Běžíliška, kvalitní knížky pro děti vycházejí i v Albatrosu, Mladé frontě a také v Hostu. K průběžné informovanosti o vydávaných knihách mi stačí sledovat jejich ediční plány a webové stránky. Jako specifický a úspěšný segment literatury pro děti a mládež se za poslední roky ujal fenomén young adult. Dá se young adult nějak literárně vymezit? Nebo se jedná spíše o marketingový šuplík? Kategorie „young adult“ či „new adult“ je fenomén zajímavý spíše z hlediska sociologického než literárněvědného. Zahrnuje čtenáře ve věku od sedmnácti do pětadvaceti let, což je věková kategorie, kterou ve své tvorbě zohledňovali již autoři v devatenáctém století. V zahraniční produkci pro ni momentálně dominuje určitý typ literárních děl (například dystopie, fantasy) a postupů (například seriálovost a sériovost). Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry je možné rozlišit, co je odpovědí na skutečnou čtenářskou potřebu této nově definované věkové kategorie a co autorskou a ediční nabídkou, která pouze reaguje na komerční úspěšnost podobného literárního modelu. „Young adult“ tedy zatím vnímám jako marketingový štítek.

Milena Šubrtová, zdroj: Česká televize

Máme v Česku young adult spisovatele? Pokud budeme chápat „young adult“ jako věkovou kategorii, pak rozhodně máme. Romány, které bez příkras vypovídají o životní situaci dospívajících či čerstvě dospělých a líčí jejich mnohdy bolestivé hledání sebe sama i místa ve společnosti, píše třeba Iva Procházková, Ivona Březinová nebo Petra Braunová. Budeme-li uvažovat o „young adult“ jako o kategorii marketingové, pak mě napadá jedině Tereza Janišová a její trilogie Erilian. Výčet autorů by mohl být v obou případech delší, ale záměrně nezmiňuji nižší literární patra. Hlavně ve spojitosti s young adult se mluví o pronikání současných společenských témat, problematiky od ekologie přes chudobu až po gender, do dětských knih. Hrají dnes knihy podstatnější roli při vstupu dítěte do „dospělého světa“ než dřív? A projevuje se trend i v Česku? Nemáme k dispozici žádné výzkumy, které by srovnávaly vliv knížek na děti ve vztahu k jiným médiím (televize, internet), která knize konkurují. Co ale potvrdit mohu, to je pokračující detabuizace dětské literatury. K té docházelo již v šedesátých letech dvacátého století, kdy byla dětská literatura pro palčivost nastolovaných témat nazývána „literaturou otázek“, u nás pak výrazněji až po roce 1989. Tehdy začala česká literatura pro starší děti a mládež otevřeně reflektovat problematiku závislostí od drogové až po gamblerství, téma handicapu, sexuality, odlišnosti. Na počátku nového tisíciletí se jednak rozšiřuje a prohlubuje tematická škála, ale proces detabuizace zasahuje i do literatury určené mladším dětem. Objevují se knížky pro děti předškolního věku, které pojednávají o vážném onemocnění, umírání a smrti, o homosexualitě či stejnopohlavních rodičovských párech. Současná česká literatura pro děti a mládež se možná až příliš úporně snaží zmapovat aktuální společenské problémy (s výjimkou ideologických a politických témat) a mnohdy sklouzává k didaktičnosti. S tematickou necenzurovaností dětské literatury však souvisí i jiný problém, a to rozostření hranic mezi krásným a ošklivým. Pro mě je třeba zarážející, jak veliký komerční úspěch zaznamenávají knižní tituly založené na otevřeném zobrazování vyměšovacích procesů, ačkoliv postrádají básnickou obraznost, jazykový či situační humor a těží pouze z překročení tabu. Je vůbec něco typického pro současnou českou dětskou literaturu? Řekla bych, že v dnešním globalizovaném světě má česká literatura pro děti a mládež podobné rysy jako literatura světová. Současnou literaturu pro děti a mládež popisuji svým studentům jako literaturu nejasných hranic, kde se stírají hranice mezi textem a obrazem, mezi fikcí a dokumentárností, mezi věkovými kategoriemi adresátů, mezi žánry. Stále výraznější roli v ní má složka obrazová, což nepochybně souvisí s generační proměnou: dnešní děti vyrůstají ve světě plném vizuálních podnětů a obrazová sdělení dokážou dekódovat snadněji než verbální. Takzvané obrazové narativy nejsou adresovány jenom předčtenářům, jak tomu bylo dříve, ale obracejí se ke všem věkovým kategoriím. Literatura, zbavena svého někdejšího výsadního postavení jako zprostředkovatele informací a poznatků, hledá nové cesty, jak zaujmout čtenáře. Dětské knížky obsahují interaktivní prvky, mnohdy přerůstají klasický knižní tvar a stávají se hračkami či objekty.