29/06/2021 | komentář | Helena Huber-Doudová

Hans Hollein a architektura jako médium. Nová normalita #2

Významný rakouský architekt a držitel prestižní Pritzkerovy ceny Hans Hollein byl nejen autorem řady významných staveb, mezi které patří například Haas-Haus na vídeňských Graben, muzeum současného umění v německém Mönchengladbachu nebo věhlasné interiéry obchodů Retti a Schullin. Hollein je také autorem vizionářských projektů a manifestů. V textu Alles ist Architektur popisuje svoji vizi imateriální architektury médií: nastiňuje pojetí architektury jako komunikace a předjímá současnou éru digitalizace a internetu. Hollein nejenže tyto tendence pozoruje, ale přetavuje je i do vlastních projektů architektury. Jeho vize se v době „pokoronavirové“ staly normalitou.

Alles ist Architektur (Všechno je architektura) je jednostránkový manifest, který byl v roce 1968 publikován v rakouském časopise Bau, jehož byl Hollein redaktorem. Hollein v úvodu konstatuje, že tradiční definice architektury a její nástroje ztratily platnost. Člověk překročil rovinu zajištění základních potřeb — ochrany proti nepřízni počasí, nástrojů pro bydlení a symbolu společenského statusu. Pokrok vědy a společenských potřeb architekty konfrontuje s novou situací, na soudobé otázky architektura odpovídá nevhodnými prostředky. Hollein klade důraz především na proměnu, kterou přinesla média — tisk, televize, rádio nebo telefon. Architektura je formou (médiem) utváření stavů — člověk rozšiřuje své fyzické a psychické pole působnosti, určuje prostředí v nejširším smyslu slova —, „architektura je médiem komunikace“.

Teze o rozšíření fyzických a psychických kompetencí a technologické extenzi vědomí postuloval Marshall McLuhan ve své průlomové knize Jak rozumět médiím. Extenze člověka (1964): „Pomocí elektrických médií klademe své tělo do své rozšířené nervové soustavy. Tím vytváříme dynamiku, podle níž veškeré předchozí technologie, které nejsou ničím jiným než pouhými extenzemi rukou, nohou, zubů a orgánů termoregulace — tedy veškeré extenze našeho těla, včetně měst —, se změní v informační systémy.“

McLuhan konstatuje, že v počítačovém věku bude možné naprogramovat smysly tak, aby se blížily lidskému vědomí, které bude přeneseno do světa počítačů. Hollein na McLuhana reaguje provokativní tezí, že celá budova může být jen informace. Je nepodstatné, zda Akropolis nebo pyramidy existují, protože je veřejnost bere na vědomí pouze skrze jiná média. Budovy tedy mohou být plně simulované — to umožňuje zaměřit se na psychické možnosti umělého prostředí, na imateriální architekturu, zapojení smyslů a imaginace, reagovat na emocionální potřeby.

Mediální extenze architektury

Hollein se na McLuhana přímo odkazuje v časopise Bau, lidstvo skrze stavění staletí usilovalo o kontrolu tělesné teploty. Požadavek tělesné kontroly nicméně v současnosti zcela naplňuje skafandr — člověk je uzavřený v plně soběstačné jednotce, skafandr nahrazuje dům (ve vesmíru nebo v samoizolaci) a člověk se tak může plně věnovat konceptuální aktivitě umožněné počítačem. Hollein obrázek skafandru doplňuje vyobrazením počítačové simulace člověka, dvěma počítačovými perspektivami domů a ženským aktem nakresleným počítačem. V Bau Hollein prezentuje další média utváření prostředí a architektury — módní střihy, texty-manifesty, nafukovací struktury (Haus-Rucker-Co.), umělecké intervence (pochozí ženské tělo Hon od Niki de Saint Phalle) nebo pověstnou pilulku na proměnu vědomí a prostředí. Poněkud ironicky může působit název spreje na zpříjemnění kancelářského prostředí Svobodair, stvořený spolu s Peterem Noeverem pro Milánské trienále v červnu 1968.

Hollein ve svých projektech naprosto zásadně interpretuje své teze o architektuře jako médiu. Nejznámější je jeho Mobile Office, která sestávala z PVC fólie, vysavače, telefonu, kreslícího prkna, tužky, pravítka a papíru. Architektova performance byla natočena v rámci Das österreichische Portrait: Hans-Hollein rakouskou televizní stanicí ORF (1969). Hollein přilétá malým letadlem na leteckou plochu v Aspern, vystupuje spolu s asistentem, má u sebe menší kufřík. Z tohoto kufru je vybalena nafukovací PVC fólie, ta je poté napojena na lux, který nafukuje vzduchovou bublinu, do které se Hollein uzavírá spolu s výše uvedenými proprietami. Simuluje práci architekta: odpovídá na telefonát klienta, právě dokončil návrh budovy, který bude klient moci za okamžik zhlédnout. Dokončuje svoji kresbičku domu a znovu usedá do letadla.

Holleinova performance předjímá nomádskou, vzdálenou a digitalizovanou práci, se kterou jsme v současnosti konfrontováni. Home office nebo mobilní kanceláře jsou pro dobu postkoronavirovou emblematické. Počítače a mobilní telefony, nové formy komunikace a prezentace skrze digitální interface, jako je zoom, architektonické 3D modelovací programy umožňují delokalizaci a detemporalizaci práce. Pokud byl způsob vzdálené nomádské práce do značné míry využíván kreativními a nezávislými profesemi, koronavirová pandemie významně akcelerovala tento trend. Státní instituce a velké podniky byly nuceny maximálně flexibilizovat práci svých zaměstnanců — byly rozvinuty komunikační, konferenční a coworkingové programy. Sympozia i pracovní setkání nově propojovala mluvčí ze všech konců světa. Byla zpochybněna nutnost osobního setkání a jednání, digitální formy práce se staly normou. Architektura budov se přesunula do architektury komunikace, kterou Hans Hollein formoval již v roce 1969. Mimo jiné navrhoval, aby se telefonní budka stala přímo samotnou kanceláří — univerzálním coworkingovým prostorem, architekt by takto mohl pohodlně pracovat odkudkoliv.

Architekt jako idea man

Holleinovy intervence se neomezovaly pouze na pracovní prostory. V roce 1966 navrhl extenzi Vídeňské univerzity v podobě televizoru. Budova jako taková se stává nepodstatnou, informační transfer probíhá skrze komunikační kanály — ostatně i zkoušky bylo možné skládat distančně přes telefon. Hollein v tomto uvažování nebyl osamocený: na zakázku britské vlády byla v roce 1969 založena Open University, postavená především na distančním vzdělávání. Prvním sídlem byla televizní studia a přidružené technické prostory pro vysílání Alexandra Palace, které opustila BBC. V současnosti má Open University na 175 000 studentů a je tak jednou z největších světových univerzit. Do současnosti tímto distančním způsobem ukončilo vzdělání na dva miliony studentů.

Jako poslední stojí za zmínku projekt Studie zu einer Stadt (Studie jednoho města, 1960). Hollein studoval na Vídeňské akademii v ateliéru Clemense Holzmeistera a poté ukončil magisterské studium na kalifornské univerzitě v Berkeley (College of Environmental Design). Studie města je amorfní strukturou, která v podstatě v jakémsi „mraku“ vyobrazuje jednotlivé lidské aktivity — umožňuje výhled, návštěvu divadelního představení, existuje zde dokonce i prostor beztíže. Projekt může být interpretován v kontextu antiarchitektonických struktur a skulptur, které vytvářel spolu s Walterem Pichlerem — utopických měst zaměřených na percepci (možná i v kontextu Fredericka Kieslera). Ze současného pohledu je Holleinovu kresbu možné interpretovat také jako prostředí simulovaného vědomí, které nám umožňuje vstupovat do různých „pokojů“ nebo virtuálních místností, kde se setkáváme s ostatními lidmi v různých úrovních simulace. Mediální dimenzi architektury, běžnou v „nové normalitě“, Hollein intenzivně vnímal již od šedesátých let.


Autorka je kurátorka sbírky architektury Národní galerie, mimo jiné se zabývá reakcemi na koronavirovou krizi a možnostmi změny.