31/08/2021 | komentář | Helena Huber-Doudová

Elke Krasny: Architektura a péče. Nová normalita #3

V uplynulém roce se ve spojitosti s pandemií koronaviru péče stala jedním z nejvíce skloňovaných slov. Pro ženy znamenaly výpadky institucionalizovaných systémů péče o děti a vzdělávání, v některých případech v kombinaci s péčí o starší rodinné příslušníky, překvapivý a razantní návrat ke konzervativnímu uspořádání domácnosti a jejich dominantní pečovatelské roli.

Jak opakovaně prokázal výzkum života během pandemie (PAQ), markantně se zhoršovalo především duševní zdraví žen, v návaznosti na různé formy lockdownu a uzávěry škol či školek. Ženy nesly hlavní tíhu pandemie v „pečovatelských“ pracovních oblastech jako zdravotní sestry a sociální pracovnice. Některé autorky výzkumu se rovněž obávaly dalekosáhlých dopadů v oblasti zaměstnanosti žen a možností jejich kariérního postupu. V naději, že zásluhy žen budou doceněny, vyjadřovali některé autorky a autoři naději, že vzájemná ohleduplnost, laskavost, obětavost a solidarita se stanou principy, které se přenesou na fungování společnosti jako celku a udrží se i po odeznění pandemie. Zda se toto splní, zůstává otázkou. Můžeme se ale ptát, jak by měla fungovat architektura na principu péče?

Portrét Elke Krasny, foto: Yona Schuh

Oddělení architektury a péče

Rámec toho, jak by měla vypadat kritická reflexe péče v architektuře, představily Elke Krasny a Angelika Fitz ve výstavě a katalogu Critical Care: Architecture and Urbanism for a Broken Planet (Kritická péče: architektura a urbanismus pro zničenou planetu) v roce 2019. Pandemická situace a obecně zesílená klimatická krize, ke které se kniha vztahuje především, jejich přístup nutně ještě zvýraznily. Autorky péči definují s odkazem na politickou filozofku Joan Tronto jako „aktivitu, která zahrnuje vše, co nám umožňuje udržet, pokračovat a opravit náš svět tak, abychom v něm mohli nadále dobře žít. Toto zahrnuje naše těla, naše osobnosti a naše prostředí, které se propojují v komplexní, život zaštiťující síť“. V představě této „život zaštiťující sítě“ se přitom odráží i primární představa architektury jako přístřeší, nikoliv již však v opozici k přírodě, ale jako propojeného habitatu, prostředí pro život propojujícího lokální a planetární aspekty. Autorky prezentují 21 architektonických projektů, které zohledňují kritéria udržitelné ekonomiky, ekologie a práce. 

Nicméně péče byla dlouhodobě vnímaná v opozici k architektuře s velkým A, jak poznamenává Elke Krasny v teoretickém úvodu. Architektura v klasickém pojetí ztělesňuje nezávislou činnost kreativního génia, je příspěvkem ke svobodnému rozvoji všeobecného blahobytu. Svobodní občané (muži) produktivně rozvíjejí veřejný a politický prostor. Naopak péče je repetitivní dřina, závislá, reproduktivní aktivita, která se odehrává v prostředí domácnosti. Jedná se o povinnost žen pečovat a zabezpečit rodinu, a to bez finančního ohodnocení. Toto pojetí genderových rolí mělo dlouhou dobu i právní oporu — od ustavení politických práv Francouzskou revolucí byla občanská práva a rovnost garantována pouze mužům. Ženy je postupně vybojovávaly v průběhu 20. století, přičemž nejdéle odolávalo právě rodinné právo, které ukotvovalo povinnosti a závislost ženy jako manželky (v západní Evropě až do 70. let).

Ženská profesní emancipace byla historicky chápána jako bezprostřední ohrožení principů architektury. Počátkem 20. století profesní aspirace odvracely ženy od posvátné role matky (Karl Scheffler, 1908). Byla zdůrazňována ženská biologická determinace, zaměstnané ženy překračovaly hranici mezi produktivní a reproduktivní prací. Ženám byly často upřeny konceptuální schopnosti, jako jsou logika, smysl pro abstraktní myšlení, schopnost přesáhnout subjektivní vnímání, až po absenci prostorové představivosti (Hans Hildebrandt ad.), které definovaly subjektivitu mužského kreativního génia. Vzdělané architektky byly směřovány do „ženských oblastí designu“, jako je interiérová tvorba nebo navrhování domácnosti, nikoliv do oblasti veřejných zakázek. 

Hlavní aspekty kritické péče

Elke Krasny v rovině architektury s velkým A reviduje tři momenty, které vedly k současné binární konstrukci architektury jako disciplíny, která je spoluzodpovědná za současnou „zničenou planetu“ trpící nedostatkem péče. Prvním momentem je oddělení přírody a kultury římským architektem a inženýrem Vitruviem. Vitruvius architekturu definuje v koordinátách kultury, tzn. znalosti geometrie, historie, filozofie, práva, astronomie atd. Nejedná se tedy o organické propojení s přírodou, ale naopak o to, jak skrze znalosti a kulturu přírodu ovládnout. Oddělení od životního prostředí nabývá svého vrcholu v moderní architektuře, která stavěla na představě tabula rasa, ve volném konceptuálním prostoru bez restrikcí. 

Druhým momentem je oddělení architektury jako umění a architektury jako řemesla. Pro italského humanistu a architekta Leona Battistu Albertiho je řemeslník pouhým nástrojem sloužícím k realizaci umělecké a inovativní vize architekta, která směřuje k naplnění účelnosti a krásy. Architekt je nezávislým géniem, jehož nezávislost, síla myšlenky a kreativita se staly základem moderní umělecké subjektivity. Tato „ideologie nezávislosti“ přitom podle Krasny vede k zastření a „zneviditelnění“ systému reprodukce a práce, jež stojí za realizací velkých myšlenek.

Třetím aspektem je pojetí moderního vzdělávání, které bylo postavené na povznesení lidstva činností svobodných a rovných osobností. Jak jsem již zmínila, občanská práva a rovnost před zákonem byly chápány selektivně, ženy k těmto právům neměly přístup.

Život zaštiťující síť

Krasny argumentuje, že současný stav planety — klimatická krize a různé formy sociální a prostorové exkluze — jsou důsledkem nedostatku péče. Tlak na optimalizaci a kapitalizaci času a zdrojů nezohledňují externality, které se nám ale v současné době stávají osudnými. Krasny vidí cestu v překonání rozdělení architektury a přírody, řemesla a reproduktivní práce. V opozici k „ideologii“ nezávislosti a autonomie architektury postuluje vzájemnou propojenost, snaží se o zapojení co největšího množství dosud marginalizovaných hlasů a forem vědění, o vytvoření komunit a dlouhodobých vztahů, které jsou relevantní pro obývání planety.

Nadace Yasmeen Lari/Heritage; Sindh Flood Rehabilitace, Sindh region, Pákistán, od 2010, foto: Heritage Foundation of Pakistan

Případové studie, které jsou uvedené v knize, se věnují otázkám efektivní architektonické pomoci v katastrofických klimatických krizích, zabývají se využitím vody a země, veřejného prostoru, péčí o hraniční území, o řemesla a dovednosti, péčí o existující postavený objem budov a lokální produkci. Většina projektů je nesena komunitní aktivitou, zapojením neziskových organizací a lokální samosprávy. Projekt studií Cíclica a Cavaa zrekonstruoval původně římský systém zavlažování zahrad v okolí lázní Caldes de Montbui u Barcelony. Kromě revitalizace zavlažovacího systému spolu s komunitou 70 zahradníků byly zahrady systémem lávek zpřístupněny veřejnosti. 

Věhlasnému architektovi Paulu Mendes da Rocha se podařilo proměnit nákupní středisko v Sao Paulu v komunitní hub Sesc 24 de Maio s bazénem na střeše. Dalším příkladem je Jintai Village v Číně, která svojí konstrukcí odolává zemětřesením a zároveň směřuje vodu, která opakovaně ohrožuje místní komunitu, do individuálních terasových polí na střechách domků. Tyto i další projekty se snaží nejen o udržitelnost jako investici do objektů, ale především o rozvíjení dlouhodobých vztahů, které by zajistily soustavnou dlouhodobou péči a zájem. Takto vzniká architektura jako „život zaštiťující síť“.

Autorka je kurátorka sbírky architektury Národní galerie, mimo jiné se zabývá reakcemi na koronavirovou krizi a možnostmi změny.