Zahraničí bije na poplach, i když nejde o nic nového. Anebo právě proto — asi se doufalo, že v naší západní „pokrokově uvažující“ společnosti budou témata rovnosti pohlaví vstupovat do dětských knih tak nějak přirozeně a automaticky. Bohužel, na poli dětské literatury se toho od dob prvního zápisu tradičních evropských pohádek nezměnilo tolik, kolik bychom si přáli. Může za to podprahové vnímání kulturního dědictví a s ním spojených preferencí těch, kteří dětskou literaturu tvoří i kupují, spolu s problematikou finančních kalkulací týkajících se vzniku a prodeje samotných knih.

A co se děje u nás? Je znát snaha prezentovat v dětských knihách dívčí postavy stejnou měrou jako postavy chlapecké? Zajímá dospělé, kteří přicházejí do knihkupectví vybrat dětskou knihu, kolik je v ní ženských a kolik mužských postav, jestli jsou jejich role vyvážené, nebo zda jsou svázané stereotypy o holčičí ufňukanosti v kuchyni a klučičí odvaze na bojišti?

Sprosté slovo na f

Žádná komplexní studie zatím nevznikla, ale je nasnadě se domnívat, že zájem o toto téma je v českých vodách pramalý. Ba co hůř, pokud už zájem vzplane, pak mnohdy spíš v negativním slova smyslu. Víc než o touhu získat knihu, v níž se čtenář setká se silnou hrdinkou, jde o obavu, aby se v daném příběhu moc netlačilo na pilu při prosazování ženských kvalit a schopností primárně přisuzovaných chlapcům. Hlavně aby se ty holky nikam moc necpaly, je to násilná manipulace děvčat do chlapeckých rolí, není to přirozené pro naši kulturu, jsou to moresy, které někdo přitáhl z Ameriky.

Slovo feminismus má v našich krajích často pejorativní nádech, takže se mnoho žen veřejnému příklonu k čemukoli, co by mohlo feminismem zavánět, urputně brání. Vzpomeňme si na ohnivou debatu okolo Žáčkovy básně „Maminka“. Jako by se ti vzdělaní a inteligentní dospělí, kteří nejenom, že chtějí, aby jejich děti četly, ale kteří dokonce přepečlivě vybírají knihy v úzkostné touze zvolit tu nejkvalitnější dětskou literaturu, zasekli při svých úvahách v jakési prudérní konzervativní bublině, v níž děvčata nemají právo (sílu a chuť) zažívat stejná dobrodružství jako chlapci.

Ve většině příběhů určených dětem, které v domácí i překladové literatuře nacházíme, jsou dívčí role jen doplňující, podpírající a zdůrazňující role chlapecké — počínaje Malým princem, Ferdou Mravencem a Honzíkovou cestou a konče jinak fantastickým Transportem za věčnost, a to ani nemluvím o glorifikovaných Rychlých šípech. I zvířecí postavy v knihách pro nejmenší jsou častěji mužského rodu — vzpomeňme na Krtka, Mikeše, vombata Jirku, jezevce Chrujdu, kocoura Modroočka, houseňáka v nové knize Ester Staré Ó, ó, ó, vajíčko a další. Chlapecké postavy se dokonce objevují výrazně častěji nejen v textu, ale i v knižních ilustracích.

Na druhé straně je potěšující sledovat, že u nás v poslední době vyšla celá řada knih, v nichž nacházíme silné dívčí hrdinky, které aktivně ovlivňují děj a nevlají jen pro forma na okraji příběhu — například Tajemství oblázkové hory, Král Vrkú, Prašina, Dům číslo 226, Řvi potichu, brácho, Vzdálenost mezi mnou a třešní, Strašidelná chůva, Mimi a Líza, příběhy o japonské holčičce Kiko autorky Markéty Pilátové, Áďa spadla do kanálu a další. Skvělým počinem byl i překlad Příběhů na dobrou noc pro malé rebelky a jejich výborně zpracovaná česká „mutace“ Velké ženy z malé země, což jsou knihy, které byly velice pozitivně přijaty i českou veřejností, a to i přes své jednoznačně nastavené genderové preference.

Prach a schodiště

Je žádoucí, aby se silné ženské postavy objevovaly v literatuře pro děti častěji. Jak toho ale dosáhnout? Je to začarovaný kruh. Stále se má za to, že stereotypní chlapecké role jsou čtenářsky atraktivnější, proto je atraktivnější o nich psát, proto je atraktivnější je vydávat. I ženy-autorky dětských knih zjevně mnohdy rády sáhnou po silné chlapecké postavě, vědí totiž, že se tím zvýší pravděpodobnost úspěchu v boji o místo v edičním plánu některého nakladatelství a následně v polici knihkupectví.

Chlapecké postavy zažívají v knižních příbězích víc dobrodružství, jsou prezentovány jako rozhodnější a silnější. To všechno jsou atraktivní atributy pro obě pohlaví, děti baví číst příběhy výrazných postav. Příběhové linie týkající se děvčat jsou často o poznání nudnější. A tak je zřejmé, po čem mladý čtenář podvědomě sáhne. Navíc tu hraje roli i známé nastavení stereotypního rozdělení rolí v domácnosti — srovnáme-li tuto výseč běžného života se světem literatury, můžeme s trochou nadsázky říct, že člověk si raději přečte o tom, jak někdo postavil schodiště, než o tom, jak někdo jiný utíral půl dne prach.

Se stereotypním rozdělením rolí v rodinách souvisí i způsob vyhledávání literatury a nákupu. Většina dospělých, kteří přicházejí do knihkupectví pro dětskou knihu, žádá „něco pro holky“ nebo „něco pro kluky“. Je to tak zaužívaný obrat, že se nad ním málokdo pozastaví. Jednorožci a princezny na tuhle stranu, piráti a autíčka na druhou. Jakmile se tenhle léty prověřený „pořádek“ začne míchat, je z toho český rodič zmatený, neví, co si o tom má myslet, a tak má tendenci knihy, které nerespektují „klasické rozdělení rolí“ ignorovat nebo zavrhovat.

Je zajímavým paradoxem, že v Čechách jednoznačně dominují dívky čtenářky nad chlapci čtenáři (viz České děti a mládež jako čtenáři 2017). Zajímavé je i to, že o čtení svých dětí a o nákup literatury se zajímají především ženy. A přesto se stále píše víc o chlapcích…