10/05/2021 | recenze | Václav Maxmilián

Dveře, za nimiž jsou další a další

Eseje o tom, kde se vzala naše postkultura. Recenze knihy Na Modrovousově hradě od George Steinera.

George Steiner: Na Modrovousově hradě
přeložil Michal Kleprlík
Dauphin, Praha 2020

Nakladatelství Dauphin vydalo v posledních dvou letech tři knihy loni zesnulého filozofa, kulturního a literárního kritika, polyglota a esejisty George Steinera. O dvou z nich (Knihy, které jsem nenapsalSkutečná přítomnost) psal Jiří Trávníček (Host, 2/2020), třetí, slavnému eseji Na Modrovousově hradě, je věnován následující text.

Steinerovo dílo u nás už dávno není neznámé. Ještě před těmito třemi svazky vyšla jeho velká studie překladatelství Po Bábelu, následovaná jeho autobiografií Errata. Mimo ty vyšel i sborník George Steiner a myšlenka Evropy, který uspořádali Josef Jařab a Jakub Guziur, kde najdeme kromě Steinerova eseje ještě dalších pět textů.

Kniha Na Modrovousově hradě je založena na přednáškách, které Steiner pronesl na univerzitě v Kentu v rámci přednáškového cyklu pojmenovaného na počest Thomase Stearnse Eliota. Steiner se tehdy rozhodl navázat přímo na Eliotův esej Poznámky k definici kultury, čímž ukázal, nakolik se svět za těch pár let proměnil (Eliotův text vyšel roku 1946, Steinerův byl publikován roku 1971), a také to, jak je možné změnit perspektivu přemýšlení o kultuře.

Kniha ve čtyřech kapitolách rozvíjí pátrání po tom, co se s kulturou stalo. Předvádí analýzu začátku dvacátého století před válkou a po ní, pokračuje až do Steinerovy současnosti a přináší predikci toho, co čeká jeho i naši budoucnost. V kapitolách odhaluje a demaskuje námi možná idealizovanou minulost, ztracený ráj devatenáctého století, jelikož podle něj „[k]aždé dějinné období se zrcadlí v obrazech vlastní minulosti“. Za své východisko považuje ideu, že o minulosti máme představy, které mají „častokrát status pečlivě vybraných a strukturovaných mýtů“. Protikladem k tomuto šťastnému období je dvacáté století s peklem nacismu. V hledáčku jsou tak otázky po tom, kde se v nás berou představy o předchozích kulturních podmínkách, jakou proměnu ve vnímání jejich odkazu zanechaly dvě světové války a také jestli je možné na kulturu minulého období navázat, nebo je už nenávratně ztracená.

V poslední kapitole, nazvané „Zítřek“, podává Steiner analýzu vzdělání, na němž stála dosavadní kultura, aby následně přednesl predikci toho, co se nachází za již pootevřenými dveřmi v Modrovousově hradě. Přestože se, jak říká, nacházíme „příliš blízko, abychom mohli vidět celou skutečnost“. Je více než působivé sledovat, jak se Steiner ve svých predikcích nemýlil. Ať už je to důležitost propojení humanitních disciplín s přírodními vědami, technologický pokrok, nebo vyhrocení ekologické situace. A také to, že hudba se stane součástí našich životů a vystřídá tradici čtení. Podle Steinera se nejedná o rozpad kultury, ale o vstup do postkultury. O vytváření kultury nové. Evropský humanismus sice dospěl ke svérmu konci, přesto je však za dveřmi nový svět, překrásný nový svět.

Co je důsledkem postkultury, předvádí na rozboru Miltonovy básně. Na jeho verších ukazuje, jak bohaté referenční slovníky museli mít v hlavách lidé v době živé kultury. Steiner není idealista, aby si myslel, že poezii se všemi jejími výkladovými možnostmi dokázal dříve číst každý. Podotýká však, že ještě v době jeho gymnaziálních studií patřila spousta znalostí, díky nimž byla klasická díla srozumitelná, k základnímu učivu. Nyní je možné takové dílo číst jen s bohatým poznámkovým aparátem. Ale tento aparát se sám stává druhým textem, encyklopedií, která ničí prožitek z původní básně.

Stejně tak je pro Steinera nemyslitelný návrat zpátky. V této souvislosti rozvíjí jedno ze svých důležitých témat, kterým je dlouhodobý důsledek holokaustu na naše kulturní hodnoty (zda je po holokaustu ještě možné o kultuře hovořit). Proměnu světa nelze ignorovat a dobová hippie kultura a další, které se snaží navrátit tam, odkud jsme snad prý vyšli, mu připadají směšné. Není možné se vrátit, protože už nemůžeme předstírat nevědění. Není bez zajímavosti, že knihu si do svých sta oblíbených kousků vybral David Bowie, který byl uchvácen tím, jak její myšlenky bezděčně popisují jeho vlastní dílo.

Číst Steinerovy eseje je obecně velmi poučné a vtahující, nejde v nich ani tak o sumu výsledných poznatků, jako spíš o autorovu myšlenkovou cestu. Podobně jako Borges, Eco nebo Manguel je jakýmsi kartografem vesmíru tvořeného knihami, v němž každá lidská zkušenost i každý předmět této zkušenosti mají svůj literární odraz.

Výtečný je v knize také doslov překladatele Michala Kleprlíka. Ten se v něm nevěnuje právě dočtené knize nebo Georgi Steinerovi, jak by se nabízelo, ale přidává kontext, v němž se Steinerovo uvažování zrodilo. Včetně toho, že vykládá metaforu Steinerova názvu a vysvětluje nám, co se v Modrovousově hradě skrývá, a následně rozebírá Eliotův esej, který dal knize podtitul a východisko. Celé to zároveň působí lehce ironicky, protože Kleprlík dává Steinerovi za pravdu, když v poznámkách vysvětluje souvislosti, které by v historicky starším kulturním kontextu byly zřejmé.