23/06/2020 | recenze | Jarmila Křenková

Grimoár moderního hororu

Pro Moora je komiks ideální médium, kde může uplatnit svůj smysl pro syntézu stylů, žánrů, dějinných milníků i historických kuriozit. Recenze komiksu Providence od Alana Moora.

Během života byl H. P. Lovecraft jen dalším z mnoha obskurních spisovatelů pulpu v okruhu časopisu Weird Tales. Dnes je ovšem i díky svým přátelům a obdivovatelům, jako byli August Derleth, Robert Bloch nebo Henry Kuttner, považován za jednoho z ustavitelů moderního angloamerického hororu. Jazyk jeho textů, plný kontrastů, neurčitých zájmen a bizarní terminologie, svádí k napodobování a s Lovecraftovým odkazem se v některé fázi svých kariér vyrovnávali i natolik rozdílní tvůrci, jako jsou komerčně nejúspěšnější autor hororů Stephen King, sběratel literárních cen Neil Gaiman nebo filmový režisér John Carpenter.

Alan Moore: Providence
ilustroval Jacen Burrows
přeložil Marko Hauliš
Argo, Praha 2019

Od devadesátých let pak každoročně vzniká několik antologií současného lovecraftovského hororu. Mezi nejznámější patří Shadows Over Innsmouth Stephena Jonese nebo Černá křídla Cthulhu (Laser, 2014) indicko-kanadského editora S. T. Joshiho, která v současnosti obsahují šest svazků a vyšel z nich dokonce výbor toho nejlepšího. Právě Joshi napsal také monumentální Lovecraftovu biografii I Am Providence. Shrnul v ní fakta o spisovatelově životě i obsáhlou sekundární literaturu, jejíž základy položil sám Lovecraft v eseji „Nadpřirozená hrůza v literatuře“ (in: Bezejmenné město, Aurora, 1998).

Ještě poměrně nedávno čerpali Lovecraftovi následovníci především z jím vytvořeného mýtu Cthulhu, jenž vychází z představy prastarých entit, které kdysi vládly Zemi a nyní jen čekají na své probuzení. První generace jeho nástupců tento mýtus rozvíjely v jeho primitivní formě: monstra byla pouze monstry a sám Lovecraft s nimi v jejich příbězích často bojoval. Lovecraftovskou mytologii tak k ukojení brakových choutek vytěžil třeba spisovatel Brian Lumley nebo filmoví režiséři Stuart Gordon či právě zmíněný John Carpenter.

Děti Necronomiconu

Současní tvůrci reagují na změny, kterými horor napříč médii v minulých letech prošel. S expanzí streamovacích služeb a produkčních společností, které v nulté dekádě začínaly rychloobrátkovými franšízami, už žánr nemohl zůstat zacyklený ve fandomovém ghettu a k dílům, co stojí za pozornost, nevede primárně cesta skrze produkci malých nakladatelství ani bažinou torrentů, ale šeptanda na sociálních sítích. Horor se stal statusovým objektem, jemuž je dokonce potřeba přizpůsobit terminologii, aby odrážela jakousi novou kvalitu, a v poslední době se tak například zcela seriózně rozvinula debata mezi publicisty o pojmech jako elevated horror nebo high-concept horror. V tomto ovzduší tedy už ani mýtus Cthulhu nemůže být převypravován triviálně, stává se tak nástrojem vhledu do lidské psýché i podvratné historie míst.

Do zapadlých vesnic a neprostupných lesů v okolí Seattlu zasadil své povídky Laird Barron, který v nich zachycuje člověka ztraceného v nepochopitelném a k lidskému pokolení netečném vesmíru. Rasové stereotypy moderní Ameriky zase zpracoval Matt Ruff v povídkovém románu Lovecraftova země (Baronet, 2018). Vypráví o černošské rodině, jejíž členové se v Americe padesátých let střetnou s bílými čaroději. Lovecraftova země poukazuje na dvojakost černé a bílé Ameriky, která přežívá dodnes. Posun ve vnímání lovecraftovského univerza dokazuje i to, že její televizní adaptaci natočil režisér ceněných hororů UtečMy Jordan Peele. Ten se ostatně stal mluvčím nejmladší generace žánrových a přitom společensky angažovaných tvůrců: skrze žánr dekonstruuje mýtus homogenní americké společnosti, která jako by upadla do stavu hromadné sugesce, v němž se touží vidět lepší, než ve skutečnosti je.

Mezi nejhorlivější bořitele statu quo už od osmdesátých let patří také britský komiksový scenárista Alan Moore. Ve svém průlomovém komiksu Strážci z roku 1987 pojal superhrdinský mýtus jako patologický jev společnosti prostoupené nejistotou a neurózami, kvůli nimž je náchylná k manipulacím ve jménu vyššího dobra. Moore si opakovaně vybírá konkrétní historická období, která přetváří v ryzí fikci, ale překvapivě přesně se mu daří proniknout k prohnilým kořenům moderní doby. Působivě přibližuje zeitgeist viktoriánského Londýna s architekturou svobodných zednářů v komiksu Z pekla (BB/art, 2003) nebo závěr dlouhého devatenáctého století, kdy si v předvečer války Ztracené dívky (Argo, 2008) Dorotka, Alenka a Wendy svěřují svá erotická dobrodružství.

Pro Moora je komiks ideální médium, kde může uplatnit svůj smysl pro syntézu stylů, žánrů, dějinných milníků i historických kuriozit. Fascinován nelineárním vyprávěním pojímá realitu jako rozbité zrcadlo a nahlíží ji skrze detaily a fragmenty, které ovšem sceluje do myšlenkově i rozsahově megalomanských struktur. Jeho Providence se odehrává v meziválečném bezčasí, kdy společnost vytěsňuje svá traumata ve snaze zapomenout na to, co bylo, a současně uhranutě vzhlíží k budoucnosti, která je však onou minulostí nevratně pokřivená. Zároveň se rozpíná až kamsi k hranicím kosmu, protože do notoricky známé hororové historky o cestě naivního měšťáka na venkov, který ovládají kulty, včleňuje Moore podvratný dodatek k životopisu H. P. Lovecrafta i pastiše jeho nejznámějších povídek Pickmanův model, Stíny nad Innsmouthem nebo Chladný vzduch.

Svět, který se naklání

Antihrdinou knihy Providence je newyorský novinář a aspirující spisovatel Robert Black, který se rozhodne opustit ubíjející zaměstnání a prozkoumat odlehlé kouty Nové Anglie, aby objevil „pohřbenou či skrytou Ameriku tvořenou tajnými životy všech jejích občanů“. Během této cesty se ukáže jako nesympatický egoista, který kráčí časem, jenž v ničem nepřipomíná romantizovaný obraz bouřlivých dvacátých let, ale stává se spíš delirickou fantazií, anebo rovnou noční můrou.

Moore zpřítomňuje Lovecraftovo prolnutí do krajiny, v níž žil i tvořil. Providence je dlouhá procházka lesy Nové Anglie plná oklik a nečekaných zastavení, přesně taková, jaké samotný Lovecraft miloval. Čím intenzivněji Black bloudí kdesi mezi rybinou páchnoucím Innsmouthem a intelektuálně stimulujícím prostředím Arkhamu, tím znepokojivěji terén vyjevuje kontury světa, kde jako by neexistovalo žádné tehdy, teď ani potom a který se nekontrolovaně transformuje v cosi neuchopitelného, a proto hrůzného. Obyvatelé přímořského městečka na sebe v drobných freudovských přeřecích Blackovi vyzradí příslušnost k pradávným kultům a on sám trpí děsivými vizemi, kdy ze „strašné a nepojmenovatelné“ budoucnosti uniká plyn a lidé jsou vražděni ve jménu „slaného řešení“.

Voda v řekách zde zpravidla neproudí jediným směrem a překročením obyčejné lávky se realita ohýbá stejně snadno jako komiksové stránky. Dvanáct sešitů Providence vyšlo česky v jediném svazku úctyhodných rozměrů, který vyvolává romantizující představy o starých magických grimoárech, ale jeho duch se vznáší kdesi v neeuklidovských perspektivách. Samotné čtení navíc determinuje cosi natolik přízemního, jako je jeho váha, s komiksem tudíž nelze jednoduše manipulovat, a tak nezbývá než nehybně sedět a sledovat, jak se Black spouští po vertikále vlastní mysli. Protáhlá obdélníková políčka evokují prostor, který jako by neustále kamsi unikal. I tím komiks trochu připomíná pád do králičí nory, kde Moore vytahuje jako kouzelník z klobouku své oblíbené propriety od Junga přes lucidní snění až po kvantovou fyziku. Umí s nimi však pracovat netriviálně a vykládá je v překvapivých souvislostech.

Navíc do komiksu vložil text Blackova deníku, který rafinovaně spoluutváří, rozšiřuje a místy i mění to, co jsme právě přijali jako skutečnost. Jeho zápisky jsou nejprve prostým záznamem putování po stopách grimoáru tajuplné společnosti Stella Sapiente a místem, kam staromódním jazykem plným podivných ornamentů vpisuje náměty svého hororového debutu. Zpočátku se obrazy a deníkový záznam shodují, postupně ale přibývá nepřesností a protiřečení. Black v něm propadá svým obsesím, nenaplněným ambicím i vlastní minulosti, která jej bolestně konfrontuje s jeho židovským původem i homosexualitou. Moore do něj potměšile vtělil Lovecraftovy fobie jako antisemitismus a odpor ke všemu tělesnému. Nevede ovšem dialog výhradně s Lovecraftovou osobností, ale sleduje rovněž jeho autorskou pozici v dějinách angloamerického hororu.

Providence je tak v neposlední řadě horor o hororu. Moore se zamýšlí nad vznikáním strašidelných příběhů i nad tím, co žánr představuje v určitých epochách. V jedné z deníkových pasáží proto Black přemítá nad podstatou „nevýslovné hrůzy“, kterou považuje za svatý grál hororového vyprávění. Rozebírá žánrová klišé a v obšírné polemice se Stokerovým Drákulou dochází k závěru, že to, co je popsáno do detailu, už zákonitě nemůže vzbuzovat ryzí znepokojení. Blackova fascinace členy Amatérské asociace tisku a fanziny Irregular či Pine Cones rozkrývá dobové mechanismy vytváření, šíření a recepce hororových příběhů. V jiné kapitole zase Moore do pastiše Lovecraftovy povídky Barva z kosmu zapojuje odkazy na buranské filmové horory, které v polovině sedmdesátých let akcelerovaly jednu z žánrových evolucí. Blackova cesta na opuštěnou farmu zase upomíná na Texaský masakr motorovou pilou Toba Hoopera, jenž přesáhl hranice subžánru a stal se komentářem společensko-politického ovzduší tehdejších Spojených států.

Moore ve svém nejnovějším velkém komiksu sebevědomě stanul na prahu „podivného pána z Providence“ a přehlédl celou jeho říši. Přes veškerou propracovanost a lpění na detailu v sobě ale pořád ukrývá dost z oné vzývané nevýslovné hrůzy, a po jeho dočtení tak nezbývá než souhlasit s tvrzením nebohého Roberta Blacka: „Cítím se nesouvisle ještě více než kdy jindy.“

Autorka je publicistka a redaktorka Radia Wave.