Úběžníkem románu je stárnoucí levičák, patologický snílek a exulant Javier Montes. Javiera jeho přátelé nazývají „anarchoreto“, což je něco jako „napůl anarchista“, a jak se průběžně ukazuje, tohle označení je více než symbolické. Hlavní hrdina má v sobě cosi jako vnitřní morální apel, jenž ho nutí aktivně se vyjadřovat k nepříznivé situaci ve svojí domovině (kterou je, stejně jako v případě autora, Uruguay) i ve svém exilovém útočišti (Španělsko) – například psaním ostře kritických článků, které mu nikde nechtějí otisknout. Na druhou stranu má v sobě Javier velký kus bonvivána, básníka a skutečného romantika. V každém případě jde o člověka zvídavého a neustále něčím překvapeného. Ať už je to vojenský převrat, politická korupce nebo nekonečně „smyslný pohled bájné luny“. Perspektiva hlavního hrdiny nám umožňuje dívat se na všechno z mnoha úhlů, prožívat drobné situace všedního dne, stejně jako s odstupem několika let či desetiletí sledovat pohyby celých společností. Javier je takovým hravým intelektuálem, který chce nejen všechno vědět, ale taky si to chce náležitě prožít.

bennedeti

Těmto dvěma pohledům – snivému bloumání a pragmatickému analyzování –, které se dále rozpadají do ještě subtilnějších a rozpornějších hledisek, odpovídá i románová struktura. Sedmdesát pět zpravidla dvou- až čtyřstránkových útvarů na sebe porůznu navazuje, jako když se mozaika vitráže doplní tu modrým kousíčkem v pravém dolním rohu, tu oranžovým ždibíkem vlevo nahoře a támhle se pak přidá zelená od prostředka. Jistotu, že nám ve finále vykvete něco pěkného do rámečku, úplně nemáme. Ale tak by to ani být nemělo: jak říká autor, proces výstavby je nepřetržitý. Ať už se to týká života jednotlivce, nebo celé společnosti.

Lešení je dílo ideologické. Autor rozeznává různé politické pozice a nechává svoje postavy vyjadřovat se k nim. Nazveme-li Javiera a jeho přátele, jakkoliv se tomu budou bránit, levicovými intelektuály, trefně tím obsáhneme jak rovinu stranické angažovanosti „bez zbytečných keců“, tak i rovinu bytostně reflexivních individualit, které promýšlejí svoje jednání do nejzazších důsledků. „Obětovala jsem všechno, abych získala něco, řekněme, něco málo,“ říká Javierova přítelkyně o deseti letech, která strávila v uruguayském vězení.

Nejde přitom o stranickost v pravém slova smyslu, ale spíš o věrnost levicovým ideálům, jako jsou solidarita a sociální cítění. Javier například hovoří o diktatuře státní, stejně jako o diktatuře televize, která je jen „jinou barevnou diktaturou“. Neoliberální kapitalismus figuruje jako abstraktní pojem pro nejistotu rozmnožovanou nadnárodním korporátem, vlezlými reklamami a všudypřítomnými finančními institucemi. S jeho přímými důsledky se Javier setkává, když vidí na ulici žebrat starého známého Servanda. Bývalý parťák je flexibilitou tržního principu natolik motivován, že nabídku Javierovy finanční i morální pomoci rezolutně odmítá se slovy: „Myslíš, že seženeš něco důstojnějšího, než je žebrota?“

Veškeré jednání jako by v Benedettiho očích bylo zároveň politickým aktem a žádný politický akt jako by se neobešel bez osobního vnitřního pohnutí. Svět Lešení je obydlen postavami z masa a krve, ale taky postavami „s mozky“. Promýšlení a hluboké zvažování souvislostí není záležitostí nějakého odosobněného akademismu, nýbrž upřímného vztahování se ke světu – zcela všedního a (jen zdánlivě) banálního.


Mario Benedetti: Lešení, přeložil Jan Machej, Runa, Praha 2015