SUPERHRDINA, MESIÁŠ A POLITICKÝ ÚDĚL

Fenomén Supermana, prvního fantaskního superhrdiny, který byl „otcem“ mnoha superhrdinů a hrdinek po něm, se zrodil v roce 1938 — tedy v době nástupu velkého zla v podobě rychle se fašizující a nacizující Evropy. A člověk nemusí být psychoanalytik, aby si doplnil, proč se v této době lidstvo upnulo k této fantastické postavě, která levou rukou řeší problémy lidstva, má jasné morální hodnoty, o kterých nikdy nepochybuje, a jejíž role, její raison d’être je jediný — pomáhat lidstvu, tam kde si lidstvo samo pomoci nemůže… nebo nechce.

Tímto způsobem manifestujeme inherentní touhu po mesiáši — polobohovi, který vypadá jako my, ale není my, je odjinud (z planety Krypton!), je ale přesto jaksi člověkem, jedním z nás; soucítí s námi, řeší naše problémy a je (téměř) všemocný a všudypřítomný. Superman je navíc morálně dokonalý — ví vždy přesně, co má dělat, a protože může (má na to rychlost i sílu), tak je dokonce schopen toto dobro vykonat, dovést do konce.

Přesto: zvláštní věc na téměř všech superhrdinech je jejich rozpolcenost, jejich dvojí život, který proti sobě často bojuje. V jednom životě jsou obyčejní, většinou dost nudní, nerozhodní — a navíc často nemotorní — lidé. Jsou jedni z nás. Neúspěšně se snaží balit ženy, mají problémy v práci (mimochodem jak Spiderman, tak Superman pracují pro noviny) a většinou nemají otce ani matku (mnohdy je vychovává „strýc a teta“). Ovšem jejich hrdinské alter ego je něco zcela jiného, často téměř úplně opačného.

 

Bajaja v nás

Stejně tak jako král nosí insignie své moci žezlo a korunu, nosí superhrdina svůj úbor, který jej vlastně superhrdinou dělá. V něm činí všechny své mocné skutky, bez něj jako by nebyl. Až se skoro vnucuje myšlenka, že mu právě onen úbor (kromě Supermana nosí většina superhrdinů dokonce masku!) celé to superhrdinství umožňuje. To, čeho se tito titáni bojí překvapivě nejvíc ze všeho, je prozrazení. Tedy toho, aby nebyla jednota jejich dvou osobností odhalena, aby nedošlo ke spojení, konsolidaci těchto dvou rysů jejich (rozpolcené?) osobnosti.

Jako by se jeden styděl za druhého, svou pravou identitu skrývají i před svými nejbližšími. Jako se většina z nás stydí za zlo, které pácháme, oni jako by se styděli za dobro, které páchají.

Úbor superhrdiny bývá kýčovitě barevný se zcela zbytečnými doplňky (plášť, holínky a často velice asexuální kalhoty, kde to často vypadá tak, že mají spodní prádlo navlečené na vnější straně kalhot). Převtěleni (doslova) za hrdinu, mívají na sobě tak nesmyslně přiléhavý úbor, že vypadá zcela jako druhá kůže (není možné mít látku, která vám vykreslí detaily břišního svalstva, ta by se přes svalové prohlubně přece napnula) — a mění se jim i osobnost. Z nerozhodných a nemotorných se stávají silní a mrštní. V tomto úboru mají jediný cíl, mlátit zlosyny a zachraňovat trpící. Když jsou ve svém převleku, jsou asexuální jako děti, a vztahové problémy řeší jen v „civilní“ osobnosti; v převleku je nemají. Česky řečeno, ve svém převtělení se stávají mocnějším (a asexuálním) Mirkem Dušínem.

Jen mikrozázraky

Jenže, a tady jsme u jádra problému, superhrdinové činí pouze mikrozázraky, jinými slovy nemění systém, neumějí vykonat makrozázrak. Pracují mimo strukturu (policii jenom pomáhají, nejsou jejími členy). Tu chytí kriminálníky, ale kriminalitu jako takovou odstranit nemohou. Tu zachrání vlak, ale poruchovost vlaků vyřešit neumí. Tu zachrání někoho z hořící budovy, ale ví, že brzy se někde spustí oheň nový. Tu zachrání někoho před pádem z výšky, ale reformu zdravotnictví za nás neudělají. Tu zachrání jednu přepadenou babičku, ale s důchodovou reformou nehnou.

To musíme my sami.

21. 10. 2010


MARX AND SPENDERS

Titulek si vypůjčuji z básně Tomáše Kafky, českého diplomata, který v krátkých básních, většinou psaných a rozesílaných formou SMS, často a trefně vystihuje dilemata doby. Marx a utrácení, státní plán a spontánní ekonomika — toť jakési perverzní naděje naší doby.

Problém dneška je poněkud zvláštní, netrpíme nedostatkem nabídky (málo aut, toaletního papíru nebo cukru, jak se to stávalo třeba za dob reálného socialismu a státního plánování, opravdu nemáme), ale naopak „trpíme“ nedostatkem poptávky. Což je do jisté míry ironické. Jinými slovy, ekonomika netouží po všem, co vyrobí. Takže tam, kde je ekonomika příliš slabá, rozuměj nepoptává dostatečně, dodatečnou poptávku vytvoří stát.

 

Fetiš růstu spotřeby

S tím souvisí příčina, proč se státy zadlužují. Protože žijeme v představě, že bez státní pomoci (v rámci deficitu několika procent HDP) bude ekonomika kolabovat. To se potom prezentuje jako stimulace růstu, ale ve skutečnosti se jedná o jeho simulaci. Stále se hovoří o tom, že by stát měl nastartovat (!) ekonomiku. Jako by pár procent deficitu nakoplo spáče a ten by se probral a začal běhat.

Tomáš Sedláček, foto: www.tomassedlacek.cz

Jenže ve skutečnosti nejde ani tak o nastartování, jako o úporné tlačení ekonomiky. Nestačí jednorázově „nakopnout“ spotřebu nebo ekonomiku, ale spíše ji neustále a opakovaně živit a přiživovat. Stát tedy ekonomiku dnes nenakopává, spíše ji kope nebo tlačí. A jak moc ji má či nemá tlačit? To záleží na gustu, víře a úrovni populismu daného politika.

Paradox je, že se kdysi všichni shodli, že celý problém začal příliš velkou spotřebou financovanou na dluh, a teď má být lékem ještě více spotřeby, jen tlačené trochu jinak. Onu novou (neexistující) likviditu a poptávku má tentokráte dodat stát skrze své pokračující deficity. Je to jako s jinými závislostmi, které si člověk zfetišizuje: když je problém, pokračuje se nikoli v jiné cestě, ale v tom samém, ale lépe a „pořádněji“.

 

Odložené úspory

Takto nyní vypadá debata v USA, v Evropě jsme v tomto směru aspoň o kousek napřed. Ti, kdo odmítají úspory, vlastně jen říkají, že úspory nyní ne, úspory přijdou na řadu později. Většinou v jakémsi vysněném světě, až „se poroste“. Ale co když se neporoste? Pak jsme problém jen prohloubili, neb jsme svět posunuli zas o pár dalších procent hlouběji do dluhu.

V Evropě se aspoň snažíme šetřit, případně neřešit vše inflací. Kdo dnes nevěří na úspornost a rozhazuje ze státního, ten bude muset o to více věřit v budoucnu. Pokud jsou úspory v ekonomii považovány za prodlouženou spotřebu do budoucnosti, pak spotřeba na dluh není nic jiného než úspory odložené do budoucnosti. Fiskální i monetární politika jsou jen jakýmisi časově spotřebními triky a manipulací s energií. Pokud se to bude dělat dobře, může to pomoci, pokud se to bude přehánět a dělat jen populisticky, může to danou ekonomiku nikoli nastartovat, ale zcela zničit. Expanzivní fiskální politika je snahou předstírat, že existuje poptávka, která ve skutečnosti neexistuje. Proto si važme politiků, kteří se snaží nepopulisticky šetřit a neházet toto břemeno na jakési imaginární „lepší časy“, tedy ve skutečnosti na budoucí generace.

S dluhem jde všechno lépe. Je více spotřeby, více peněz, více slibů, méně škrtů, nižší daně, více spokojených konzumentů a plné obchody Marks and Spencer. A když ne, tak Marx and Spenders; stát totiž již dnes díkybohu neplánuje, kolik toho vyrábět, ale tak trošku plánuje, kolik toho spotřebovávat.

16. 5. 2013

 

Vychází v Nakladatelství 65. pole.