To, co začíná jako romantický koníček, projde mnoha fázemi od prvotní zamilovanosti přes seriózní výzkum a umíněnou neústupnost až po bezbřehou posedlost. V akademické branži je mnohdy jediným důstojným završením, kterého výzkum dosáhne, právě publikování odborného článku či knihy.

Na poli literárním je zase důležité, zda svou fascinaci dokážete sdělit čtenáři s náležitou upřímností a věrohodností.

Tím nepatrným zlomkem dějin, kterému je věnována nejen kniha, ale hlavně velká část autorčina života, je nešťastná výprava švédského inženýra Salomona Andréeho balonem na severní točnu, která se uskutečnila v létě roku 1897. Její osudové vyústění a zvláštní okolnosti zlákaly například Pera Olofa Sundmana, jenž příběh osobitou metodou zpracoval v románu Let inženýra Andréeho (česky v překladu Libora Štukavce, Odeon, 1972), a o řadu let později i režiséra Jana Troella, který se nechal Sundmanovým románem inspirovat k natočení stejnojmenného filmu (scénář mu napsal přední dánský spisovatel Klaus Rifbjerg), v Československu ovšem z nějakého podivného důvodu promítaného pod názvem Let orla. Onen konkrétní důvod, proč je tak snadné podlehnout půvabu této až absurdně neúspěšné výpravy, spočívá zejména v tom, že její členové zahynuli a jejich zachovalé ostatky byly nalezeny po třiatřiceti letech.

Bea Uusma na rozdíl od svého krajana Sundmana však celý projekt staví na dvou pilířích, kterých si doposud žádný spisovatel nevšímal: na fascinaci osobním příběhem jednoho z účastníků (oněm třem mužům se skutečně nedá říkat jinak, protože polárníky se stali až ve chvíli, kdy balon spadl na led), čtyřiadvacetiletého čerstvě zasnoubeného Nilse Strindberga, a na osobním přesvědčení, že musí s konečnou platností určit příčiny toho, proč muži zahynuli pouhých pár dní po dosažení Bílého ostrova (který se jim teoreticky mohl stát dobrým útočištěm pro přezimování a následnou záchranu).

Z formálního hlediska je pro Uusminu knihu typická především multižánrovost, proti obsedantně systematickým tabulkám staví nepokrytě vybájené pasáže, protože výhodou literárního, a nikoli čistě vědeckého projektu je to, že může bílá místa historie libovolně zaplňovat. Podobně postupuje třeba Laurent Binet ve svém vícevrstvém románu HHhH (česky v překladu Michaly Markové, Argo, 2010). Bea Uusma podobně vydává sama sebe, vyznává se ze své fascinace, popisuje, jak se jí působením projektu mění život, nezkoumá však tolik hranice fikce a reality, nýbrž se soustředí na zprostředkování svého příběhu a metody výzkumu, které může leckterého čtenáře odradit, ať už jednotvárností, či naopak nedostatečnou vědeckostí. Současně však autorka neopouští zcela premisy beletrie, text je navýsost poutavý a poetický a obsahuje i určitou míru fikce. Pečlivě připravená a svědomitě přeložená Expedice graficky odlišuje pasáže vědecké od těch nevědeckých, deníkové od vlastních subjektivních líčení a od fiktivního dotváření Strindbergova příběhu (protože to on a jeho snoubenka Anna Charlierová jsou hlavními „hrdiny“ knihy) a jeho druhů. Stylistickou polohou mezi fikcí (domněnky o osudu tří druhů a o jejich pocitech) a objektivní zprávou z projektu je právě zaujaté subjektivní líčení autorky coby další hlavní hrdinky, hrdinky vlastní „expedice“ za poznáním. Otázka, nakolik je Bea Uusma spolehlivou vypravěčkou, niterně souvisí s úspěchem knihy u čtenáře, neboť pokud by se tomu, co v knize vylíčila, nedalo věřit od A do Z, celý její projekt by vzal za své. Naštěstí je v jejím vyprávění nejen obrovská míra vstřebaných faktů, ale i zaujatosti a upřímnosti, která ohromí snad každého, kdo knihu vezme do rukou, a otupí i osten patetičnosti, jenž z textu tu a tam vystupuje.


Bea Uusma: Expedice. Můj milostný příběh, přeložila Helena Stiessová, Argo, Praha 2018