Hmota těch druhých

„Cusk se netají tím, že ‚Obrys‘ napsala za tři týdny. Nebylo by spravedlivé říct, že je to znát, ta kniha je napsaná výborně. Zároveň je zřejmé, že členitější přístup by vyžadoval více času,“ píše v recenzi Jan Němec.

Kdyby měl člověk napsat recenzi na román Obrys britské spisovatelky Rachel Cusk tak, jak je napsaný přímo ten román, mluvil by jen o jiných knihách. Mohl by zmínit, čím je zajímavá hexalogie Karla Oveho Knausgårda Můj boj, co do ostrovní prózy vnesly povídky D. H. Lawrence nebo čím si loni porotu Nobelovy ceny získala Annie Ernaux. Ti všichni — a mnozí další — novinku Rachel Cusk definují: tím, že s ní mají něco společného, ale zároveň se od ní liší. Dávají jí vnější hranici, podobně jako ji postavy románu poskytují vypravěčce. Jsou tím, čím ona není, ale jejich hmota ji tvaruje. V jedné chvíli se to říká otevřeně: „Zatímco mluvil, začala sebe sama vidět jako tvar, obrys, jehož okolí je vykreslené do veškerých podrobností, uvnitř však zůstává prázdný.“

Rachel Cusk: Obrys, přeložila Alžběta Ambrožová
NLN, Praha 2022

Rachel Cusk (nar. 1967) vydala jedenáct románů a čtyři knihy esejů, v češtině dosud vyšel jen román Arlington Park. Před osmi lety ho vydala Paseka a okamžitě zapadl. Dá se předpokládat, že Obrysu se to nestane. Právě díky němu a dvěma pokračováním, jež dohromady tvoří stejnojmennou trilogii, se totiž Cusk nedávno stala autorkou, o níž se mluví ve velkém. Čtenáři na její knihy čekají, kritika ji uznává a akademické studie přímo zbožňují. Je to hlavně proto, že v trilogii Obrys našla dráždivý způsob, jak k autofikci přistoupit jinak. 

V recenzi na tradičně napsaný román by teď následovala věta: Obrys vypráví o ženě, která cestuje do Řecka, do Athén, aby tam vedla kurz tvůrčího psaní. Jenže Obrys o ničem nevypráví. Snad by se dalo říct, že začátek knihy vypravěčku zastihuje na cestě do Řecka, ještě přesnější by bylo uvést, že je to vypravěčka, kdo zastihuje všechny ostatní. Už v letadle to je postarší muž, s nímž se dá do řeči, později kolega v kurzu tvůrčího psaní Ryan, jednotliví účastníci kurzu, starý přítel, který na večeři pozve i slavnou řeckou spisovatelku, redaktorka nakladatelství, jež se objeví s místní lesbickou básnířkou. Některé postavy se vracejí, jiné ne, všechny si však předávají štafetový kolík monologů. Dráždivý paradox spočívá v tom, že zde o sobě hovoří všichni kromě vypravěčky, o níž se naopak nedozvíme skoro nic. Je to spisovatelka, je rozvedená a má dvě děti — to všechno odpovídá reálné Rachel Cusk, ale jistě také stovkám dalších žen.

Cusk samozřejmě není první, kdo použil vypravěče, z něhož známe jen oči, jimiž hledí na svět. Starý trik však dostává nový náboj právě ve spojení s autofikcí. Zmíněný Knausgård má s Cusk společné, že oba přestali věřit vymyšleným příběhům. Ve snaze očistit prózu od fabulačních sedativ, od narativů, které nemají nic společného s tím, kdo je autor a jaký život žije, se obrátili zpět ke každodennosti. Zcela se však liší v tom, jak zacházejí se subjektem vypravěče. Knausgård jeho identitu konstruuje tradičním způsobem, zevnitř, z romantického já. Cusk vytěžuje poststrukturalismus, přesněji řečeno jeho feministické konsekvence. Je-li život ženy určen druhými, je-li žena prošpikována diskursy, obkresluje-li patriarchát ženu siluetou, možná bude zajímavé představit vypravěčku, jež to bude literárně odrážet.

To je však jen jedna z interpretací. Na Obrysu je totiž zarážející — a po pravdě řečeno trochu iritující —, že všechny postavy mluví úplně stejně. A ještě ke všemu stejně nepřirozeně, jazykem vyšší třídy, z níž autorka pochází. Vypravěčka zde tedy na jednu stranu mizí, na stranu druhou je neustále přítomna v jazyce, jímž se zmocňuje druhých. To jazykové gesto je tak výrazné, že nemůže jít o nic jiného než o záměrnou estetickou volbu. Obrys díky němu pluje na jakémsi létajícím koberci, který se nad řečí ulice a jednotlivců vůbec vznáší vysoko ve sférách přemítání o vztazích a o životě en bloc. Je to, jako by každý mluvčí na potkání vydával dokonale formulovaný počet ze svého žití, jen místy se objeví bizarní historka, vtip nebo drobné zcizení. Knihu seriálových monologů toto gesto stylisticky sceluje, ale zároveň nepříjemně nivelizuje. V polovině dvousetstránkového románu je už dost jasné, jaké možnosti tento způsob psaní přináší a co zapovídá. Cusk se netají tím, že Obrys napsala za tři týdny. Nebylo by spravedlivé říct, že je to znát, ta kniha je napsaná výborně. Zároveň je zřejmé, že členitější přístup by vyžadoval více času.

Pozornost si zaslouží každý román, který obsadí novou formální niku. Cusk je ten typ autorky, která ví, že obsah je k dispozici neustále a že z hlediska obsahu není co objevit. Objevné jsou perspektivy, ne materiál, postřehy, ne povrchy. Hlavně proto lze vyhlížet i další dva díly trilogie.


Úvodní foto NLN.

Autor je šéfredaktor Hosta a spisovatel.