22/12/2022 | portrét |

Dřevnický kavalír

„Bajaja nebyl spisovatelem, který by vyplivl každý rok knížku. Jeho psaní je promyšlené a navazuje tam, kde naposled přestalo. V mezidobí nabíral motivy, donosil je a potom dal na papír,“ píše ve svých vzpomínkách na Antonína Bajaju (30. 5. 1942 — 15. 12. 2022) Josef Holcman.

Antonína Bajaju jsem potkal — vlastně už nevím přesně kdy — někdy začátkem osmdesátých let. Co vím ale přesně, je skutečnost, že ovlivnil můj život. První, co člověka zaujme při podání ruky s ním, je pohádka o princi Bajajovi, jehož kůň mluví a rozumí lidské řeči. Bajaja na oplátku vždy rozuměl řeči zvířat, což je základní předpoklad k tomu, aby člověk rozuměl řeči lidí (kdo má rád zvířata, má rád i lidi). Zaujal mě pevnými názory a postoji, ale i schopností vtipně a trefně glosovat současnost; zaujal mě schopností básnicky chápat a popisovat zdánlivě banální svět kolem nás. Zaujal mě láskou ke Zlínu a k Valašsku.

Učil mě, o deset let mladšího, psát — už jenom tím, jak vyprávěl. Věnoval mně při prvním setkání svoji prvotinu Mluviti stříbro a já jsem viděl, že to není tuctový spisovatel, protože píše s respektem k tomu, v čem byl vychován svými rodiči i prarodiči; protože píše o hrdosti Zlíňáka, který ví, že moderní Zlín byl postaven na vizionářství Tomáše Bati i na jiskřivosti Moravských Slováků, rozšafnosti Hanáků a houževnatosti Valachů. Právě u nich, v zemědělském družstvu v Želechovicích, mohl po ukončení studií — jak se sám vyjádřil — poplácat život po zadku. Jeho pracovní náplní byla výživa zvířat, a nemusíme si pod tím pojmem představovat jen obilí nebo zemáky; on dokázal, že ví, co je to výživa duchovní, a to jak pro zvířata, tak pro lidi, protože při psaní nemyslel na sebe, ale na rodnou půdu a lidi, kteří ji s pomocí zvířat obdělávali.

Antonín Bajaja, foto: Jan Němec

Bajaja nebyl spisovatelem, který by vyplivl každý rok knížku. Jeho psaní je promyšlené a navazuje tam, kde naposled přestalo. V mezidobí nabíral motivy, donosil je a potom dal na papír. Šest roků od jeho prvotiny vyšly Duely. Jásal jsem tehdy, v roce 1988, že se v nich v lehké šifře vyjádřil pravdivě k ruským okupantům z roku 1968. Nechápu, jak to tehdejší cenzura mohla pustit. Asi nemohli číst všecko, a myslím, že tehdejší kulturní primitivy psaní o generacích kopaničářů ani nezajímalo, považovali ho možná za okrajové. Nicméně téma Duelů okrajové není, právě naopak: Duely jsou o živých mýtech, o generační paměti, zákonech lidskosti i odpovědnosti k věčnosti. Kromě tohoto obsahu mě zaujala forma vyprávění, v němž se prolínají osudy lidí a přírody, kterou kopaničáři po staletí kultivovali, aniž jí ubližovali. Forma, která místy navádí čtenáře zapomenout na obsah a nechat se zcela unést obrazotvorností při popisu krajiny a jejích osudů, obrazotvorností, která využívá také tónů a rytmů, s nimiž Toník pracuje jako hudební skladatel. Skladatel, který skládá texty s potřebnou dávkou imaginace, kterou ovšem musí hledat léta, musí ji zpracovat a evokovat, než ji proloží mezi řádky svého psaní, do zvláštní a tajemné notové osnovy.  

Potom jsme šest roků čekali, až dopíše další knihu, v níž potvrdil schopnost pracovat se slovy jako s notami. Tedy, nebyla to klasická kniha, ale sbírka básní Pastorální s podtitulem Texty na betlémskou notu. Autor na motivy lidových koled o narození Krista nabaluje mumraj dnešního světa a bolestně se pokouší vtěsnat do biblických motivů ten zmatek, který jaksi samovolně potápí tradiční kulturní svět, ale příběh starý dva tisíce let trpce vítězí.

Na obálce románu Zvlčení z roku 2003 je zobrazen muž hrající na violu vlkům a ti, s hlavami obrácenými k věčnému světlu, zpívají. Tajemné prolamování životů smeček vlků i smeček lidských, včetně jejich dorozumívacích schopností. Důvěrně originální popis přírody Bílých Karpat, neuvěřitelně nastudovaný popis života vlků, jejich bydlišť a vztahů — život vlků má svoji cenu. A jakou: vlci totiž, na rozdíl od lidí, když se nasytí, tak už neloví, nedrancují. Člověk když se nasytí, tak chce být ještě nasycenější a drancuje dál… O tom je Zpytování z roku 2011 neboli Sedmnáct fejetonů a Oblet Země za několik minut. Fejetony z let 1996 až 2003 jsou ukázkou mistrovského zvládnutí tohoto nelehkého žánru. Bajaja záměrně emotivně popisuje stav naší společnosti po listopadu 1989, brojí proti chamtivosti a rozkrádání, rozčiluje ho bourání starého Zlína a roztahování obchodních center. Nepíše však podle škatulek, jeho žánr — bohudík — není úplně „čistý“, protože v každém „pojednání“ či úvaze je i kapka poezie nebo rozmlouvání se zvířaty a přírodou: „Odcházím do lesa. Kráčím, naslouchám rozmluvě podrážek se sněhem, a jak lesnatím, tak se mi obzory vjemů rozšiřují. Míjím místo, kde kdysi stávala hospoda Na Kocandě. Můj děda tvrdil, že tam srnci vaří guláš z myslivců. Věřím tomu a líbí se mi to čím dál víc.

Nakonec o Bajajově knize stěžejní, románu Na krásné modré Dřevnici z roku 2009. Toník odmalička s láskou vdechoval vůni řeky Dřevnice, která se mu stala průvodkyní na celý život. Na břehu jeho rodné řeky, kde kdysi bývalo víc vody, ledu i sněhu, pravil: „… naše stárnutí, to je ubývající radost ze sněhu…“ Ano, sníh jako metafora, jako čas: na čas přikryje krajinu kolem nás i naše duše tak, že vnímáme věci a jevy naráz jinak, trochu černobíle, trochu jako ve snu. Stejně tak jako sen dokáže i sníh naráz zmizet, svléct krajinu donaha a vrhnout nás do světa bolavých krás. 

Prodíral jsem se textem Dřevnice, plaval jsem i proti proudu a vracel se, nutil se k přemýšlení o souvislostech, protože Bajaja píše univerzálně. Bystrý čtenář si čte vlastně sám o sobě, což nemusí být vždycky příjemné. Autor je však elegantní, originální ve vyjadřování, mnohovrstevnatý, vtipný i jemně ironický. Využívá k tomu škálu prostředků, které nejsou v románové tvorbě až tak běžné: z vyprávění přechází na chvilku k poezii nebo využívá analogie filmových sekvencí, aby čtenáři co nejrafinovaněji přiblížil pocity, pro jejichž popis těžko hledat nástroje v běžných vyjadřovacích prostředcích. Autor přesahuje klasický způsob psaní využitím hudby či písní, což se mu vyplatilo už v Duelech, kde si hraje s kubelíkovskými variacemi. Tak dokáže čtenáře zatáhnout do nitra svých příběhů, aniž by ho vyčerpával.

Přinutil mě vzpomínat, ale jak! Ne nostalgicky, nýbrž… Účelně? Literatura je úžasná v tom, že píšeme o jiných, aniž bychom je znali, a autoři píší o nás, aniž znají nás. Život se opakuje, naše chyby i nepoučitelnosti jsou až nepříjemně totožné. Promítal jsem si při čtení svůj život a hlavně jeho blbé skutky. Nadchl mě i postrašil ten Bajaja. Píše o své rodině, a to je vždycky to nejtěžší; píše o svých sousedech — pozná se tam i ten, kdo se doposud nepoznal a myslel si o sobě jen to nejlepší. Psát o tom vyžaduje odvahu. Zároveň nepopisuje lacině krásu ani štěstí, neužívá velkých slov, protože ví, že když nejsou dosažitelné v životě, nemohou být ani v literatuře — tak se chytře vyhýbá melancholii či nostalgii.

Výsledkem jsou obrazy dynamického města, které si zachovalo valašsko-slovácko-hanácký grunt, ale bylo dvakrát znásilněno. Vyhnáním Baťovy dynastie a zlikvidováním Zlína, aby nic nepřipomínalo předválečný rozvoj: přejmenováním na Boží les, pardon, Gottwaldov. Tuto dobu Toník vnímal jako dítě, přesto proměny Zlína v Gottwaldov popsal jako zvrhlý a násilný čin, hanebný k našim pracovitým předkům. Proměny fašistické totality v totalitu rudou na půdorysu slavností a rituálů měšťanské společnosti jsou pravdivé a mohou být v jistém slova smyslu i historickým pramenem. Včetně popisu okupace z roku 1968 a následné normalizace, jež jsou plynulým pokračováním poválečné „svitovské“ politiky, které dorazilo poslední zbytky batismu, lidské iniciativy, podnikání. A zlikvidovalo jistý druh evropanství, které ještě i poválečný Zlín pěstoval — nejen v hotelu Balkán, patřícím Bajajovým prarodičům, ale hlavně výchovou dětí školou povinných k hudbě, antice a cizím jazykům.  

Bajaja nás nutil v každém díle přemýšlet o tom, co je naše minulost. Je vůbec naše? Vyrovnali se naši předkové s minulostí? Nebo to čas přesunul na naše potomky, budou to dělat za nás? Nebo se minulost vyrovnala s námi? Nevím. Vím však, že čím více se o minulosti bude psát a číst, tím hůře ji budou budoucí demagogové předělávat.

Proto: Ať žije podivuhodné dílo Antonína Bajaji!

Autor je spisovatel, divadelník a právník.