Knihu doplňují také tři CD (Carmina Femina. Oratorio of Woman’s Soul, Psychochaos a Chaosmos). Typografická hříčka se slovem historie rovněž naznačuje, že české ženy podle něj nerozumí nejen své minulosti, ale ani svým životním příběhům.

Důvody současného neporozumění vycházejí podle Vodrážky z hlubších existenciálních příčin. Své úvahy opírá především o tři filozofické pojmy — sterésis, insistence a uzávorkování. Politika sterésis (zbavenosti) relativizuje základní bytostné a tělesné určení jedince. Ženy jsou dle Vodrážky postaveny do pozice „znejistěných subjektů“, zbavených svého lidství a ženství. Tyto dva atributy však nepřestávají být/existovat, přetrvávají ve formě insistence, tedy ve specifickém, deformovaném, do sebe sama „zavinutém“ bytí/existenci znemožňujícím jeho plnou realizaci, „překračování sebe a vycházení ze sebe“ (s. 35). Proces, v němž je na člověka aplikována politika sterésis a jeho základní určení existuje jen v insistentní formě, nazývá Vodrážka uzávorkováním a chápe ho jako jednu z podob politické destrukce lidství. Jedinec přichází o své základní určení, je zdeformován, a tím je mu znemožněna přímá reflexe sama sebe, dějin a tak dále. Ačkoli Vodrážka myslí především období socialistické éry, „nerozvinuté“ lidství přetrvává i v posametových desetiletích, což se negativně projevuje na feminismu preferujícím ideologie před prosazováním ženských zájmů, feminismu vycházejícím z „technokratického“ genderového bádání, revizionistické historiografie (tedy odmítání výkladu socialismu pouze skrze dobovou represi) a podobně. Základní referenční rámec, k němuž se autor v publikaci stále vrací, tvoří hrdinský příběh Milady Horákové, kterým poměřuje vše ostatní.

Kniha reflektuje především historii, politiku paměti, gender a feminismus. Zprostředkovává sice některé zajímavé myšlenky, originální pohledy, inspirativní může být i poslech zmíněných CD, na nichž zní alternativní Vodrážkova hudba rámovaná ženským zpěvem.

Při její četbě se však vnucuje otázka, zda je autor neschopen porozumět textům lidí, které kritizuje, nebo jim jednoduše porozumět nechce. Kloním se spíše k druhé variantě, kdy snad autor kalkuluje s jistou provokativností, a proto zde nebudu rozebírat jednotlivé, mírně řečeno „velmi problematické“ teze (například dle revizionismu byl komunistický režim založen na vědeckém základě [s. 46], genderové badatelky pokračují v pozitivistické tradici marxistických badatelek [s. 57]).

Vodrážka se totiž nechal chytit hned do tří pastí. A secvakly všechny. První, největší se týká jeho interpretace minulosti a současné historiografie. Autor z pozic zastánců optiky totalitarismu kritizuje revizionismus, který údajně nesmyslně a nemorálně považuje pro porozumění komunistické minulosti za určující studium každodennosti a opomíjí rozhodující zkoumání politických dějin i struktur totalitární moci (s. 54). Revizionistickým genderovým badatelkám ale na jiných místech vyčítá, že se soustředí na oficiální struktury státu, institucí (s. 57) a trpí slepotou vůči lidským osudům, tělesnosti lidství — tedy vůči tomu, co řeší mimo jiné dějiny každodennosti.

Druhou, ne tak do očí bijící pastí je naprosté nerozlišování mezi vědeckou metodologií a filozofujícími přístupy. Ačkoli se místy obě disciplíny překrývají, v mnoha ohledech představují svébytné způsoby uvažování. Řada Vodrážkových výtek například směřuje proti racionalitě, exaktnosti, fakticitě, potlačení subjektivity (s. 39), tedy základním charakteristikám vědecké práce, esenciálně odlišným od filozofického zkoumání, a nikoli tedy proti „technokratickým revizionistům a revizionistkám“.

Třetí pastí je Vodrážkův dehonestující styl, jenž kontrastuje s jeho voláním po respektu a svobodě. V souvislosti s genderovými badatelkami používá například výrazy „věda bez (s)vědomí“ (s. 40), „intelektuální podvod“ (s. 42), „jsou na výplatní pásce státu, vládních komisí nebo korporátní sféry“ (s. 44).

Vodrážka je srostlý s teorií totalitarismu, kterou považuje za jediný správný pohled na komunistickou minulost, čímž odmítá a priori jakoukoli jinou interpretaci dějin. Jeho postoj je lidsky pochopitelný (vzhledem k jeho disidentským letům), ale z hlediska odborných diskusí naprosto nepřijatelný, protože je již v počátku limituje či vůbec nepřipouští.

Kniha zároveň představuje skok na vidle (čtvrtá past?) v tom smyslu, že ženy „konstruuje“. Ví, jaké by měly být (intuitivní, tělesné, iracionální, smyslové…), determinuje je jejich pohlavností — co je ovšem větším projevem šovinismu? Vodrážka je „feminista“ akorát v tom smyslu, že záporná znaménka mění za kladná, stereotypy zůstávají.


Mirek Vodrážka: Rozumí české ženy vlastní historii? Kritika teorie genderu a stranického technokratického ženského aktivismu na pozadí justiční vraždy političky a feministky Milady Horákové, Herrmann & synové, Praha 2017