Snad nejlepším vyjádřením této tendence je samotná festivalová znělka letošního ročníku. V klipu nevidíme nic jiného než pulzující světelný bod obklopený nejdřív temnotou, pak jasnou, až oslepující září, mihotající se a unikající našemu zraku na pozadí uhrančivého dunění elektronických basů, které jako by ohlašovaly příchod apokalypsy a zároveň volaly k obraně před ní. Zatímco úvodní spoty několika posledních ročníků se držely víceméně konkrétních témat (např. migrace, svoboda, odpad, továrna atd.), letos byl svátek dokumentu zarámován nejasnými obrysy jakéhosi vzdáleného světla, připomínajícího obecnou touhu člověka po vyšším smyslu, po metafyzickém naplnění.

 

Úzkost jako východisko

Zlověstný hudební doprovod letošního spotu vznikl „bez použití zvuku“, protože byl „vytvořený vnitřními obvody zařízení prohnaný přes filtr a rytmus byl způsoben vnitřní zpětnou smyčkou přístroje“. Podobně je to i s otázkami po základních hodnotách lidské existence, jejichž vtíravý, zneklidňující rytmus vychází odkudsi zevnitř, aniž bychom věděli odkud. Argentinský snímek Panický záchvat (cena v kategorii Svědectví o poznání) ukazuje paradoxní povahu tzv. vyspělých společností, v nichž materiální zajištění a blahobyt čím dál více kontrastují s psychickou nepohodou a subjektivními pocity neštěstí. Člověk je součástí stále složitějších abstraktních systémů, které není schopen úplně chápat, ale zároveň je pro něj už téměř nemožné se z nich vymanit. Tlaky na organizaci času a práce, na výkonnost, na zvládání nestravitelného množství zpravodajských a reklamních sdělení, kritické množství vizuálního a zvukového smogu, které zahlcují a otupují naše smysly. Panický záchvat představuje příběhy lidí, jejichž osud je zároveň metaforou „moderních“ společností. Tito lidé nejeví nejmenší známky zdravotních problémů, často jsou finančně dobře zajištění, mají vysněnou práci — a přesto trpí každé ráno hrůzou z toho, že nebudou schopni vůbec vstát z postele nebo vyjít za hranice vlastního bytu.

S podobnými východisky pracuje i populární norská reality show Pravdivé selfie, která byla představena v cyklu nových televizních formátů. Účastníci reality show mají za úkol zaznamenávat svá „video selfie“ při každodenních bojích o to, zda se jim podaří úspěšně navázat společenský kontakt se spolužákem nebo zda dokážou pocítit prostou radost ze života. Mladí, nijak materiálně ani fyzicky strádající lidé se hroutí pod tíhou zdánlivě banálních úkolů všedního dne. Ve snaze „být nejlepší“ či „neprojevit slabost“ se dostávají do spirály ničivých existenciálních úzkostí.

Velmi přesvědčivou reprezentaci této tendence „moderních nemocí“ nabízí film Nic si nepamatuji. Sama režisérka Diane Sara Bouzgarrou v něm dokumentuje svůj zápas s maniodepresivní psychózou, která jí v intenzivních fázích způsobuje výpadky paměti. Bouzgarrou ve filmu zaznamenává politické bouře v Tunisku, hledání identity svého otce, scénář k uměleckým záběrům svého filmu — a prostřednictvím rozhovorů s blízkými rekonstruuje ty části, které v průběhu onemocnění „ztratila“, jako by je nikdy neprožila. Přestože sledujeme fragmenty příběhu osoby, která má diagnostikované závažné psychické onemocnění, nemůžeme se dost dobře ubránit dojmu, že ony chaotické víry událostí, střípky paměti provázené zběsilým tlukotem srdce, nejisté vnímání toho, co je fikce způsobená nemocí a co realita — že to všechno nějakým způsobem zapadá i do našich životů.

 

Hledání toho, co nelze popsat

Určitou laboratoř pro zkoumání vztahu mezi člověkem a jeho „bytím ve světě“ představuje lyrický francouzský snímek Vyprávěj mi o hvězdách. Film se snaží zachytit vnitřní život vědců, kteří pracují 13 měsíců odříznutí od civilizace ve výzkumné stanici na Antarktidě, a skrze funkční propojení autentických prožitků a umělecké práce s audiovizualitou předává jejich zkušenost v jakési zhuštěné, básnické formě. Zatímco profesní život ve výzkumné stanici je nalajnovaný jasně danými, často rutinními aktivitami, badatelé ztrácí oporu, pokud dojde na jejich věci „nepracovní“. Složitost měřících přístrojů a efektivní organizace práce kontrastují s iracionálním smutkem, strachem a nočními můrami, jež přicházejí znenadání a bez zjevné příčiny. Nikdo si dost dobře nedovede představit, jaké to je, žít rok obklopen jen bílou mrazivou pustinou, dokud se v této pustině sám neocitne. Co vypadalo původně jako příležitost kariérního postupu, se najednou stává životní zkouškou víry a psychické odolnosti.

Dánský film …když se zrovna nedíváš rozpracovává téma vztahu mezi vědou a vědecky nepostihnutelnými jevy daleko prozaičtěji, prostřednictvím experimentů a pozorování. Autorka Phie Ambo se opírá o tzv. Youngův experiment a s ním související tezi, že elektron se chová jinak, pokud je zaznamenáván. Film představuje jevy, které jsou snadno empiricky pozorovatelné, ale přitom je nelze dost dobře vysvětlit pomocí dostupných vědeckých teorií. Už samotný fakt, že něco pozorujeme, ovlivňuje stav reality, která k nám promlouvá. Nutně tedy musí existovat síly, jež se kolem nás projevují, ale jejichž pravou podstatu zároveň nemůžeme nikdy dost dobře nahlédnout. Ve filmu je zřetelná touha po hledání a „nenalézání“: jako by fakt, že věda dokáže svět kolem nás popisovat, tento svět zároveň připravoval o jakési kouzlo. Teze o „pozorovateli“ se pak dá i obrátit: pokud přijmeme jako danost, že všechno lze vědecky popsat, tak pro nepopsatelné jevy nezbydou jiné kategorie než „anomálie“ či „diagnóza“.

 

Radikální empatie jako odpověď?

Přístup režisérky Ambo reprezentuje jednu silnou linii dokumentárních filmů, jejichž cílem není realitu „dokumentovat“, tedy pravdivě zaznamenat a pokud možno jednoznačně popsat, ale které se naopak snaží předat výpověď o nejednoznačnostech a rozporech našeho světa. Proti tvrdému jazyku faktů tady stojí živelná a nepředvídatelná řeč neustále se proměňující zkušenosti. Takové filmy, pokud uspějí, posouvají náš náhled na svět skrze emoční prožitek, skrze vcítění se.

Příkladem takového vcítění se je letošní český favorit Hranice práce (cena v kategorii Česká radost a Cena diváků) režisérky Apoleny Rychlíkové. Snímek je paralelním výstupem investigativního projektu, v němž novinářka Saša Uhlová vstupuje do „prostředí nejhůře placených zaměstnání u nás“ tak, že se nechá na dobu v řádech týdnů v několika podnicích sama zaměstnat. V nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou nebo v třídírně odpadu Uhlová na vlastní kůži zakouší nejen otřesné pracovní podmínky, ale především vliv práce na sebe samu — na svoji fyzickou a psychickou kondici, náladu, pocit smysluplnosti či na proměňování svého vztahu k partnerovi a dětem. Na základě této svojí zkušenosti a rozhovorů s dalšími zaměstnanci a zaměstnankyněmi zjišťuje, že nízká mzda, hluk či prašnost jsou spíše ty lépe viditelné nedostatky. Kolegyně a kolegové se například svěřují, že kvůli mnohaleté starosti o materiální zázemí neviděli pořádně vyrůstat svoje děti nebo že si kvůli pracovnímu tempu nemůžou dovolit onemocnět, takže každou nemoc „přechodí“, což má dalekosáhlé zdravotní následky.

Přímo ve filmu je zachycena scéna, v níž ze zpravodajství ČT zaznívá zpráva o extrémně nízké částce, s níž musí určitá část české populace vyžít. Je zde výborně zachycen rozpor mezi prostou, hodnotově vyprázdněnou informací a autentickou lidskou zkušeností, která k nám promlouvá jako k cítícím bytostem. To má film Apoleny Rychlíkové a všechny výše zmíněné filmy společné: jejich sdělení komunikují skrze empatii. Může se radikální empatie, neustále znovu a znovu prožívaná, stát nejen novou formou pravdivého vědění, ale i něčím víc, něčím, co by dokázalo odpovědět na temnou vnitřní hudbu západního člověka? Může se radikální empatie stát novou metafyzikou?