01/03/2021 | recenze | Jiří Krejčí

Hořkosladce

Román o bolesti a o naději. Recenze knihy Zuzanin dech od Jakuby Katalpy.

Jakuba Katalpa: Zuzanin dech
Host, Brno 2020

„Uprostřed kuchyně vydrhnutý stůl, světlo se odráží v připravených sklenicích. Na jedné z nich vosa saje sladkost. Zuzana si utře ruce do utěrky. Skloní se nad vosou, pozoruje, jak si tykadly ohmatává cestu. Vzpomene si na maminku, na žihadlo, které jí vzalo život. Zatrne v ní. Odsune židli, posadí se. Má sevřený hrudník, dech z ní vychází ztěžka, úzkou skulinou. Zakloní hlavu, připomene si matčina slova: hluboký nádech, výdech nosem. Chvíli tak dýchá, uklidňuje se. Vosa vnikla do sklenice, topí se v marmeládě. Zuzana ji zachytí na lžičku a položí na okno. Pak se vrátí ke stolu, nabere do plic vůni léta, v hlavě se jí rozjasní, olízne si rty, ucítí cukr. Je sama.“

Jakuba Katalpa (vlastním jménem Tereza Jandová, nar. 1979) debutovala novelou Je hlína k snědku? (2006), za niž byla nominována na Magnesii Literu. Román Hořké moře z roku 2008 získal nominaci na Cenu Jiřího Ortena. Dosud nejúspěšnější autorčinou knihou je próza Němci (2012). Katalpa v ní opouští experimentální styl svých předchozích děl (prolínání časových rovin, míšení snovosti s realitou) a soustředí se na tradiční chronologické vyprávění, v němž vyniká síla osobního příběhu postav na pozadí velkých dějin.

A stejnou cestou se autorka vydává i ve svém posledním, třísetstránkovém románu s názvem Zuzanin dech. Nalezneme v něm opět silný ženský příběh na podobné dějinné ploše válečných a poválečných dramat dvacátého století.

Hlavní postava s příznačným jménem Zuzana Liebeskindová je židovská dcera majitele cukrovaru ve městečku Holašovice. Její osobní život je provázán s klíčovými událostmi československých dějin a románově rozčleněn do tří kapitol. První část, „Dětství“, je uzavřena smrtí matky a nástupem protektorátních časů, druhou část, „Dospívání“, završuje transport do terezínského ghetta, závěrečná „Dospělost“ líčí hrůzné události života Zuzany v koncentračním táboře Osvětim a její návrat do poválečných časů s eskalovaným dramatickým závěrem, v němž se Zuzana aktivně vzepře svému tragickému osudu.

Zuzanin vnitřní svět je naplněn postupně rozvíjenou senzualitou, tělesností, dychtivou touhou po životě a především vztahovostí. Základní vazba je přirozeně rodinná. Zuzana miluje svého otce Abraháma, kterého se snaží chránit v těžkých časech po smrti matky. Určující je pro ni také vztah ke dvěma přátelům z dětství — Hanušovi a Janovi. Formují ji její soukromí učitelé (Šlomo Nachtigal a Augustina Prochásková). Postupně se pod tíhou dějinných událostí postavy (de)formují či zabarvují do podob výrazně kontrastních. Z Hanuše se stává zrádce a agresor, Jan zlomený nenaplněnou láskou k Zuzaně odchází do emigrace, na scénu přicházejí zhoubné postavy správce cukrovaru Nagyho či osvětimského sadisty Jungwirtha, kteří Zuzanu zneužívají a ničí.

Katalpa svůj románový svět vykresluje v úsporném stylu. Rytmizuje děj v krátkých kapitolách, které jsou psány v er-formě přítomného či budoucího času, což čtenáře spolehlivě strhává a vtahuje do děje. Autorčin styl je založený na smyslu pro detaily rozehrávané v kontrastech či analogiích (např. motiv cukru evokující dětskou bezstarostnost i rodinnou tragédii, motiv vody spojený se smrtí i s životodárným očištěním, rámující motiv naděje v těhotenství). Postavy nejsou tzv. psychologizovány, oživuje je právě zmíněná zvláštní nedořečenost, strohost, tajemnost motivací jejich jednání.

Navzdory silnému příběhu, vyprávěnému suverénním autorským stylem, zůstává po přečtení románu neodbytná otázka, zda se nejedná jen o další z dlouhé řady podobných děl s tématem války coby mezní situace obnažující zlo, lámající charaktery a ničící skutečné lidské životy. Postavy se vyvinou jako vposledku černé, nebo bílé. Není tu o čem pochybovat. Román nemá ambice přinášet novou perspektivu dějinných událostí, které byly mnohokrát umělecky zpracovány. Zuzanin dech neklade otázky, neznepokojuje, byť přesvědčivě vypráví o hrůzách, vnitřních temnotách a bolestech. Může očekávat čtenářskou oblibu, ale nepřináší vysokou „přidanou hodnotu“. Je spíše sázkou na jistotu.