Grotta di Nettuno
Nejdřív se zbláznili ptáci. Kroužili nad středověkým centrem Alghera ve výstražných manévrech a nezpívali. Řvali. Nebe se převlékalo do ošklivých šatů, jako by mu už na ničem nezáleželo.
Stěžně jachet v přístavu se rozhýbaly pod náporem vln; některé se rozskřípaly, jiné cinkaly a mezi všemi se proháněl kvílivý vítr. Když se na obzoru poprvé zablýskl hrot Neptunova trojzubce, utíkal do bezpečí i ten poslední rybář.
Jedna, dva, tři, čtyři… Prásk!
Chiara se nervózně převalovala na lůžku. Hromy jí probíjely tělem jako ocelí. Apartmá s výhledem na moře bylo i takhle po sezoně mimo její cenové možnosti. Užívala si ale ten pocit, že se jí převaluje sto metrů za neprůhlednou stěnou. Když se navíc propojilo bouří s nebesy, změnil se její pokoj v drobnou odevzdanou ponorku. A ona se prostě jen nechala unášet tím vším, co k ní doléhalo. Prásk!
Ocitla se na Sardinii kvůli svatbě svých kamarádů ze studií v Miláně. S Noemi a Richardem byli dokonce spolubydlící, než se ti dva dali do kupy. Musela se potom odstěhovat, přesto je pro ně neodmyslitelně spjata se začátkem jejich chození. On politolog se zaměřením na populismus, ona environmentalistka a DJka, zatímco Chiara se tehdy zabývala toxickou maskulinitou v antických mýtech. I z toho důvodu zavítala na ostrov s dvoudenním předstihem, aby — než se přesune na místo obřadu na jedné ovčí farmě — navštívila proslulou Neptunovu jeskyni u Alghera.
Ráno už nepršelo. Nejraději by se svezla lodí, ale teď v listopadu jezdil k jeskyni jen autobus, jednou denně tam a jednou zpátky. Na zastávce stála jediná a vejít do vozu kolem vousatého řidiče jí nebylo zrovna příjemné. Buon giorno. Řidič s němým pokývnutím zavřel dveře. Sedla si úplně dozadu.
Cestou míjeli opuštěné hotely, pizzerie a rekreační pláže, ale i muzeum červených korálů. Noemi jí jednou vyprávěla, jak se na ně dlouho pohlíželo jako na divné rostliny či kameny, přitom to jsou živočichové z kmene žahavců. Chiaru mnohem víc zaujala jejich přezdívka „Medúzina krev“. Krev princezny, kterou Neptun znásilnil v Minervině chrámu, za což ji Minerva proměnila za trest (!) v nestvůru. Jedna kapka krve ze suvenýrů se už Chiaře leskla na prsteníčku.
Krajina za oknem se proměňovala, atrakce mizely, nyní převládaly nehostinné kopce s kaktusy, sem tam stará strážní věž, snad jen moře opodál zůstávalo stejné.
Medúzo, jsem s tebou.
Amfitríto unesená delfínem, jsem s tebou.
Tyró, již si vzal v podobě řeky, jsem s tebou.
Démétér, již si vzal v podobě hřebce, jsem s tebou.
Alope, již si vzal v podobě rybáře a pak tě proměnil v pramen, jsem s tebou.
Kainido, které se odvděčil — bůh, ženáč, populista! — proměnou v muže, jsem s tebou.
Nerite, z vozataje měkkýšem, jsem s tebou. [Autobus přibrzdil.]
Jsem s vámi všemi…
Vystoupila na malém parkovišti. Něco tu nehrálo. U pokladny k jeskyni cedule ve čtyřech jazycích: „Dnes zavřeno kvůli špatným povětrnostním podmínkám.“ To snad není možné! Obcházela prázdnou pokladnu. Zhrzeně koukala přes plot ke kozím schůdkům, vinoucím se dolů po svahu do Jeho ložnice. Co teď? Autobus odjede až za dvě hodiny. Přece sem nejela zbytečně.
Za pokladnou ji zaujaly nebezpečné útesy. Když to nejde oficiálně, snad se tam dá nějak přešplhat. A už se jich dotýkala, šlapala po nich, kam to šlo. Kromě schůdků musí existovat i vjezd pro lodě; klidně se namočí, když bude třeba.
Ale nešlo to. Škrábaly ji pichlavé porosty, občas se jí zatočila hlava. Terén byl náročný i pro zkušené lezce. Ještě pár krůčků, jen tamhle na ten úlomek… Vtom jí sklouzl z ruky prsten s korálem, natáhla se po něm… Prásk!
***
Druhý den se psalo v novinách La Nuova Sardegna, že rybáři spatřili nedaleko od jeskyně mořskou vílu. Bylo to rámované trochu jako vtip, výplň kvůli nedostatku materiálu. O drobné průrvě v jeskyni se nepsalo vůbec. Jinde na ostrově si Noemi vzala Richarda a Richardo Noemi, byl to velmi vydařený obřad, spoustu příbuzných, občerstvení na středomořský způsob, hudba lidová i moderní, a přece bez Chiary tomu něco chybělo. Něco z dob, kdy jeden druhého nemiloval.
Autor je spisovatel a performer.