Většina kritiků v recenzích zmiňuje povedené triky a svižné akční tempo filmu skoro až z povinnosti a navzdory žánru komiksové adaptace se nejvíce mluví o reprezentaci menšin a rozbíjení stereotypů. Ať už to byl ze strany Marvelu obchodní kalkul, nebo politické svědomí, rozhodnutí zaměřit se na afroamerickou zkušenost se vyplácí už teď. I divákům.

Black Panther vypráví o stejnojmenném superhrdinovi, za jehož maskou stojí T’Challa (Chadwick Boseman), král fiktivního afrického království Wakanda. T’Challa se poprvé objevil ve filmovém marvelovském univerzu před dvěma roky ve třetím díle Kapitána Ameriky s podtitulem Občanská válka, v němž zemřel jeho otec T’Chaka a na syna přešlo následnictví trůnu a správa pohádkově vyspělé, ale nikoli bezproblémové země.

Wakanda navenek působí jako stereotyp východoafrického rozvojového státu. „Země třetího světa — textil, pastýři a cool oblečky,“ shrnuje svůj dojem agent CIA v podání herce Martina Freemana. Tento dojem je ale jen starou wakandskou zástěrkou, skrývající technologicky nebývale pokročilé království. Wakanda oplývá fiktivním vibramiem, důležitým pro další superhrdiny i ekonomický a energetický chod království. Právě na vibramium a jeho těžbu má políčeno jeden z antagonistů filmu. Hlavním záporným hrdinou je ale Erik Killmonger (Michael B. Jordan) — Afroameričan, který hodlá Wakandu odhalit světu a s její technologií jej i utvářet k obrazu svému a řádně černému.

Reakce Afroameričanů jsou téměř bezvýhradně nadšené. Často se zmiňuje důležitá role, kterou ve filmu hrají černošky — jsou hlavní vojenskou silou, T’Challova sestra Shuri (Letitia Wright) je možná nejchytřejším mozkem ze všech marvelovských filmů — které jsou v kinematografii jinak buď silně stereotypizované, anebo úplně neviditelné. Stejnou měrou se mluví o typických látkách, vzorech, účesech nebo brandingu, které postavy filmu nosí na odiv — nikoli z protestu. V některých scénách se mluví jihoafrickým jazykem isiXhosa. Pod bavlněnou halenou otroka tak opět prosvítá jeho hrdý původ.

 

Není bílá jako černá

Komiks Black Panther se poprvé objevil v roce 1966 v komiksu o Fantastické čtyřce, shodou okolností krátce před založením stejnojmenné aktivistické skupiny (autoři se v roce 1972 dokonce pokusili postavu a s ní i komiks přejmenovat na Black Leopard, neúspěšně), po němž následovalo několik dalších vedlejších úloh, než se dočkal prvního samostatného sešitu v roce 1973.

Komiks i postava Black Panthera byly výjimečné ani ne tak tím, že hlavní superhrdina je černý, ale způsobem uchopení jeho afrických kořenů. I před Pantherem v komiksech účinkovali černoši — většinou ale v kolonialistické redukci divochů čekajících na vzdělání a pána či stereotypní verzi černocha z ulice, jako byl například Luke Cage (rovněž z produkce Marvelu, nedávno se dočkal i vlastní seriálové adaptace).

Obálka Black Panthera z roku 1976, zdroj: Wikimedia Commons

Black Panther šel proti těmto stereotypizacím. Navzdory koloniální povýšenosti většiny společnosti — pořád se píší šedesátá léta — popisuje africkou zemi jako technologické nebe. Hlásí se k africkým kořenům a kultuře a podtrhává skutečnost, že bílé není univerzální. Black Panther a jeho nejslavnější tvůrce Don McGregor se zapsali do komiksové historie také po formální stránce — navzdory tehdejším konvencím se příběh Panther’s Rage (Panterova zloba) vinul přes několik sešitů. McGregor si tak mohl dovolit náročnější dějový oblouk a dospělejší pojetí hrdiny — něco, co se dnes pokládá za standard. Potom ani není divu, že v roce 2016 převzal scenáristickou štafetu esejista, intelektuál a oceňovaný spisovatel Ta-Nehisi Coates.

 

Šedesátkové kořeny

Pokud se s novou adaptací Black Panthera vynořují některé kontroverze, pak jsou to vedle víceméně trapných pokusů americké „alternativní pravice“ o sabotování hodnocení filmu nebo stížností, že se vůbec nenatáčelo v Africe, hlavně obavy z vytěžování africké kultury a stereotypizace afrických států. Jako příklad komentáře často uvádí další fiktivní zemi Zamunda z komedie Cesta do Ameriky, v níž Eddie Murphy naplňuje přesně roli bohatého prince-divocha. Dlouhou řadu filmů, z nichž africké země vystupují jako nebezpečná, chudá, násilná a zkorumpovaná místa, ani není nutné zmiňovat.

Už po zveřejnění prvního traileru Black Panthera v létě 2017 nařkl server Quartz tvůrce filmu z kulturního přivlastňování — všechny ty účesy, jizvy a látkové vzory prý nejsou než jiným druhem kolonialismu, prostým obohacením k vlastnímu symbolickému zisku.

Odpůrci tohoto argumentu poukazují na skutečnost, že se komiks Black Panther rodil ve stejné době jako afrofuturismus, jako eseje Jamese Baldwina nebo básně Amiriho Baraky, v době, kdy černí Američané objevovali svůj vlastní původ, kdy byly ještě v generační paměti původní, nepoameričtěné kultury. Dnes neexistuje nic jako jednolitá afroamerická kultura; dá se maximálně mluvit o směsi kultur, které po otrokářském restartu jejich dědicové a dědičky složitě znovu objevují. A sarkasticky se dodává, že kritici, kteří hlasitě mávají „kulturním přivlastňováním“, sami často redukují Afriku na Nigérii.

Za mnohé zjevně může snaha hollywoodských producentů zalíbit se co nejširšímu publiku, nicméně vztah Afroameričanů k vlastním kořenům je problematický dlouhodobě. „To, co ztratila africká diaspora celkově, je historické vědomí. Během amerického vzdělání toho o příběhu afrických otroků v Americe moc neuslyšíte, takže spousta černých Američanů ani neví, že jsou kulturně nějak s Afrikou svázáni,“ píše v eseji pro The Root feministka a aktivistka Jouelzy. „To samé ale platí pro Afričany, kteří taky často vůbec netuší o kulturních pojítkách s Afroameričany,“ dodává. A zároveň poukazuje na fakt, že první prezidenti Nigérie nebo Ghany měli americké vzdělání a vzešli ze stejných kruhů jako občanští Černí panteři. Ustavování africké i afroamerické identity od sebe nejde historicky jednoduše oddělit.

Ústřední konflikt Black Panthera je mezi T’Challou a Killmongerem, a jak si všímá Peter Bradshaw v recenzi pro The Guardian, jde o konflikt těchto dvou identit. Erik Killmonger si s sebou do boje nese celé trauma americké otrokářské historie a vykořenění. Jedinou cestou, jak toto trauma překonat, je návrat do Afriky. Naopak titulní Black Panther je sám sobě i svému království pánem — a snaží se jej ubránit před bílými nájezdníky, kteří touží po tamním vibramiu stejně lačně jako dnešní průmyslový svět po konžském koltanu. K obraně mu slouží právě předsudky bílých i černých obyvatel Ameriky i Evropy o podobě současné Afriky.

Výchozím i konečným bodem Black Panthera tak je emancipace zotročených i kolonizovaných, kteří se po století dlouhém odloučení setkávají. První po bolestném hledání vlastní minulosti, druzí po dlouhém boji za uznání — nebo aspoň uznání skutečnosti, že Afrika není stát. Film tak víc než k obviňování z kulturní apropriace vybízí k hledění do budoucnosti (komentář na Afropunku dokonce mluví o nutnosti „panafrikanismu“). A ke sledování toho, jak dostávají běloši na prdel.