18/08/2018 | téma |

Diktát

Dosud nepublikovaná povídka Jiřího Kratohvila – na téma bratrské pomoci.

V noci přistávalo na letištích Šeremetěvo a Vnukovo jedno letadlo za druhým a z nich se do moskevských ulic valily naše tanky a pandury a na ruském nebi hřměly české gripeny. Sledoval jsem vše na monitoru a přivítal jsem esemesku s vítězným smajlíkem, že už mám k dispozici kremelské zastupitele a čeká se už jen na mne. Hosté byli provizorně umístěni do kasemat v brněnském Špilberku. Sestoupil jsem za nimi do kamenné cely, kde byli připoutáni do ocelových kruhů ve zdi.

My vas ljubim, pravil jsem s horoucím srdcem a nechal jsem jim sundat šátky z očí a uvolnit řetězy. Ale pak jsem musel zopakovat tu pečlivě natrénovanou ruskou větu, neboť jsem zjistil, že měli taky zátky v uších.

Umí dobře česky, upozornil mě bratr Matěj. Studovali na pražských, brněnských i olomouckých univerzitách a celý Kreml byl vždy osázen českými poradci a čeština tam byla, abych tak řekl, pečená vařená.

Kývl jsem, a jak je odpoutávali od kruhů, přistupoval jsem k jednomu po druhém, objal je a celoval nikoli na tváře, jak je zápaďáckým zvykem, nýbrž přímo na ústa, jak se po slovansku sluší. A potom jsem četl z listu, který mi podal bratr Matěj: Vítám tě, bratře Nikolaji Antonoviči, bratře Michajle Borisoviči, bratře Ivane Nikolajeviči a bratře Vasiliji Masturboviči. To, co se děje ve vaši zemi, je politováníhodné, ale společnými silami to sprovodíme ze světa. Jak jistě ponimajetě, bylo by nám moc líto, kdybychom museli zbořit Kreml, zapálit chrám Vasilije Blaženého a rozmetat svatostánek svatého Lenina. No to byl jenom vtip, šutka, jak se praví ve vaší roztomilé řeči. A teď už budete mými hosty na Pražském hradě, kde podepíšete Pražské protokoly, a nadiktuji vám podmínky, za nichž se na věčnuju pamjať na svaté Rusi pozdrží česká armáda.

Ale bratr Matěj zavrtěl hlavou, že na věčnuju pamjať znamená něco trochu jinýho.

Mávl jsem rukou, však oni mi rozuměli.

Jsou velice vstřícní, souhlasil Matěj.

Jen aby, zapochyboval jsem a pod přistavený vrtulník jsem dal upoutat velkou pneumatiku z kamionu a požádal je, aby se tam co nejpohodlněji usadili. Vrtulník se okamžitě vznesl a už táhl moravským a českým nebem směrem ku Praze. Chtěl jsem jim dopřát, aby v co nejširším záběru uviděli krásy zemského to ráje na pohled, ráje, který přijal do své široké náruče i jejich jurodivý národ. A když jsme přelétávali nad středočeskými úvaly, dloubl mě bratr Matěj: Hle, zpívají… I vyklonil jsem se z kokpitu a uviděl je na té velké pneumatice, jak se tisknou k sobě, rytmicky kývají a přitom tklivě pějí: Čechy krásné, Čechy mé, duše má se touhou pne …

Leč všimni si, bratře, jeden nezpívá, upozornil jsem Matěje. Je to Masturbovič?

A přidržel jsem Matěje, aby se mohl ještě víc vyklonit.

Nikoli, Fjodor Sergejevič.

Tušil jsem, že to nebude zas tak snadné. Obávám se, že taky odmítne podepsat Protokoly.

Ale tak to nemusí vůbec být. Třeba jen nemá hudební sluch.

Když jsme se pak ocitli nad caput regni a když jsme se nad ní chvíli vznášeli jak pavouček na vlákýnku spuštěným z nebe, požádal jsem Matěje, aby mě tentokrát on pořádně přidržel, a vyklonil jsem se co nejvíc, abych viděl, jak nám Rusáčci zjihli při pohledu na Hradčany a Vltavu, při pohledu na hlavní město Velké revoluce hlav a srdcí (VRHS). Ale jak jsem mohl čekat, Fjodor Sergejevič nejevil nejmenší známky jihnutí.

Jiří Kratochvil, foto: archiv Slezského divadla Opava

Na Hradčanech, přímo ve slavnostním Španělském sále, je už čekaly Pražské protokoly. Požádal jsem bratra Matěje, aby přečetl jejich plné znění, v němž se představitelé kremelské vlády zavazovali, že vyvrhnou ze svého středu šiřitele liberálních idejí, tak nepřátelských českému a ruskému lidu, a zajistí zas obnovení principů husitského Tábora, založeného na společném vlastnictví majetku a společném vlastnictví myšlenek. A potom jsem nadiktoval několik novinek, jimiž se měl husitský Tábor na Rusi zas plně zkonsolidovat. Například jsem ustavil zákon, kterým se cenzurním zásahem vyřadily z děl ruských klasiků, Tolstého a Dostojevského, tak časté francouzské citáty, napovídající někdejší závislost na francouzském liberalismu. A povinnou výuku češtiny jsem ukotvil už od druhé třídy a na Lomonosovově univerzitě přikázal zřídit samostatnou katedru Aloise Jiráska.

Čímž míním tu univerzitu na Brabčích horách? zeptal jsem se bratra Matěje.

Vrabčích, upozornil mě Matěj.

Kývl jsem a pokračoval: Do Prahy bude bezodkladně dopraven ruský kůň, aby se napil z Vltavy, a do Pitěru zas český kůň, aby se napil z Něvy…

Do Sankt Peterburgu, upozornil mě zas bratr Matěj, Pitěr je totiž výraz v městském argotu.

Chorošo, kývl jsem, do Sankt Peterburgu český kůň, aby se napil z Něvy a byla tak posvěcena slovanská vzájemnost, jež se má naplno projevit v ekonomické koordinaci a hospodářské logistice, stvrzené přemístěním hlavního kohoutku ropy a zemního plynu do Brna Králova Pole.

Fjodor Sergejevič, jak jsem čekal, odmítl podepsat a byl okamžitě vyeliminován.

Ve chvíli, kdy jsme si s Kremličáky připíjeli Jelínkovou slivovicí, zmítaly ještě nejen Moskvou, ale i celou širokoj stranou rodnoj nepokoje a pomýlený a oblbený ruský národ šel holýma rukama proti našim tankům a pandurům, odmítali zůstat dál českou kolonií a nechat se od Čecháčků vysávat a většina cerkví a klášterů už přeběhla od husitství zpátky k pravoslaví a objevily se rádoby vtipné nápisy: Pepíku, vrať se domů, Máňa ti píchá s kominíkem!

Byl nejvyšší čas odeslat je zas do Kremlu, ale kterého na carský stolec? Kromě Fjodora Sergejeviče, který už vypadl ze hry, to totiž mohl být kdokoli z nich. Takže rozhodla televizní soutěž Nejchytřejší Rus.

Uvítejte na scéně dalšího soutěžícího, Ivana Nikolajeviče. Rozsvítila se veliká školní tabule a vyfasoval křídu a už psal podle diktátu: Vlci a vlkyně vyli na vilu, v níž vily vily virilní virgule…

Konsolidace potom už postupovala mílovými kroky. Pravoslaví bylo zas vystřídáno husitstvím, houf českých poradců se zas vrátil do Kremlu a na Rudé náměstí se vrátila obří socha Žižky z Trocnova a při nejrůznějších výročích znova vyletěly na stožáry české vlajky a manifestanti zas nesli transparenty S nerozborným českým národem na věčné časy! a na vysokých bidlech mé portréty.

Jen pohleď, Matěji, jsem pořád ještě chlapák. Jen mi tam pro příště musí přistřihnout obočí.