03/11/2020 | portrét |

Exilová oddělenost básníka a čtenáře

Nová kniha Poezie v exilu se zabývá otázkou, co je exilová poezie a jestli představuje podobně významnou oblast literatury jako milostná či přírodní lyrika. Fenomén exilu sleduje na literárních textech od antiky do současnosti a na pozadí historické poetiky exilu se zabývá českými básníky, kteří odešli ze své země po roce 1948 a výrazně se podíleli na literatuře psané v zahraničí. Rozhovor s autorem knihy Josefem Hrdličkou.

Lze na první pohled rozeznat exilovou a domácí poezii?

Knihu, o které hovoříme, otevírám otázkou, zda pojem exilové poezie má vůbec smysl a jak s ním pracovat. A žádnou jasnou odpověď jsem na to nenašel — jen řadu dalších otázek a básní, které se k nim stavějí různě. Spíš bych se na věc díval z druhé strany: víme, že některé básně byly napsány v exilu, což také není nijak jednoznačný pojem, nebo s pocitem vyloučení. Jsou tyto básně v něčem odlišné od básní psaných v „normálních“ podmínkách? Velké téma je existenciální pocit vyhnanství: jako exulant se můžete cítit i ve své vlasti. A obě dvě polohy se spolu často pojí. Vrchlický například přirovnává moderního básníka k Ovidiovi v exilu a v jeho době to už dokonce bylo trochu klišé. Samozřejmě lze na základě vnějších kritérií — například místa vydání, napsání básně — stanovit určitý korpus. To patří do akademických dějin literatury a je to jen první krok v podobných úvahách.

Existuje u básní vzniklých v zahraničí nějaké opakující se, stálé téma?

Patrně nostalgie, to ale zůstáváme na povrchu. Nostalgie má řadu odstínů a situace, která na první pohled vyvolává nostalgii, může vést ke zcela opačné reakci — třeba k smíchu. To zkoušel Ivan Blatný. Petr Král myslím objevil silný pocit svobody a je otázka, zda by svůj život ve Francii nazval exilem, i když s tím slovem operoval.

Fenomén exilu si v Česku spojujeme především s minulým režimem. Měli tuzemští čtenáři možnost číst exilové básně?

Jak kdo a jak které. V podtitulu knihy se vztahuji k západní básnické tradici. To mimo jiné poukazuje k pocitu, který sdílela řada exulantů a zejména básníků, že totiž vyhnanci tvoří skupinu pro sebe, která jim mimo jiné dává jistou identitu. V tom smyslu k nim patří básníci od Ovidia přes Brechta po Brodského. Ovidius u nás za minulého režimu vycházel, stejně tak Baudelaire, oba v tom směru pokládám za exemplární básníky, Baudelaira právě ve významu existenciálního exilu. A oběma jsem se v knize zabýval. Pokud se ptáte přímo na české exulanty za studené války — vycházeli v exilových nakladatelstvích a něco z nich se do českých zemí dostalo. Mimoto měli mnozí básníci i básně své příběhy: například Blatného Pomocná škola Bixley vyšla poprvé v pražském samizdatu. Něco z exilových autorů také vycházelo koncem 60. let v dočasně uvolněných poměrech — Blatného starší poezie, pár básní Milady Součkové časopisecky. Byli také čtenáři exulanti, kteří poezii četli, a nevidím důvod, proč bychom je měli vylučovat ze čtenářské obce. Ale obecněji: právě ta velká oddělenost básníka od čtenáře, kterou exil přináší, tvoří jeden z podstatných faktorů, který poezii spjatou s exilem formuje. 

Mezi exilovými básníky jsou i téměř neznámá jména, koho byste vy sám nazval ztraceným pokladem?

Rozlišovat známá a neznámá jména je ošidné. Za mého ne tak dlouhého života se podobné věci několikrát změnily. Ano, jsou básníci méně čtení a básníci bohužel téměř nevydávaní. Jednou z nejsilnějších básní, na které jsem při té práci narazil, je báseň Jany Borové v antologii Čas stavění. Nešlo mi ale o katalog nebo seznam básníků, nýbrž o to, jaký smysl má psaní básní v té zvláštní situaci a co nám může dnes říci. Nějaká taková antologie, koncipovaná z naší perspektivy, by mohla být velmi zajímavá. 

V knize se věnujete významné básnické antologii Neviditelný domov. Jak ji tehdy přijala veřejnost a jaký má význam dnes?

Dnes je obtížné říci, jak hodně byla kniha čtená, je to něco jiného než to, zda se o ní psalo. Nemáme studie o tom, co a jak se v exilu četlo či nečetlo. Víme, že antologie vyvolala polemické reakce kritiků a jisté spory se projevovaly už v době jejího vzniku. Málokdo dokázal ocenit básnicky objevné prvky, většina recenzí naopak očekávala nostalgický tón jako něco povinného a od exilu neodmyslitelného. Je to charakteristické zejména pro 50. léta a pochopitelné, později se věci trochu mění. Ivan Blatný, který to za Neviditelný domov od kritiky schytal, byl v 80. letech najednou slavný básník. Zájemce o podrobnosti ale spíš odkazuji na příslušnou kapitolu, Neviditelnému domovu se věnoval také Michal Přibáň ve velmi obsažné knize Prvních dvacet let.

Dá se říci, která země byla vůči českým básníkům nejpřátelštější?

Záleží na tom, co chápete jako „přátelskost“. Že vám dají dobrou finanční podporu? Nebo že žijete v podnětném prostředí? Nebo že se vám někde prostě líbí? Něco se možná vyčte z toho, kolik básníků ve které zemi žilo — obecně přijímaly exulanty západní Evropa, Amerika a Austrálie. Historie byla spletitá, protože třeba v Anglii byl již usazený válečný exil a mnozí tu jen zůstali, z básníků třeba Ivan Jelínek nebo Josef Lederer. Zahraniční publikum nemělo velký zájem o básníky exulanty, jen několika se podařilo získat větší ohlas — ti na tom pracovali nebo měli v určitou chvíli štěstí: Czesław Miłosz nebo Josif Brodskij. Ivan Blatný byl svého času docela známý po Evropě. Bez své zásluhy, díky jedinečnému osudu. Milada Součková se vyjadřuje s despektem k touze za každou cenu se v jiné zemi prosadit. Tuším v tom jistou volbu zůstat v ústraní. To opět může být zajímavé — co to znamená psát poezii pro sebe nebo malý počet čtenářů, o nichž třeba ani nevím? Mění to nějak podobu básní? Velkou roli mohla hrát imaginace. Petr Král odešel do Francie, kde podmínky možná nebyly tak vstřícné jako třeba v Německu, protože to pro něj byla země spojená s poezií. Vstřícnost země spočívá také v tom, že poskytne imaginativní kapitál. Některé básníky nové země bezesporu ovlivnily — například Stanislava Mareše nebo Ivana Schneedorfera. Byť bych si netroufal říci, že to bylo vždy příjemné. Naopak Ivan Diviš žil v ekonomicky přívětivém Německu a celou dobu s tím bojoval. A zase bych neřekl, že v jiné zemi by se cítil lépe.