Co je to horor? Osobně jsem vždy zastával definici, že horor je „krizový narativ“. Pro řadu lidí se ale jedná o krvavé báchorky pro náctileté a nihilisty…

Horor je velice specifický literární žánr (budeme-li se zde celou dobu bavit o hororu psaném, a nikoliv filmovém, třebaže spousta věcí ve filmu funguje stejně jako na tištěné stránce), který nás přibližuje k podstatě nás samých a okolního světa tím, že poukazuje na věci a situace, které jsou nám cizí, nepříjemné a běžně nepřístupné, čímž v nás vyvolává úzkost, zděšení, hrůzu, znechucení.

Někdy se mluví o jeho „homeopatické“ funkci — v malé, bezpečné dávce nás připravuje na to špatné, co číhá venku, co ohrožuje naši tělesnou, duševní, někdy i duchovní integritu. Ohrožení můžeme brát od našeho vlastního těla přes bláznivé sousedy, zmutované slimáky až po ultimátní nebezpečí z hlubin kosmu. Je to prevence, přípravka na více či méně pravděpodobné eventuality. Tedy rozhodně krizový narativ.

Zároveň je to zábava, je to komerční, pokleslý žánr, který ve svých klíčových dílech dosahuje závratných výšin výpovědi o údělu člověka v realitě. Je to žánr, který realitu nebere vážně a nestydí se za to.

Myslíš, že má horor u nás špatnou pověst?

Špatnou pověst asi nemá. Jsou samozřejmě spousty lidí, kteří pro horor nemají dobrého slova, ale ti se s ním míjí tak nějak z podstaty, vkusem, zaměřením. Horor je u nás obecně na vedlejší koleji i z hlediska chladnějšího zájmu médií, žije si spíš někde v podzemí, v úzké skupině fanoušků, přitom to umí být komerční žánr. Bývaly doby, v osmdesátých letech, kdy si v angloamerickém literárním světě nijak nezadal s thrillery, fantasy nebo detektivkami, které aktuálně hrají prim. Trpí i ustavičným přiřazováním do jedné ošatky s hard SF a fantasy. Čím jsem starší, tím mi tohle slučování připadá nešťastnější. Horor funguje jinak než SF nebo dynastická, „realistická“, politická fantasy a průnik čtenářů není velký.

Hororový domácí fandom, na rozdíl od toho komiksového či scifistického, vypadá velice „undergroundově“. Jako by pro řadu autorů i fanoušků bylo vše, co vyjde ve velkých nakladatelstvích, zaprodané. Čeho si u nás na hororech lidé cení?

Osobně nejsem fandomový typ, ale dá se říct, že u nás se hororový fandom dost prolíná s gotikou, možná metalem, infernalismem, a bývá to spíš horor filmový. Z literárního hlediska se o slovo začíná hlásit silná linie v projektu HorrorCon, který nese rysy akcí známých ze Západu a může být také znakem jisté hororové renesance. Takže v tomto ohledu to vidím spíš tak, že ryzí hororový fandom literárního zaměření teprve vzniká, nemá se k čemu přimykat.

Co se týká „zaprodanosti“, prokletosti a takových věcí, asi to budou spíš rozpaky z obou stran. Velká nakladatelství si k hororu stále hledají cestu, jsou taková, která tvorbu zavedených hororových autorů paradoxně začnou vydávat, až když nese výrazné rysy jiného, obecně jaksi akceptovatelnějšího žánru, hlavně detektivky a thrilleru, což je u nás případ třeba Sarah Pinborough, Grahama Mastertona, Petera Jamese nebo Paula Finche. Další velké téma je absence českých hororových autorů a autorek v portfoliu velkých nakladatelských domů — když už se nějaký objeví, tak je to Slovák (viz úspěšný Jozef Karika). Jak padlo výše, potenciál je tu ohromný.

Milan Žáček, foto: archiv Milana Žáčka

Odkud mohou čtenáři čerpat relevantní informace?

S relevantními aktuálními informacemi, uváděním do kontextu, je to u nás dost bídné. Prst na tepu doby vydáváním povídek, recenzí a tematických článků drží hlavně elektronický čtvrtletník, čistě hororový Howard. V jiných médiích zaměřených na fantastiku a žánry je to až příliš velký informační mix, je třeba odfiltrovávat SF, fantasy a thrillery, ale díky i za to, co se v nich objeví.

Osobně mám pocit, že přes snahu například edice Pandaemonium u nás stále chybí v hororu nějaké vědomí tradice a kontinuity. Staré klasiky takřka nikdo nevydává, nepřekonaná průřezová antologie je dosud ta Ivana Adamoviče z devadesátých let Hlas krve. Může u nás vzniknout zdravé hororové prostředí jen na základě několika nahodilých titulů, povětšinou relativně současných?

Myslím, že na rozdíl od aktuálního hororového dění, z něhož k nám doléhají jen ojedinělé zmučené výkřiky, je ta ryzí klasika dosti ošetřená, právě díky edicím Pandaemonium a Alrúna. Chybí spíš ta mezihra, autoři, kteří tvořili někdy před půl stoletím, na něž je ještě třeba sehnat práva. Vyšlo něco z Roberta Blocha, onehdy se objevila klíčová Shirley Jacksonová, ale pořád u nás není známý třeba Clark Ashton Smith, Jack Finney či Algernon Blackwood. Richard Matheson také napsal spoustu románů a povídek, ne jen knihu Já, legenda. Stále k nám nedolehly věci z boomu ze sedmdesátých a osmdesátých let.

To je dobře vidět třeba i v Danse Macabre, kde se za klíčová, formativní díla bere několik románů, o kterých tady skoro nikdo neslyšel. Bohužel u nás vychází hodně málo současných zahraničních hororových povídek, v časopisech mají dramatickou přednost SF a fantasy. Na místě by bylo pokračování Hlasu krve, seznámení se současným děním. Myslím, že vydání několika nahodilých románových titulů, většinou světových hitů prosazovaných agenty, jakkoliv kvalitních a zajímavých, nic moc neznamená, nic moc nezmění, tento žánr by si zasloužil soustavnější péči. A třeba se pak začnou rodit i české hororové romány.

 

Žijeme v nepochopitelném světě menších zel

Potřebuje český trh nakladatelství specializující se na horor, jakým má být tvá Carcosa? Jaký je vlastně komerční potenciál takového rozhodnutí? U nás je horor rozhodně z fantastických žánrů až ten třetí vzadu, hodně vzadu… Pokud se nejmenujete Stephen King.

Malá — ale i velká — žánrově vyhraněná nakladatelství jsou v dnešní době běžná všude v okolních zemích. Pokud se u nás uspokojují potřeby fanoušků sci-fi, fantasy a thrilleru, proč by to nešlo i s hororem? V podstatě se to nabízí. Já osobně to vnímám tak, že se mi v tomto směru po vyšumění spolupráce s nakladatelstvím Laser-books, které ve sféře hororu patřilo k nejagilnějším, otevřel velký prostor, ten potenciál je přímo závratný. Je tu Stephen King a tisíce lidí, které jeho tvorba oslovuje, je tu silné lovecraftovské podhoubí nebo sféra upírsko-zombie-apokalyptická.

U nás hororu vychází jakoby stále míň, a to žijeme v krizové době, homeopatika je třeba podávat po lopatách. Chci tady něco podniknout. Navíc cítím, že už nechci jen překládat, donekonečna to dělat nejde. Potřebuju nový impulz. V podstatě už víc než patnáct let dennodenně převádím do češtiny věty někoho jiného. Chci s tím pracovat i jinak, kreativněji, dobrodružněji, něco zúročit.

Odkud se vzal název a kdy se můžeme chystat na první tištěné tituly?

Carcosa je jméno fiktivního města z děl Ambrose Bierce, Roberta Chamberse i H. P. Lovecrafta. Nachází se na březích jezera Hali, na planetě ztracené ve hvězdokupě Hyády. Je to metropole vysokých černých budov, tajuplných jevů a nevysvětlitelných zvuků a obrazů. Podíváte-li se vzhůru, nad hlavou vám budou kroužit dva měsíce a také Aldebaran. V Carcose se odehrává mysteriózní děj divadelní hry Král ve žlutém a říká se, že Carcosa je původním domovem lidstva. Zkrátka a dobře, je to útulný domov temných snivců.

První tištěné tituly, když všechno půjde dobře, se objeví koncem léta, začátkem podzimu, v té nejpříhodnější době, kdy začne pohasínat slunce.

Carcosa se chystá rozjet pomocí několika titulů, podle čeho jsi je vybíral? Co bys jimi rád sdělil čtenářům?

V záchvatu horečného nadšení jsem si jednoho večera vytvořil seznam asi dvou stovek knih, které by bylo fajn přeložit z angličtiny, protože tady chybí a jsou nějak zajímavé, zábavné nebo prostě zásadní. Mezi nimi momentálně vybírám především na základě finanční náročnosti a snadnosti obstarání práv. Po prvotním nástřelu jsem zjistil, že jsou agenti a autoři, kteří se s neznámým subjektem nechtějí bavit, tak začneme s těmi, co jsou vstřícní. Sdělit chci jen to, že horor ve všech svých variacích, od toho nejnižšího, brakového po ten metafyzicky povznášející a dekonstrukční, umí otevírat oči, je strhující a poskytuje temně aditivované palivo zvídavému mozku. Začínáme s penězi z rozbitého prasátka, tak to na začátek nemůže být žádný hukot.

Jedním z titulů je i výbor Lovecraftových povídek. Jak je na tom Lovecraft u nás více než osmdesát let po své smrti?

Lovecraft je klasika, myslím, že u nás stejně jako ve světě má pevné místo, je důležitým a nesmírně originálním dílkem v mozaice nejen hororu, ale i literatury a myšlení vůbec. Je typickým představitelem onoho krizového narativu, pro lidi, kteří zakouší úzkost při pohledu na noční oblohu, v reakci na odchod bohů, při zjištění, že žijeme v nepochopitelné době, kdy je třeba často volit menší zla. Lovecraft volí zlo nejvyšší, pokud je „zlo“ ten správný výraz. Přivádí na scénu ty nejvyšší, nepřekonatelné kosmické síly, kterým jsme zcela ukradení.

H. P. Lovecraft, foto: Lucius B. Truesdell

Ty jsi fanoušek, dokázal bys definovat nějaký moderní trend hororu? Nedávno jsem četl knihu o dopadech 11. září na filmový horor — myslíš, že jsou nějaké podobné zlomy rozpoznatelné i v literatuře? Například ekonomická krize? Nebo se horor i v zahraničí stále věnuje starým variacím?

Trendy existují, ačkoliv myslím, že 11. září ani ekonomická krize v literárním hororu nějak zvlášť nerezonují, připadá mi, že toto jsou témata spíš pro mainstream, tzv. velké společenské romány a realistickou beletrii. Ale vím o jedné zajímavé anglické antologii, kde se dopady recese, rozvírající se nůžky mezi bohatými a chudými, migrace a společenská vykořeněnost reflektují, a to příhodně zveličenými hororovými prostředky — a je to síla. Nechávám si ji v rukávu jako homeopatikum pro případnou další ekonomickou krizi.

Zpátky k trendům: lovecraftovský horor, který neodeznívá, ale naopak stále sílí; weird, což je zvláštní odnož hororu, jež nachází zalíbení ve vpádech nepochopitelných jevů do naší běžné reality a její dekonstrukci (pro tohle mám velkou slabost a na tomto poli se notně činí třeba Jeff a Ann VanderMeerovi, autoři gigantické antologie nazvané jednoduše Weird); silné místo má hardcore, splatterpunk, body horor — patrně pod vlivem filmu; poslední dobou se často navazuje na tradice; v anglicky mluvícím světě jsou hodně oblíbené remixové antologie vzdávající hold dílům dávnějších i současných velikánů, hlavně tedy Lovecraftovi (u nás známe Černá křídla Cthulhu), ale vyšlo několik knih rozvíjejících odkaz Krále ve žlutém, Roberta Aickmana, Richarda Mathesona, E. A. Poea, Thomase Ligottiho, dokonce i Lairda Barrona, italského filmového gialla; stále se mají k světu zombie, všelijaká monstra, japonská kaidžu, a nemyslím ta filmová, nýbrž literární. Horor je obecně opět dost na vzestupu, konečně dovzdychává éra paranormálních romancí a upíři začínají být opět nebezpeční.

 

V hororu jsem mezi svými

Proč tě horor přitahuje, co byl tvůj iniciační text?

Horor mě baví. Překvapuje. Pokud se člověk nezaměřuje na jednu oblast, třeba zombie, ale v rámci žánru „bere vše“, je mu odměnou neustálý přísun nových námětů k přemýšlení, dobrodružství, „bezpečných“ extrémních zážitků, které rozšiřují obzory a jejichž podstatou je transgrese a provokace. Mými iniciačními texty byly hlavně věci z filozofické odnože hororu, zde hlavně Lovecraft; pak i dávné slovenské vydání Kingovy Mizérie, Dracula, Tichá hrůza, potom díky studiu angličtiny i temní mystikové v čele s Arthurem Machenem a Thomasem Ligottim. Opravdová iniciace a propadnutí „peklu“ přišly s Clivem Barkerem a Knihami krveVěčným zatracením. Pak už nebylo cesty zpět. I když jsem se na začátku pohyboval i v jiných oblastech, klasice, SF, horor přetrval a neuvadl, ba naopak, dál v něm bádám, hledám souvislosti, zajímá mě teorie a vývoj. Proto třeba považuju za velice přínosný chystaný popularizační titul Stephena Kinga Danse Macabre: je skvělý v tom, že je výhradně o hororu, ze všech stran — filmy, knihy, rozhlas, teorie, praxe. Stephen King jím žije, přemýšlí o něm, umí zábavně psát a upozorňovat na nosné věci, byť jde tedy o věc starou přes třicet let, ale v našem prostředí má i toto opožděné vydání velký význam, protože horor bere naprosto vážně, legitimizuje ho a může ho rehabilitovat.

Překládal jsi nejen Lovecrafta, ale i Stephena Kinga, Jacka Ketchuma, Clivea Barkera, stejně jako Dana Simmonse. Chybí ti nějaké „velké“ jméno do sbírky? Protože jinak mám pocit, že máš na kontě všechny velikány.

Budeme-li to brát jako trofeje, chybí mi Peter Straub a Ramsey Campbell v románové podobě. Ale já jsem rád za každého autora z téhle rozsáhlé, různorodé rodiny. Když začnu překládat horor, ať je od kohokoliv, vždy mě zalije potěšení a až jakási úleva, že jsem opět mezi svými. Tyhle pocity moc nezažívám s autory sci-fi, fantasy nebo thrillerů; je opravdu cítit ten rozdíl v nahlížení na svět a v jejich „agendě“.

Výše zmínění autoři jsou často dost specifičtí stylem a jazykem. Který ti byl nejblíž?

Úplně nejvíc mi asi sedl Clive Barker, průzračnou prózou, kterou skvěle kombinuje s atraktivními hororově fantasmagorickými náměty; tohle je prostě radost překládat, číst a prožívat. Lovecraft mi vždycky na první pohled připadá šíleně složitý: nekonečná souvětí, minimum dialogů, arzenál jeho oblíbených slov pojednávajících o osudech všech těch rouhavých, makabrózních, chapadlovitých entit. Ale když se do jeho vazkých vět vnořím, najednou to jde. Pak mi je sympatický Jack Ketchum, ten se s tím moc nemaže a střílí od boku, lahůdka je Thomas Ligotti, podobný Lovecraftovi, asi nejvýznačnější představitel weirdu, se špetkou morbidního humoru, svéráznou kadencí a magickými jazykovými prostředky, které se hodí k jeho tendencím rozklížit nám vnímání.

Pracoval jsi i na několika antologiích. Jak si udržet schopnost „hovořit“ více jazyky a vyhnout se jakémusi zprůměrování stylu?

Nad tímhle jsem nikdy nějak extra nepřemýšlel, nesnažím se je odlišovat nějak vědomě. Ti autoři jsou dost často natolik odlišní, že když je poctivě přeložím, ten jejich hlas zazní automaticky, byť je pravda, že ideální řešení by bylo, kdyby v knize přeložil každou povídku jiný překladatel, ale tady vstupují do hry praktické aspekty. Jsou antologie — ale v celkovém úhrnu jich zase tolik nebylo —, kde po mně chtěl kompletní překlad nakladatel. Když se nad tím ale teď zamýšlím, pokud se někdy dostanu k tomu, že tu rozhodovací pravomoc budu mít já, přizvu si ke spolupráci víc překladatelů, aby se to výrazové odlišení přece jen podchytilo.