Od zavile nekritických kritiků nové maturity – a často současně „frontmanů velkých společností testovacího byznysu – se už nějaký čas dočítáme, že se „všichni epizeuxi smějí (viz např. O. Botlík v Lidových novinách, podobně O. Šteffl). Určitě se ovšem nesmějí všichni; a nesmějí se snad ani středoškolští češtináři a maturanti – smáli by se jen své vlastní hlouposti nebo lenosti. Za dva roky, kdy je nový češtinářský katalog požadavků v platnosti, nepřišla totiž do Cermatu ani jedna připomínka ve smyslu, že by v obsahu bylo cosi nadstandardního.

Obsahově velmi prostá úloha s termínem epizeuxis podle Botlíka dokládá diskriminaci žáků SOŠ. Ve skutečnosti ukázala jediné: část maturantů a zřejmě ani část češtinářů se neobtěžuje se čtením základního maturitního dokumentu. Je to podobné, jako když si se zavedením centrálního hodnocení maturitních slohů v r. 2012 T. Feřtek na EDUinu stěžoval, že někteří maturanti ani nevědí, co některá z hodnoticích podkritérií znamenají! Tedy nikoli diskriminace, ale věru neveselý povzdech, v lepším případě nad tím, že část maturantů se zřejmě nestíhá seznámit se vším, co by měla nastudovat.

Veřejnost je ohledně epizeuxe bombardována silnými slovy jako „bizarní či „obskurní. Uvést do oběhu se je v této souvislosti snaží i další tzv. experti na vzdělání, již se mezi odbornou veřejností a učiteli opakovaně blamovali pro své neznalosti či apriorní zaujatost (viz místy skutečně bizarní či obskurní komentáře B. Kartouse, známého z EDUinu a Britských listů). Všichni se prý epizeuxi smějí, protože o ní v životě neslyšeli (O. Šteffl). Generace O. Šteffla (a nejen ona) se většinou na střední škole nesetkala nejen s epizeuxí, ale takřka s žádnou literární teorií (nepočítaje v to literární žánry); výuka literatury trpěla povážlivými defekty. „Já jsem se to neučil, já jsem to nemusel umět, tak to nemusí umět nikdo… To je podstata Štefflova uvažování; současně konstatování mnohem pravdivější než Štefflova průpovídka, jíž se pokouší ostřelovat zastánce nové maturity z řad češtinářů: prý platí – musel jsem to umět já, tak to musejí umět všichni… Zejména s ohledem na epizeuxi zcela nesmyslné tvrzení.

Část veřejnosti zřejmě zaskočila neběžná forma slova (převzatého z řečtiny); podobně by tomu bylo s apostrofou, apoziopezí, anaforou, epiforou, asyndetonem… Termíny samozřejmě nemohou za to, že už svým původem odkazují k dávným kulturním tradicím. „Opakování slova nebo slovních spojení ve verších či větách by běžnému čtenáři znělo mnohem přijatelněji. Ale opakování je tak rozšířené, že si literární věda pomohla jeho specifikací – opakování slov na začátku veršů či vět je anafora, na konci veršů či vět epifora; existují i epanastrofa, epanalepse a další. Zkrátka epizeuxis je termín praktický a užitečný (alespoň pro humanitně orientované středoškoláky), nikoli nějaká literárněvědná marnivost.

Jak vidno, epizeuxis je velmi jednoduchá. Stejně jako valná většina dalších jazykových figur. Navíc v katalogu požadavků je pouze malý výběr z mnoha figur různých typů. Proč zrovna tuhle část učiva ignorovat? Buď figury a jejich analýza – stejně jako analýza tropů, slovní zásoby, zvukové či grafické stránky jazyka – k rozboru literárních děl patří (a nejen literární vědci by na tom mohli trvat mj. už proto, že zejména v básnických textech bývá figur nepřeberně, viz ukázka z veršů Františka Halase v jarním maturitním testu), nebo nepatří. Pokud ne, musíme to umět odůvodnit. O. Šteffl a O. Botlík jsou v médiích vedeni jako odborníci, rádi si jejich odbornou bohemistickou analýzu přečteme.

A jsme-li u odbornosti a odborníků, při zadání termínu epizeuxis se z vyhledavače vyvalí Botlík, Botlík, Botlík, Botlík (v x médiích), pak jako další odborník O. Šteffl, pravda, doplněný ředitelem Ústavu pro jazyk český AV. Posléze J. Kostečka, zakladatel dnešní Asociace češtinářů. Proč ale nebyl osloven respektovaný literární vědec, např. ředitel Ústavu pro českou literaturu AV, či dokonce přímo maturitní komise tohoto ústavu? Že by velká média zajímal jen či hlavně jeden názor? Že by vlastně řada novinářů ve vztahu k maturitě disponovala názorem, ale jinak nulovými znalostmi?

V diskusích k epizeuxi čítáváme: Češtinář mne učil lásce k literatuře i bez figur… Samozřejmě, „učit lásce (raději bych napsal: napomoci vytváření pozitivního vztahu) k literatuře – a k češtině, k matematice atd. – se dá i bez literární teorie či bez užití termínů; hůře už se ale takto učí porozumění literárnímu textu a oboru vůbec. Tvrdím, že nejlepší jsou ti učitelé, kteří zvládnou obojí, ba že jedno bez druhého tak úplně nejde.