Epizodický román Malé klíče, velké pokoje (Små nøkler, store rom) vyšel v Norsku v roce 1988, tedy v době, kdy feministická literatura už měla „splněno“, kdy v čele vlády seděla Gro Harlem Brundtlandová a nikdo se nepozastavoval nad tím, že ženy chtějí studovat, pracovat a taky mít rodinu, navíc se přestalo zpochybňovat úsilí žen zaujímat posty adekvátní jejich vzdělání a schopnostem. Přestože v kultuře vládl postmodernismus, toto dějově poměrně chudé a zdánlivě nekomplikované a nenapínavé vyprávění získalo Cenu knihkupců. Bjørg Viková měla v té době už za sebou sedm povídkových souborů, několik dramat a dětských knih a jeden román. A taky pověst vynikající povídkářky, autorky angažující se v boji za ženská práva a zakladatelky časopisu Sirene, který neměl být „ženským týdeníkem pro feministky, nýbrž feministickým týdeníkem pro ženy“.

Viková ve svých povídkách často tematizuje vztahy mezi mužem a ženou v určitém sociálním kontextu, postavení jednotlivých žen v rodinách a ve společnosti obecně, svůj protest proti zaběhaným pořádkům však vyjadřuje velice nenápadně a nemilitantně, jakoby mimochodem. Poselství skrytého v detailních popisech každodenních úkonů, ustálených (zlo)zvyků a mechanismů, které není radno zpochybňovat, se má každý čtenář dopátrat sám.

Podobně je tomu i v případě trilogie o Elsi Lundové (druhý díl Poplene på St. Hanshaugen, „Topoly na Svatojánském vršku“, vyšel v roce 1991 a třetí Elsi Lund v roce 1994). Viková se soustřeďuje na co nejvěrnější zachycení podoby krajiny Elsina dětství a dospívání. Nadmíru věrohodně reprodukuje dětské vzpomínky — bezvýznamné detaily (sáčky od sušenek, tatínkovo zamávání) nabývají existenciální hodnoty, zatímco válka je jakýsi abstraktní stav neuchopitelného významu. Velice pečlivě klade jeden dílek mozaiky Elsina mikrosvěta vedle druhého, buduje ji postupně od středu, jímž je byt v Collettově ulici, přes cestu do školy, za pochůzkami či k tatínkovi do práce, až se dostává i mimo Oslo. I čas se rozpíná — od krátkých úseků (návštěva u tety, ráno v rodině) až po celé prázdniny. To celé se děje prakticky bez zápletky, nicméně především úseky v přítomném čase vytvářejí napětí a očekávání, které vrcholí v poslední kapitole, v níž Elsi poprvé překračuje čáru mezi dětstvím a dospělostí.

Malé klíče, velké pokoje však nejsou jen idylickým vzpomínáním na lehce stísněné dětství v historických kulisách, je to svého druhu deterministický román o omezené možnosti jednotlivce hýbat vlastním osudem, obžaloba dospělých, kteří při výchově dětí nedokážou vystoupit ze svého stínu a vyžadují od svých potomků dokonalost, kterou sami nedisponují, zatímco děti zároveň soustavně podceňují. „Všechno v pořádku, řekla po příchodu domů. Porážky a chyby se musely důsledně skrývat, něco takového nesmělo nikdy vyjít na povrch […] Elsi, jsi šikovné děvče.“ Právě v tom tkví trvalá hodnota této knihy, u níž nijak nevadí, že u nás vychází s téměř dvacetiletým zpožděním. I dnes narážejí sny malých holek i kluků na ustálené pořádky a paradigmata, na jejichž tvorbu mají děti jen velice malý vliv.

Na závěr ještě malá poznámka k překladu, jehož autorkami jsou posluchačky a čerstvé absolventky pražské nordistiky pod vedením Jarky Vrbové. Tato kniha je už minimálně pátým překladatelským projektem českých nordistik a působí velice organicky a uceleně, byť jednotlivé pasáže překládaly různé osoby. Doufejme, že pro jeho autorky bude právě tento počin představovat malý klíč k nějakým dalším, velkým překladům.


Bjørg Viková: Malé klíče, velké pokoje, přeložily Marie Binderová, Magda Králová, Andrea Krchová, Věra Martínková, Adéla Šímová a Eliška Zoubková pod vedením Jarky Vrbové, Pistorius & Olšanská, Příbram 2017