Komunistický antifašismus
V prvé řadě je třeba vysvětlit komunistický termín
antifašismus, který byl klíčovým slovem poválečné komunistické propagandy v boji proti
buržoasní demokracii.
Jestliže François Furet tvrdí, že to byl právě komunistický
antifašismus, jenž bránil dějinnému porozumění 20. století v Evropě, pak v českých zemích mělo a dosud má toto neporozumění určitá místní specifika. Tuzemská diskuse o povaze totalitních hnutí minulého století, i tak skoupá, byla od druhé světové války – a částečně dosud je – v zajetí onoho komunisty dirigovaného diskursu
antifašismu (a vice versa
fašismu), s jehož pomocí komunisté zastírali nejen charakter či povahu komunismu, ale v rámci nacisticko-komunistického spříseženství i povahu německého nacismu. Ten byl v tuzemském
antifašistickém diskursu deklasován jednak na „reakci“ v maloměšťáckém střihu a jednak na jakýsi radikální německý nacionalismus,
protičeské hnutí víceméně regionálního charakteru a rozměru ve střihu národního romantismu 19. století, tedy „odvěkého česko-německého národnostního boje“, v němž se jako pára nad hrncem rozplynul jak socialistický (hypersocialistický) rozměr nacismu, tak i jeho supranacionální totalitní charakter, který německý nacismus sbližoval právě se sovětským komunismem. Nešlo přitom jen o to, jak s pomocí národoveckého populismu oslovit masy. Analyzovat nacismus by totiž nevyhnutelně znamenalo ukázat na paralely mezi hitlerovskou říší a stalinským Sovětským svazem, což nebylo po druhé světové válce jen politické nebo společenské tabu, ale bylo to přímo trestné. Nacisticko-komunistické spříseženství proti svobodnému světu, veřejně stvrzené v srpnu 1939, přečkalo jak rok 1941, tak i rok 1945.
Vycházelo z obdobné eschatologické vize konce starého, penězi, egoismem, individualismem nenávratně zkaženého světa. Nacisté nebyli – na rozdíl od buržoazie – „fašistickou“ reakcí, ale naopak hluboce revolučním hnutím, které komunistům pomáhalo smést starý řád a postrkovalo přítomnost k budoucnosti, blíž ke komunistickému ráji.
Společný zájem nacismu a komunismu na zničení stávajícího světa byl dobře patrný v době nacisticko-sovětského spojenectví v letech 1939–1941. Jakmile si v srpnu 1939 Berlín a Moskva vymezily sféry vlivu, mohly se naplno projevit vzájemné city:
Začíná éra dělnická, na rozdíl od éry kapitalistické a předkapitalistické éry feudální. Dělníkem bude v budoucnu každý, jako byl každý křesťanem. Práce se stane vírou a zbožnost bude prací, jásal přední tuzemský pronacistický aktivista Emanuel Moravec ve své vizi sjednocené socialistické Evropy proletářů, založené na práci, a vlivný protektorátní nacista Wolfgang Wolfram von Wolmar (nomen omen) mu přizvukoval:
Žijeme všichni v době takového grandiosního přelomu, ve kterém mládí mezi národy tohoto světa – socialistické státy – sesazuje s trůnu stařectví, které se drží u moci pouze racionalistickými prostředky, především zlatem.
Stejného názoru byl i nacistický poslanec, publicista a historik, vysoký úředník ministerstva propagandy a profesor politických věd na berlínské universitě Wilhelm Ziegler:
V této válce se svět rozdělil zřetelně podle vyznání hospodářsko-sociálního. Východ stojí proti Západu, socialismus proti kapitalismu a hnutí širokých mas proti tenké vrstvě lstivé plutokracie.
Proletáři všech barev, spojte se!
Hitler byl označován za
prvního dělníka svého národa a 1. máj byl v nacistickém Německu povýšen na národní svátek všech pracujících. Komunistům nic nebránilo, aby od nacistů převzali v roce 1945 pochodeň ozařující cestu k novému světu, podobně jako ji nacisté kdysi převzali od ruských bolševiků. Ale ani italští fašisté nechtěli stát stranou, pokud šlo o velké dílo zničení kapitalismu. Italský publicista Mario Appelius, kterého Moravec nazýval
vidoucím Italem, „viděl“ válku jako veliký revoluční proces,
v němž moderní svět stojí proti neblahému kapitalistickému režimu, který utiskoval a vykořisťoval lidstvo:
Anglie je baštou kapitalismu a ve svém obludném zápase proti lidstvu je podporována společníky v nadbytku a bídáckými spoluviníky, v jejichž čele stojí vysoké finance Spojených států a veliký židovský kapitál.
Tak tomu bylo již za první světové války, na které kapitál vydělal, zatímco náklady nesl „malý člověk“:
Snížila se jeho životní úroveň, vzala se mu možnost výdělku. S dělníkem byla stržena dolů pracující inteligence. Aby nové otroctví nebylo tak tvrdé, okovy pracujících byly obtočeny pestrými cáry „humanity“, „svobody svědomí“, „demokracie“, „pokroku“ a jak se všechno to haraburdí jmenovalo, denuncoval Wilhelm Ziegler kapitalistickou společnost, která se svými „buržoasními“ hodnotami snaží lid pouze balamutit:
Svoboda svědomí, svoboda projevu a víry, to všechno bylo jen tak dlouho trpěno a dovolováno, dokud to nepodemílalo starý kapitalistický řád. Jedinec si mohl zanadávat a tu a tam ukápnout něco kritiky, ale běda, začal-li organizovat masy. Uhádl by někdo z této promluvy, zda mluví nacista Ziegler nebo komunista Gottwald?
V duchu výše uvedeného nacističtí ideologové stejně jako komunisté označují představitele starého světa, které
Dějiny či
Prozřetelnost odsoudily k likvidaci, za reakci:
Západu jde o černou reakci, se kterou svět zápasil na počátku XIX. století po více než 40 let, když Napoleon zradil myšlenky veliké francouzské revoluce tím, že ze sociálně-hospodářské přestavby tehdejšího světa udělal problém panovnického zaopatření příslušníků své rodiny, píše Emanuel Moravec, jako kdyby k nám promlouval zapálený komunista, a Moravec dodává:
V Evropě také bylo odzvoněno Anglii a jejímu kapitalismu.
Hnědí soudruzi, ať už z Itálie, nebo z Čech, nebyli sami, kdo si přál zničit baštu všeho vykořisťování, která se opevnila na Temži. Už Karl Marx na
starou Anglii přivolával
světovou válku, která jediná může anglickým proletářům poskytnout podmínky k
úspěšnému povstání proti jejich obludným utlačovatelům, a němečtí nacionální socialisté v Písni Horsta Wessela, kterou NSDAP povýšila na svou hymnu, snili o tom, že
poroba potrvá už jen krátce a milionům nadejde den
pro svobodu a chléb.
Když komunisté útočili na
fašismus a
reakci, naplňovali „proletářský“ obsah nacistické hymny: němečtí nacisté stejně jako italští fašisté, kteří se původně konstituovali jako radikální protikapitalistická levice, se stavěli na stranu proletářů a zároveň mobilizovali proti marxismu, čímž získávali podporu jako ochránci společnosti před komunistickým ohrožením. Prokazovali tak službu komunistům, kteří „na oplátku“ mobilizovali proti fašistickému nebezpečí z třídních či sociálních pozic a vedle toho apelovali na vlastenectví, které používali jako politický nástroj ke své legitimizaci a k získání vlivu ve společnosti – vzájemným poukazováním na nebezpečí toho druhého odváděli komunisté i nacisté pozornost od cíle, který měli společný: zničení liberální společnosti.
To je přesně situace třetí republiky. Komunistický
antifašistický diskurs nejenže zakrýval podstatu nacismu, ale stejně tak i fašistické rysy domácí nacionální a sociální revoluce, která založila poválečné Gottwaldovo komunizující a posléze už jen komunistické Československo. Komunisté v nacionálním socialismu, který se stal základní ideologií jejich nástupu po roce 1945, spojili dva politické postupy: předválečnou strategii
lidové fronty a poválečnou strategii
fronty národní. Zbytky demokratického tábora, které byly komunisty „vzaty na milost“, měly dělat novému režimu „stafáž“, zatímco ti ostatní, „zbylí“, byli zahrnuti pod pojem
fašismus a jako takoví zakázáni nebo i zbaveni občanských práv. Nálepka nepřátel lidu a národa se dostala nejen všem nesocialistickým stranám či organizacím napravo od politického středu, ale i celým společenským vrstvám, národnostním menšinám nebo rasám. Na pořadu dne byl „jednotný národ“.
Řekl jsem už, že tato naše Národní fronta je politickým výrazem třídního, sociálního svazku dělníků, rolníků, živnostníků a inteligence. Připomínám znovu, že tento svazek byl stmelen ve výhni národního boje a národního utrpení, pronesl Klement Gottwald v projevu 29. března 1946 na VIII. sjezdu KSČ a na manifestaci na Václavském náměstí 28. října téhož roku dodal:
Po šesti letech úporného národního boje se sveřepým cizáckým vetřelcem – udeřila opět hodina vítězství… Mussolini a Hitler by řečnili stejně, jen místo slova
třídní by použili výraz
národní. Gottwald stejně jako italský a německý vůdce mínil jednolitou národní pospolitost, kde jsou jednotlivci podřízeni celku a sociální třídy spolu kooperují. To je fašistický ideál.
Antifašistický boj v podání komunistů nebyla válka proti nacistickému panství v Evropě, ale boj proti
reakci, ke které patřili de facto všichni, kdo nesdíleli komunistickou víru v brzký příchod zaslíbeného věku, tady a teď, na prvním místě sociální demokracie, která zradila, když chtěla oklamat
Dějiny a smiřovala dělnickou třídu s buržoazií, což nebyl obyčejný zločin, ale ta nejhorší hereze.
François Furet poprávu napsal, že
trvalá nákaza demokratické ideje tímto antifašismem (tedy nedemokratickým, komunistickým) se stala jakýmsi posledním, už posmrtným Hitlerovým příspěvkem ke lžím a iluzím doby. Když v roce 1920 ruský ultrapravičák Šulgin prohlásil:
Prohráli jsme, za to jsme zvítězili. Bolševici nás porazili, ale pozvedli prapor sjednoceného Ruska, mohl se podobně utěšovat i Hitler v bunkru pod hořícím Berlínem 30. dubna 1945: Prohráli jsme, ale bolševici ponesou náš prapor dál!
Českoslovenští etc. komunisté se o faktické naplnění tohoto pomyslného výroku bezpochyby snažili.
Vydává nakladatelství Paseka.
Historik, publicista a spisovatel
Petr Placák (1964) publikoval před listopadem 1989 v samizdatu a exilových časopisech. V devadesátých letech vystudoval na FF UK obor historie, v současné době je šéfredaktorem kulturně-společenské revue
Babylon a vědeckým pracovníkem Ústavu pro studium totalitních režimů. Vydal mj. historickou práci
Svatováclavské milenium –
Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (2001), knižní esej
Fízl (2007) o normalizační StB a bilanční rozhovor s nakladatelem Ladislavem Horáčkem
Přece tady nebudeme sedět nasucho (Paseka 2014).
