18/02/2021 | komentář | Jan Váňa

Dvě velké prosby

„Dvě velké prosby,“ stojí v e-mailu. Zaprvé: „Vyplnit závěrečnou zprávu.“ No proč by ne. Přece jen jsem bydlel v Broumově měsíc zadarmo. A dokonce jsem dostal i zaplaceno. Glosa z autorské rezidence.

Vyplnit krátkou závěrečnou zprávu, to je to nejmenší, co můžu udělat. A udělám to s chutí. Pracovnice Českého literárního centra má plné právo ode mě požadovat nějaké konkrétní výsledky. A paní je ještě natolik slušná, že ode mě nic nepožaduje, ale má na mě prosby, dokonce veliké. Nenechám se prosit dvakrát.

Zadruhé: „Odevzdat krátký umělecký text, úvahu reflektující rezidenční pobyt v Broumově (minimálně 150 slov).“ O tohle mě opravdu nemusí prosit dvakrát. Vždyť co je sto padesát slov — to není ani standardizovaná stránka. Při normované délce 12,5 slova na řádek na mně ta laskavá paní žádá, abych napsal celkem dvanáct řádků textu. To dělá zhruba dvě pětiny řádku za každý den mého literárního pobytu. Představte si to: každý den mám napsat dvě pětiny řádku. To dělá pět slov denně, abych mohl celý měsíc bydlet v literárním domku. A ještě dostal něco na jídlo a dopravu a tak. Kdepak brigády na stavbě.

Pět slov za den. To se člověk ráno převalí v posteli, napíše na papír na nočním stolku prvních pět slov, která ho napadnou, a může se klidně zbytek dne zase válet (a když zapíše, co se mu zdálo, může pak třeba říkat, že je to surrealismus). Pro dnešek už má vyděláno.

Povinnou kvótu jsem naplnil už před několika řádky. Teď už jedu přesčas. Svoji důvtipnou reflexi zatím ale ještě neodešlu. S formou jsem spokojený, nejspíš by to ale mělo mít i nějaké sdělení. Uvidíme. Třeba se něco najde.

Ne snad proto, že bych trpěl falešným pocitem odpovědnosti vůči Českému literárnímu centru. Považuji za důležité napsat právě tolik slov, o kolik mě žádají. Kdybych psal dál, stal bych se otrokem vlastního zmanipulovaného svědomí. Nenechám přece svoji křehkou uměleckou duši kolonizovat hydrou neoliberálního globalizovaného kapitalismu, která pod rouškou (už zas to ošklivé slovo) osobního rozvoje vábí nás, lidské stroje, abychom sami sebe ždímali jako hadr na podlahu v open space officu. Já mám svoji hrdost. Logika konkurenčního závodu na dno je mi cizí.

Jenže co pak s časem? Měsíc je měsíc, a to není jenom tak.

Četba knih!

Nechal jsem si do Broumova poslat pořádně těžký balík knížek, které se mi během roku nakupily, a nebyla příležitost se s nimi důkladně pomazlit. Vrhám se na ně lačně a jednu za druhou přendávám z hromádky „k přečtení“ na sloupeček „přečteno“. Pokud píšete beletrii nebo píšete o beletrii (já se snažím o oboje), dá se tohle považovat za studium a jakousi přípravu k práci, tedy vlastně za práci.

Jan Váňa, foto: Michal Jašek

Protože nelze jen tak celé dny ležet/sedět a otáčet stránky (myslím to z čistě fyzického hlediska, prostě se vám brzy otlačí zadek, začnou vás bolet záda, pálit oči a tak podobně ― jinak by to samozřejmě bylo úžasné), dá se taky chodit na výlety. Na Broumovsku! Výlety na Broumovsku, to je přece sen. Kolikrát jsem záviděl lidem, co se před virem jezdí schovat na chalupy a chaty, kde potom všelijak meditují, trénují v lese na maraton a zakládají permakulturní pastviny. A na Broumovsku jsem to měl taky! A na celý měsíc! A to jen za pět slov denně. Nemohl jsem uvěřit tomu, jaké mě potkalo štěstí.

Skalní města, barokní kostely a kaple, velkolepý, i když komunisty řádně vyplundrovaný klášter, stolová hora Ostaš, romantika a inspirace, kam se podíváš.

Pokud píšete beletrii, dá se chození na výlety, čerpání inspirace a promýšlení v malebném lesíku považovat za přípravnou fázi před prací, nebo i během práce, a tedy vlastně za práci.

Jenže: četba, výlety a pět slov denně, to je všechno moc pěkné a dá se tím zabít i nějaký ten čas (tedy: produktivně využít), cosi tomu ale chybí, pokud to všechno člověk dělá tak nějak sám. Uvědomte si totiž jednu věc. Obecně je známo (tohle není vědecký text, takže tady můžu generalizovat bez důkazů), že literární pobyty slouží k tomu, aby se člověk vymanil ze shonu všednodenních povinností, vyplul z bezpečného přístavu rodinných a kamarádských vazeb na širé moře nových podnětů a tvůrčích vnuknutí či, jak se říká, opustil svoji komfortní zónu. Dostat se na takový literární pobyt nemusí být úplně snadné, hlavně pokud nejste zavedená autorka či autor (o nepublikovaných autorkách a autorech ani nemluvím), takže když se tam dostanete, máte většinou dobrý pocit (nebo máte aspoň pocit, že byste měli mít dobrý pocit), že vám začíná období jakési dobrovolné samoty, přímo bych řekl izolace, o kterou jste usilovali a kterou jste si právem zasloužili.

A teď možná přijde to sdělení, kvůli kterému natahuju svých povinných sto padesát slov na neučtitelnou mez. Přejít z povinné, celonárodní, téměř rok trvající izolace (a teď nemám na mysli tu odborně definovanou izolaci, když nakažený jedinec dlí o samotě do uzdravení, ale prostě obecné odříznutí se od většiny dalších lidí) do jiné, ještě více izolované izolace, která je navíc dobrovolná a z níž by se jeden měl radovat a využít ji k vytváření kulturních hodnot a čerpání inspirace a duševního klidu atd. ― je jedna obrovská nehorázná blbost.

Zcela na rovinu a otevřeně zde přiznávám, že mám samoty po krk. Když jen koutkem oka zahlédnu čtverečkovaný obličej, který ke mně z obrazovky počítače praskavě promlouvá z dálky jakéhosi obývacího pokoje, či dokonce ložnice nebo koupelny, svírají se ve mně vnitřnosti. Z vyzváněcího zvuku aplikace Skype mi naskakují po celém těle rudé vyrážky velikosti anténního rozbočovače. Nikdy jsem nebyl nucen dívat se na vlastní obličej tak intenzivně jako za poslední rok, když na mě ve zmenšené verzi koulel propadlýma očima z pravého dolního rohu obrazovky (jsem jenom já takový narcis, nebo je to antropologická konstanta, co člověka nutí neustále se v kameře kontrolovat?), a už teda, prosím pěkně, stačilo.

Izolace, z latinského insulatus, tedy „učinit někoho ostrovem“, nás tlačí do situací, v nichž si musíme takzvaně vystačit sami. Lidské insulae (ostrovy) mají využít čas na soustředění, nebo dokonce jakési „usebrání“ (škoda že nemáme data z dob morových epidemií nebo španělské chřipky, mohli bychom porovnat, jestli užívání tohoto výrazu taky tak rapidně vzrostlo jako vloni), mají jít takříkajíc do sebe, a když jsou v sobě, tak si tam mají srovnat různé hodnoty a udělat pořádek.

Jenomže: „Nikdo není ostrov,“ jak tvrdí zhýčkaný milionář v podání Hugha Granta, který na konci filmu Jak na věc domněle cituje Bon Joviho (v tomto čase mi připadá příhodnější namísto filozofů citovat filmové postavy).

Jestli jsem si na literárním pobytu v Broumově něco uvědomil (tedy tzv. reflektoval), tak je to potřeba držet jiného člověka za ruku a cítit, jak se potí. Potřeba nasát nozdrami něčí smradlavý dech, když se o sebe otřeme v úzké chodbičce před hajzlíky v práci nebo ve vlaku. Potřeba nechat se od někoho poprskat, když sedíme naproti sobě u oběda. Potřeba být rušen. Potřeba nechat si nabourat svůj osobní prostor.

V noci se mi zdálo (hned ráno jsem to zapsal), že na mém opuštěném insulatu přistáli piráti. O něco jim šlo (asi o bednu zlata?), dupali, kleli, obraceli všechno naruby a vůbec dělali příšernou paseku. Bylo to neskonale nádherné.

Dovysvětlující poznámka: Uvědomuji si, že pozici, z níž píšu, lze v mnoha ohledech považovat za privilegovanou. Izolace v literárním domku může být jistě velmi plodná pro někoho, kdo se jinak od rána do večera stará o děti nebo svoje (pra)rodiče. Stejně tak existuje nemálo lidí, kteří na nějaký osobní prostor nemohou ani pomyslet, protože se mačkají v prťavých ubytovnách s minimálními hygienickými standardy. V ještě horším případě domov ani nemají. Právě o těchto lidech, mimo jiné, píšu svoji prózu.


Jan Váňa je sociolog, literární kritik a publicista. Studuje doktorát na Fakultě sociálních studií na Masarykově univerzitě se zaměřením na sociologii literatury a kulturní aspekty postkomunistické transformace. Jeho dlouhodobou ambicí je překračování hranic mezi sociálními vědami a literaturou. Publikoval básně a povídky v několika českých a zahraničních časopisech. V roce 2016 byl zastoupen v ročence Nejlepší české básně (Host). Na začátku roku 2017 vydal svoji prvotinu, básnickou sbírku Horizont očekávání (Weles). V současnosti je jeho působištěm Institut für die Wissenschaften vom Menschen ve Vídni.

Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Klášteře Broumov, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).