Hřích mýtotvorby

John Ronald Reuel Tolkien se celý život oddával vytváření umělých jazyků, při čemž využíval své velké lingvistické nadání a vědomosti. K prohloubení této své tajné neřesti, jak se o ní vyjadřoval v eseji publikovaném česky ve výboru Netvoři a kritikové, začal vymýšlet soubor bájí ze světa, o kterém lze mluvit jako o Elfii, Ardě nebo dnes asi nejsrozumitelněji jako o Středozemi. Jakkoliv je z tohoto cyklu celosvětově nejznámější trilogie Pán prstenů, jádro Tolkienových příběhů leží v událostech, které se dle vnitřní chronologie jeho tvorby odehrály o šest a více tisíc let dříve.

Byla to vyprávění o tom, jak velký stvořitel Ilúvatar přivedl k životu Ainur, andělské bytosti, jimž předkládal hudební témata a jejich společným rozvíjením vznikal vesmír a svět. O tom, jak nejmocnější z Ilúvatarových potomků zpychl a stal se nakonec prvním temným pánem Morgothem, proti kterému vedli válku elfové, jimž ukradl vzácné klenoty silmarily. O tom, jak celá Středozemě postupně padala do Morgothovy moci a až v nejtemnější hodině se podařilo přivolat pomoc z Valinoru, kde žili ostatní Ainur, a Morgoth byl poražen. To byly události takzvaného Prvního věku Středozemě. Bohužel, tyto události byly nutně psány zcela jiným jazykem než mladší Pán prstenů a pro Tolkienova nakladatele nebylo možné je vydat. Zůstalo tedy pouze u náčrtů, krátkých shrnutí událostí a různě rozpracovaných, často si odporujících nebo výrazně odlišných verzí těch nejvýraznějších příběhů.

Christopher Tolkien, foto: Le Monde

Christopher Tolkien se po otcově smrti pokusil dát vyprávěním ze starých časů Středozemě řád a smysluplnou podobu. Nejslavnějším takovýmto dílem je Silmarillion, který nabízí jakousi stručnou historii Středozemě. V českém vydání známe ještě Nedokončené příběhy (kde je oproti Silmarillionu větší pozornost věnována událostem více spojeným s Pánem prstenů), ale například také Knihu ztracených pověstí a v neposlední řadě i samostatně připravené edice Húrinových dětíPádu Gondolinu (třetí z tzv. Velkých příběhů, Beren a Lúthien, na svůj překlad do češtiny stále čeká).

První čtenář a poslední editor

Christopher Tolkien byl účasten otcovy tvorby po celý svůj život. Jemu a jeho bratrům byly určeny krátké pohádkové příběhy, jichž byl J. R. R. Tolkien mistrem, včetně Dopisů Děda Mráze, jež byly dětem doručovány ve speciálních obálkách se známkou severního pólu každé Vánoce mezi lety 1924 až 1942 a které nakonec k vydání připravila Christopherova druhá žena Baillie. Samotný Christopher pak byl prvním čtenářem Pána prstenů, a dokonce se na něm podílel vytvářením map, které pro knižní vydání nahradily neumělé a chybné předchozí náčrtky. Christopher také vedl až do roku 2017 Tolkien Estate — společnost spravující odkaz Tolkienova díla. Z této pozice dohlížel nejen na prodej práv ke zfilmování či využití otcova díla v jiných médiích, ale také podstoupil například soudní spor se studiem New Line Cinema, které mu údajně odmítalo vyplatit podíl na zisku z trilogie Petera Jacksona Pán prstenů.

Byla by ovšem škoda pohlížet na něj pouze jako na strážce odkazu slavnějšího otce. Christopher Tolkien měl totiž život i mimo Středozemi. Byl členem RAF (ke konci druhé světové války procházel výcvikem, tudíž se bojových operací neúčastnil), následoval otce ve vědecké dráze (několik let působil v Oxfordu) a dokonce se stal ve věku jednadvaceti let nejmladším členem tzv. Inklings — neformálního spolku literátů, k nimž kromě otce a syna Tolkienových patřil i C. S. Lewis (autor Narnie) či jeho starší bratr. Spolek se scházel v oxfordských hospůdkách, z nichž nejslavnější je pravděpodobně The Eagle and Child (přezdívaná také The Bird and Baby) na St. Giles Street.

Genealog Středozemě

Přesto pochopitelně zůstává spojen především s příběhy ze Středozemě. Pád Gondolinu přitom dává nahlédnout nejen do dalšího Tolkienova příběhu, ale hlavně do problémů, s nimiž se musel Christopher coby editor potýkat. Kniha se skládá z několika částí. Patří k nim stručné představení dějin Prvního věku — respektive toho, co se nakonec Prvním věkem stalo. V původním záměru totiž neexistoval Druhý věk (do něhož nyní zasadila svůj připravovaný seriál společnost Amazon Studios) ani Třetí věk (jehož vyvrcholením je Pán prstenů) — byly prostě staré časy, které končily Morgothovou porážkou. A následuje několik verzí Pádu Gondolinu.

Mnohdy přitom není důležité, jak se měnil syžet a jednotlivé scény, pro vyzdvižení Christopherova úsilí stačí věnovat pozornost spíše změnám v názvech a jménech. Například hlavní hrdina Pádu Gondolinu, člověk Tuor, je někdy nazýván Turlin nebo také Turgon — což je nakonec ve většině verzí jméno elfího krále Gondolinu. Stejně tak změnami prochází označení elfů. Tolkien měl propracovaný „strom“ elfích kmenů a jejich historii, která zůstávala plus minus stejná, ale jména se měnila. V Pádu Gondolinu se tak spíše než o elfech mluví o Gnómech, Noldor jsou zvaní Noldoli a tak podobně. Morgoth může být Melkem i Melkorem. Zároveň je třeba si uvědomit, že mezi některými verzemi příběhu byla celá desetiletí, kdy Tolkien tvořil i jiné příběhy, s nimiž bylo třeba potom ty starší uvést v soulad. Někdy to zvládl sám tvůrce za svého života, jindy musel přijít s nějakým vysvětlením Christopher — stejně jako rozhodnout, která z verzí jakého příběhu bude kanonická a která bude představovat slepou uličku. Mimochodem, samotné město Gondolin bylo nejprve údajně založeno po drtivé porážce Noldor a ovládnutí Středozemě Morgothem. Ovšem v takovém případě by existovalo jen několik málo let a nemohlo by být tím velkolepým městem a klenotem elfů, o jakém Tolkien psal. Nakonec se tedy ustálila verze, že po zmíněné porážce odvedl Turgon svůj lid do města, které už založil dříve a které průběžně zveleboval.

Bez doslova desítek let Christopherovy práce by byl svět Středozemě mnohem chudší a také zmatenější. Stejně jako moderní fantasy, které Tolkienovy práce stále ukazují, jak má vypadat práce s fiktivním světem, jak je důležité nepodceňovat žádný detail a jak může být tento žánr stylově i formálně odvážný.

Samozřejmě, odkaz Christophera Tolkiena má i své stinné stránky — například způsob a důvody rozchodu se synem Simonem (krom jiného také spisovatelem) kvůli přístupu k Jacksonově filmové adaptaci Pána prstenů. Stejně tak by mu mohl někdo vyčítat příliš opatrný a pomalý postup při práci na otcových textech. Ovšem to by bylo zcela zbytečné — Tolkien tvořil Středozemi nejen jako mistr vypravěč, ale také jako skvělý vědec. A pokud se nebude k jeho odkazu přistupovat s oběma těmito kvalitami, nemělo by se k němu raději přistupovat vůbec. Christopher Tolkien tuto maximu přijal za svou již dávno a naplnil ji nejlépe, jak mohl. K zaslouženému odpočinku mu tak patří i náš velký dík. Abychom parafrázovali velkou paní elfů Galadriel: „Tolkienovo dílo v jeho rukou prošlo zkouškou a zůstalo Tolkienem, aniž by se zmenšilo.“