Hledání skutečné cesty ven

V debutu Skutečná cesta ven, který v dubnu ocenila i porota Magnesie Litery, čtenářům přibližuje složitost vyrůstání na rasově segregovaném Žižkově devadesátých let. Porevoluční společnost a vzdělávací systém nejen k dětem tmavší barvy pleti přistupují nevhodně a leckdy krutě. Předsudky malého Patrika provází už od školky. Jeho snem je studovat gymnázium, vedle fyzických trestů od učitelů či rvaček s bílými spolužáky však zažívá neustálé podceňování. Ze všech stran mu je předhazována stereotypní „kariéra“ dělníka či kriminálníka. 

Patrik Banga: Skutečná cesta ven
Host, Brno 2022

Rasové problémy postupem času Patrik začíná pociťovat i mimo dětský kolektiv a vzdělávací instituce. Bezdůvodné pronásledování hlídači v obchodech a časté potyčky s policií autor líčí s patrnou zlostí na tehdejší systém a lhostejnou společnost. Romští rodiče bratří Bangových se navíc v dospívání potomků nijak výrazně neangažují. Chlapci už od dětství v čase mimo školu tvrdě pracují, aby si na živobytí vydělali sami.

Patrik ještě před dospělostí vystřídá hned několik zaměstnání. Přes umývače aut, prodejce zeleniny, tvůrce loutek nebo automechanika se koncem příběhu dostává do uprchlického tábora v Podgorici, kam dobrovolně odjíždí jako humanitární pracovník. I když se po několika týdnech kvůli žloutence vrací zpátky do Česka, zůstává v něm pocit, že právě tam mezi vděčností a otevřeností lidí našel cestu. V té pak pokračuje dál v mediální sféře a dnes na platformě blogů v iDNESu.

Ačkoliv se z anotace může zdát, že asi dvousetstránková knížka bude konstantním naříkáním autora na nespravedlnost české společnosti devadesátých let, Banga kritikou nešetří ani romskou stranu, natož vlastní rodiče. Nevzdělanost matky a povahu žít „od výplaty k výplatě“ sice přičítá místu, odkud pocházela, jisté slabiny Romů však nijak nehájí. Chabou snahu integrovat se a vzdělávat potomky romské menšině vytýká plošně.

Po většinu času z vyprávění čiší dojem, že pražské čtvrti, jako je Žižkov nebo okolí I. P. Pavlova, v jejichž částech dnes bydlí smetánka, byly romským ghettem či přinejmenším oblastí dělenou rasami, což pro mladší čtenáře, kteří „divoké devadesátky“ v Praze nezažili, může být překvapivým zjištěním. Také pohled na neoprávněné násilné zásahy policie, jejíž část tvořili tzv. skinheadi, nebo naopak záměrné přivírání očí před páchanými nekalostmi nejrůznějších druhů jsou poněkud nečekané. Mnohdy idealizovaná devadesátá léta tak v barvitých popisech agrese prováděné státními činiteli na teprve náctiletém klukovi nabírají nový rozměr.

Vzpomínky se také mimo jiné věnují vztahu Patrika s dvojčetem Radoslavem, který dnes působí jako zpěvák a rapper pod přezdívkou Gipsy. Kantoři Patrika s poslušnějším Radkem srovnávají, což mezi sourozenci vytváří jakousi zášť. Během školních let tak Patrikovu společnost nejčastěji tvoří starší bratr, Romové ze sídliště nebo vybraná hrstka „gadžů“, která se přátelství s „černou hubou“, jak ho někteří otevřeně oslovují, neštítí.

Bangovu vzpomínání jsou též k dobru zmínky na kladné postavy. Právě ty nepochybně rozbíjí onen dojem, že autor během vyrůstání nic dobrého nezažil a všichni mu vždy jen ubližovali. Vypráví například o advokátce, v jejíž kanceláři kdysi uklízel a která mu darovala počítač, čímž vyplnila jeho dětský sen. Pravděpodobně tak byla jednou z prvních, která v něm zažehla lásku k technologiím. Druhým důležitým člověkem pro něj byla „skoro tchyně“ — matka bývalé přítelkyně — Lenka. Právě ona ho vzala za hranice Česka do uprchlického tábora a ukázala mu novou cestu.

Za nejkladnější aspekt Skutečné cesty ven osobně považuji jednoduchost a až stručnost Bangova psaného projevu, který však není ochuzen o již zmíněné emoce rozčílení a (leckdy marné) snahy o změnu, jež se místy transformuje do lehkého zoufalství. Díky prostotě jazyka se příběh velmi rychle čte, na čemž se podílí i časté členění na kapitolky, které prokládají fotografie. Právě fotky, ač by vyprávění měly zřejmě ilustrovat, však v knize překážejí. Černobílé a poněkud rozmazané snímky čtenáře od čtení spíš brzdí, než aby ho doplňovaly. Několikrát jsou tak vložené kupříkladu do kapitoly, se kterou nesouvisí, nebo přerušují větu, jež pokračuje až na další stránce.

Věřím však, že i ostatní čtenáři z jiných koutů země v jakémkoli věku ocení upřímnou osobní zpověď Roma, který skutečně, jak název praví, ušel dlouhou a náročnou cestu, aby se etabloval jako novinář, jehož dnes můžeme uznávat. Právě on totiž nepochybně, jako jeden z mnoha příslušníků romské komunity, přispěl ke změně, díky které dnešní Praha nemusí vypadat jako před třiceti lety.