26/04/2017 | portrét |

Dopisy z vlastního domu

Dosud neznámé dopisy americké básnířky Sylvie Plathové mohou přinést nový pohled na její vztah s básníkem Tedem Hughesem i na její dílo.

Nově objevený soubor čtrnácti dopisů adresovaných terapeutce dr. Ruth Barnhousové pochází z období let 1960 až 1963 a s výjimkou vlastní poezie jde o jediný necenzurovaný doklad o životě Sylvie Plathové. Dopisy shromáždila v roce 1970 literární historička Harriet Rosensteinová, která je údajně získala přímo od dr. Barnhousové. Spolu se staršími lékařskými záznamy, částí korespondence s dalšími přáteli a rozhovory s terapeutkou je nedávno nabídla k prodeji s tím, že soubor potvrdí pověst Sylvie Plathové jako „feministické ikony“ a „oběti fyzického násilí a psychického týrání“.

Adresátka dopisů dr. Barnhousová znala Sylvii Plathovou od roku 1953, kdy ji léčila po jejím prvním pokusu o sebevraždu. Když se Sylvia přestěhovala do Anglie, terapii sice ukončila, s Ruth Barnhousovou ovšem měla i nadále blízký vztah. Inspirovala dokonce postavu terapeutky Nolanové v jejím částečně autobiografickém románu The Bell Jar (česky Pod skleněným zvonem; Argo, 1996). Ve stejném období jako nově objevený soubor vznikla i valná část nejznámější sbírky Sylvie Plathové Ariel (česky v překladu Jana Zábrany; Mladá fronta, 1984; Argo, 2016).

Podle zprostředkovatele prodeje Kena Lopeze dochovaný archiv „obsahuje 45 stran psaných rukou Sylvie Plathové. Jeho první část není nijak zvlášť dramatická: psala o životě v Anglii, o jejich domě a o setkání s T. S. Eliotem. Po rozpadu manželství [s Tedem Hughesem] a po odhalení manželovy nevěry však texty nabírají na dramatičnosti a jsou velmi osobní.“ V dopise z 22. září 1962, tedy ze dne jejich rozchodu, například Sylvia uvádí, že ji manžel roku 1961 těhotnou fyzicky napadl a ona dva dny poté potratila. V dalším listu se svěřuje, že jí Ted Hughes výslovně přál smrt. Poslední dopis je datován 4. února 1963, tedy týden před tím, než si třicetiletá básnířka vzala život.

Sylvia Plathová (1932—1963) poznala Teda Hughese (1930—1998) během studií na University of Cambridge v roce 1956. Za pouhé čtyři měsíce se vzali a navzájem se pak inspirovali k napsání nejvýznamnějších děl své kariéry: v případě Sylvie šlo o román The Bell Jar a u Teda Hughese o básnickou sbírku Hawk in the Rain (Jestřáb v dešti). Jejich bouřlivý vztah i rozchod fascinoval veřejnost řadu let a Ted Hughes byl některými obdivovateli Sylvie obviňován z jejího „duševního a fyzického znásilňování“ i smrti. Svůj podíl na tom měly i jeho opakované a dlouhodobé nevěry a svědectví o jeho hrubiánském chování. Ke kritikům Teda Hughese patří například americká básnířka Robin Morganová, autorka básně „Arraignment“ (Obžaloba) začínající slovy: „Obviňuji / Teda Hughese… (z vraždy)“. Hughes vydání básně v její sbírce Monster (Netvor; 1972) dokonce bránil soudní cestou, s autorčiným svolením však vyšla „pirátská“ verze v Kanadě, Austrálii a na Novém Zélandu. V USA a zemích Britského společenství musel Hughes kvůli protestům mnohdy rušit čtení své poezie. Z náhrobku Sylvie Plathové v západním Yorkshiru, na němž je na jeho přání uvedeno i příjmení Hughes, toto jméno dodnes opakovaně odstraňují vandalové.

Sylvie Plathová

Sylvia Plathová

Situaci Sylvie Plathové po rozchodu s Tedem Hughesem výstižně popsal Jan Zábrana v doslovu k prvnímu českému vydání sbírky Ariel: „V nezáviděníhodné osobní situaci, sužována chřipkovými recidivami, v nejstudenější zimě, jakou Londýn zažil od přelomu let 1813—1814, bez telefonu, v domě, kde stále něco nefungovalo, kde zamrzala voda a tekla vana, kde byly věčné potíže s topením, nákupy a hlídáním dětí, víceméně bez přátel, neboť přece jen byla Američanka žijící v Anglii, a tedy cizinka, s minimálními a nepravidelnými honoráři z Třetího programu BBC, na kterém občas vysílali její básně či literární pásma, psala svou druhou sbírku Ariel.“

Ted Hughes se o poslední slovo k tragickému skonu své ženy pokusil v básni „Last Letter“ (Poslední dopis), jež vyšla v roce 2010. Pravděpodobně vznikla již v 70. letech, kdy se podruhé oženil a psal verše pro později vydanou sbírku Birthday Letters (Dopisy k narozeninám), jež promlouvají k postavě Sylvie, vyrovnávají se s jejich společnou minulostí a evokují její básnickou tvorbu. Někteří literární kritici sbírku Birthday Letters považují za pozoruhodný pokus zbavit se špatného svědomí a viny.

Objev dopisů Sylvie Plathové z šedesátých let má značný význam již proto, že literární historici některé události z jejího života dosud nemohli dostatečně zdokumentovat, přestože si psala poznámky a deníky již od svých jedenácti let. Ted Hughes totiž údajně valnou část její korespondence i deníků spolu s nedokončeným románem ztratil a její poslední deníkové zápisy dokonce zničil, aby před jejich „smutným obsahem“ ochránil děti Freidu a Nicholase. Upravit si minulost k obrazu svému se ostatně snažil i jinak: redigoval nejen všechny vydané deníkové záznamy Sylvie Plathové, ale i sbírku Ariel. Z té například vyřadil báseň „The Jailer“ (Žalářník) o pocitech ženy uvězněné ve vztahu, z něhož nevidí cesty ven. Podle britského kritika Ronalda Haymana tak Hughes v podstatě zničil Sylviinu výpověď o jejich vztahu a „vymazal“ ji z literárních dějin.

Literární svět tedy objev dopisů vítá — na říjen tohoto roku chystá nakladatelství Faber vydání prvních dvou svazků sebraných dopisů americké básnířky a objev dalších čtrnácti může být zdrojem nových informací. Jejich další osud je ovšem nejistý — alma mater Sylvie Plathové, soukromá a nezávislá Smiths College, se již obrátila na soud s tím, že dr. Barnhousová svou korespondenci odkázala univerzitě.

Carol Hughesová, vdova po básníkovi a jeho druhá žena, tvrzení, že Hughes Sylvii Plathovou v těhotenství bil a jinak týral, samozřejmě odmítá a označila je za „absurdní i šokující pro každého, kdo Teda dobře znal“.