04/12/2020 | ukázka | Filip Koryta

Falknov Calling

Dokumentární bedekr po osobní paměti rodného města, literární selfie nebo zpětný statusový deník? To všechno prý může být prozaický debut slamera Filipa Koryty, známého spíše jako Dr. Filipitch.

Závodu míru I.

Tady bydlela Babička G. a Děda V., tedy Tátovi rodiče. Děda V. byl proslulý falknovský kurevník, vyléčený alkoholik a doživotní komunista, Babička G. byla šílená. Nedokážu říct, jestli se tak narodila, anebo jí šílenství způsobil život s Dědou. Tipuju to na souběh obou vlivů.

Marie Majerové I.

Tady bydlela Babička K. a Děda H. Děda H. sice není můj pravý děda, ale já ho tak beru. Můj pravý děda byl Děda F., ale toho jsem viděl jenom jednou v životě, alespoň co se pamatuju. Bylo to tehdy, když mi donesl auto na ovládání. Hned jsem si ho vcelku oblíbil.

Švabinského II.

O vchod vedle bydlel Temešvár. Měl z nás největší přirození, pořád nám ho ukazoval, jako první souložil, jako první hulil trávu a jako první skončil ve vězení. Pár let nazpátek jsem ho potkal v Praze v Metropoli Zličín. Jel proti mně na eskalátoru a vážil zhruba o šedesát kilo víc než dřív. Vypadal trochu jako Jabba Hutt.

Závodu míru II.

Myslím, že se k sobě Děda V. a Babička G. náramně hodili. Takovým zvráceným způsobem se bez sebe totiž nedokázali obejít. Děda V. byl typický sadista a Babička G. byla typická masochistka. Děda V. byl jednoznačně dominantní a Babička G. jednoznačně submisivní. Děda V. potřeboval svoji oběť a Babička G. svého tyrana. Vrána k vráně, jak by řekl klasik. Ani jeden nebyl schopen přijmout odpovědnost za svůj život. Když si tyhle skutečnosti uvědomím, dojde mi, že se asi nemůžu na svého Tátu kdovíjak zlobit.

Švabinského IV.

Mockrát jsem po Tátovi chtěl, aby mi kreslil obrázky neexistujících kapel, které v budoucnosti založím. Vždycky jsem mu řekl, kdo z mých kamarádů bude v kapele, a na něm bylo vymyslet, kdo bude na co hrát. Jednou mě nakreslil jako plešatého baskytaristu. Naštval jsem se, že takhle to určitě nebude. Když na to teď vzpomínám, dochází mi, že nejčastějším průvodním jevem lidského života je omyl.

Marie Majerové II.

Teta E. byla sestra Babičky K. Teta E. si vzala V. L. a Babička K. si vzala Dědu F., což byl můj pravý děda. Když se Babička K. a Děda F. rozvedli, Babička K. si pak vzala Dědu H. První manžel Tety E., který se jmenoval V. L., se znal jak s Dědou F., tak s Dědou H. Ve Falknově se všichni znají. Někde jsem slyšel, že se takové situaci říká, že kámen šuká cihlu.

Švabinského V.

Jednou jsem hrozně zlobil. Mamka mě vykoupaného a v pyžamu posadila na pračku a vyhrožovala, že jestli nepřestanu, vrátí mě zpátky do vany, ve které ještě stále byla voda. Nevěřil jsem, že by něco takového dokázala, a proto jsem s dováděním nepřestal. Potom mě donutila uvěřit. Chápal jsem to jako velkou zradu.

Švabinského VI.

Když jsem se vrátil ze školandy v Trhanově, Rodiče mi řekli, že na mě doma čeká překvapení. Předstíral jsem, že netuším, která bije. Chtěli po mně, abych chodil po bytě a pátral. „Samá voda, přihořívá,“ povídali. „Hoří,“ zahalekali, když jsem ve skříni objevil pyžamo. Prosebně a s neskrývaným zklamáním jsem vydechl: „Ještě.“ A tak jsme začali nanovo. „Samá voda. Přihořívá. Hoří.“ A tentokrát se to stalo. Můj vlastní playstation. Na několik dalších let jsem měl o program postaráno.

Závodu míru III.

Děda V. mě s sebou často brával na houby a na ryby. Bavilo mě to, i když ani houby ani ryby nejím. Houby, které jsme našli, pak snědl někdo z Rodiny, a ryby, které jsme chytili, jsme pak házeli zpátky do vody. Nepřišlo mi to zvláštní. Naopak. Chápal jsem to jako přirozenost. Naučilo mě to, že člověku může bohatě stačit něco najít a že už není nezbytné, aby to, co najde, nějak používal nebo zneužíval. Myslím, že Petr Fiala by řekl, že i cesta může být cíl.

Filip Koryta, foto: filipkoryta.cz

Švabinského VII.

Když si Mamka pořídila první mobilní telefon, byla to v naší Rodině veliká událost. Používali jsme jej naprosto všichni, což se v budoucnu ukázalo jako nežádoucí. To, že je potřeba, aby každý měl svůj vlastní telefon, si Mamka definitivně uvědomila, když mi od Kamily přišla tato zpráva: „Sex je dobrá dieta, pojďme hubnout spolu.“ Že je ta zpráva pro mě, tehdy třináctiletého, jsme s Tátou Mamce vysvětlovali až neuvěřitelně dlouho.

Marie Majerové III.

Chodil jsem sem i do školky. Nelíbilo se mi to. První dny jsem jen seděl na zemi, civěl do prázdna a nepřetržitě brečel. Jednou si mě paní učitelka vzala na klín a houpala mě, abych se uklidnil. Nepovedlo se jí to a navíc jsem se počůral. Oba jsme ale dělali, že se nic nestalo, čímž si vysloužila můj respekt.

Švabinského XII.

Sídliště je malý vesmír z betonu, plný nevyzpytatelnosti a nepravděpodobných příběhů. O dva vchody níž bydlela paní, která své dceři přebrala manžela, ale nemusíme chodit tak daleko. Mnohem blíž bydlí paní, která byla milenkou Dědy V. Na tom by nebylo nic tak divného, koneckonců víme, že Děda V. byl populární sukničkář. Zajímavé to začíná být v momentě, kdy se dozvídáme, že ta paní byla i milenkou Škody, tedy Dědova prvorozeného syna z prvního manželství, tedy nevlastního bratra mého Táty.

Švabinského XIII.

Paní, která bydlí mnohem blíž a která byla milenkou Dědy V. i jeho prvorozeného syna Škody, má syna. Pán, který taktéž bydlí mnohem blíž a myslí si, že je otcem syna, který je synem paní, která byla milenkou Dědy V. i jeho prvorozeného syna Škody, není otcem syna, který je synem paní, která byla milenkou Dědy V. i jeho prvorozeného syna Škody. Syn té paní je homosexuál a kdysi mi nabízel pětadvacet tisíc, když si ho od něj nechám vykouřit. A kdo ví, možná je to vlastně zároveň můj strýc či nevlastní bratranec.

Marie Majerové V.

Pamatuju si, že jednoho dne přišla k Babičce K. Babička Stará, což byla její maminka, a oznámila nám, že umřela Babička ze Slovenska, což byla maminka Babičky Staré. Pamatuju si, že nikdo nebrečel, a to mi vadilo. Myslel jsem si, že smrt si zaslouží oplakat, a proto jsem začal usedavě brečet, ačkoliv jsem Babičku ze Slovenska v podstatě nikdy neviděl. Takhle nepatřičně jsem se pak dlouho necítil.

Švabinského XV.

Rodiče nám se Šárkou odmalička říkali, že od vlastních rodičů je nejlepší bydlet alespoň sto kilometrů daleko. Babička G. a Děda V. od nás bydleli pět minut, Babička K. a Děda H. deset minut. Nikdy jsem se na to Rodičů nezeptal, takže se můžu jen domýšlet, jaká byla jejich motivace k tvrzení, kterého se sami nedrželi. Možná nás se Šárkou nenáviděli, možná si to uvědomili příliš pozdě a možná jsou to prostě masochisti.

Závodu míru VI.

Děda V. byl o dvanáct let starší než Babička G., takřka na den. Ona se narodila 23. listopadu, on 24. Rozdíl dvanácti let se mi vždycky zdál velký. Když jsem si v 6. třídě, kdy mi bylo dvanáct, představil, že se mi teď někde narodila manželka, najednou jsem si připadal starý. Babička G. říkala, že věkový rozdíl byl ovšem ten nejmenší problém. Děda V. údajně působil vyspěleji a rozumněji než ostatní a navíc jí posílal verše. Bohužel se z něj prý postupem času vyklubal buran, ale to už bylo pozdě.

Závodu míru VII.

Babička G. říkala, že Dědu V. prvních čtrnáct let upřímně, bezmezně a oddaně milovala. Jenže pak už to neunesla a začala mu vracet, co jí sám dával. Poznávala se s jinými muži, ale nic to neznamenalo. Jediný, s kým to bylo vážné, byl pan Karel. Pan Karel ji prý dodnes někdy mrzí. Prosila mě, abych se o tom nezmiňoval před Tátou. Věřím, že když to jen takhle napíšu, je to v pořádku.

Závodu míru VIII.

Děda V. musel mít nervy ze železa, nebo musel být bezcitný, nebo aspoň chronicky škodolibý, jinak nevím. Jednou z jeho nejznámějších milenek byla jeho sekretářka, což věděli úplně všichni, jenom Babička G. ne, což je asi standard. Téměř každé pracovní ráno mých Prarodičů vypadalo tak, že Děda V. a Babička G. vyšli z domu směrem k autu, u něhož už netrpělivě čekala dědova sekretářka. Všichni pak společně nasedli do vozu a jeli vesele budovat socialismus a podivné milostné trojúhelníky.

Švabinského XXII.

Teta Z. nebyla moje pravá teta, ale já ji tak bral. Bydlela ve čtvrtém patře našeho domu naproti Králíkovým a byla to druhá nejbližší přítelkyně naší Mamky. Až nedávno jsem zjistil, že jí byl její manžel nevěrný. Nevím, jestli to věděla, ale ona mu byla tak či tak celý život věrná. Na lidech, kteří jsou celý život věrní, je něco krásného i smutného současně. Dávají mi naději.

Marie Majerové VII.

Značná část Rodiny byla obézní a u většiny z nich to nevypadalo, že by jim to extra vadilo. Děda H., Teta E., Bratranec Pašík… ti všichni působili jako nadmíru šťastní lidé. Jednoznačně největším panděrem se mohl honosit Děda H. Je mi až stydno to přiznávat, ale copak člověk může za myšlenky, které se mu bezděky rodí v hlavě? Zkrátka a dobře mě vždycky strašně zajímalo, jak je to asi dlouho, co Děda H. naposledy viděl svůj penis, aniž by musel použít zrcadlo.

Závodu míru IX.

Sekretářka Dědy V. se párkrát vdala a rozvedla. Jedním z jejích manželů byl i doživotně odsouzený vrah. Zabil přesně pět lidí. Jednou z obětí byl vrátný, jemuž údajně odcizil zbraň, se kterou pak zavraždil celou vietnamskou rodinu, které dlužil peníze. O to ošklivější celá záležitost byla, že ta vietnamská paní, kterou zabil, byla těhotná, takže zabil i jejího nenarozeného potomka. Myslím, že Děda V. děkoval Bohu, že se ten vrah nikdy nedozvěděl o mimomanželském vztahu své manželky.


Filip Koryta (1989) je slamer, básník, moderátor, hudebník, pedagog. Narodil se v Kraslicích, vyrostl v Sokolově, žije v Plzni. Coby slamer je znám jako Dr. Filipitch (mistr ČR 2017, vicemistr ČR 2019 a spolu se svým švagrem Tukanem trojnásobný mistr ČR v duo slamu). Dosud vydal básnické sbírky Chlípnost, S tebou a bez tebe, Fotogenické problémy a sbírky slamových textů Test tvojí trpělivosti a Promiň. Falknov Calling je jeho prozaickou prvotinou.

Vychází v nakladatelství Druhé město.