06/08/2021 | portrét | Patrik Linhart

Hranaté výročí velkého Ládi

Je takové tvrzení — a nesetkal jsem se s ním jen jednou —, že každý spisovatel nosí v hlavě dva tři romány a každý hudebník dvě tři melodie. Zajímalo by mě, kolik v sobě každý národ nosí géniů. Aniž bych něco lišácky podsouval, připomenu, že v rozmilém „augustovském“ měsíci srpnu — v němž, jako by to nestačilo, povily české matky již pár extraordinérních autorů — si připomeneme a bujaře oslavíme dvě významná klímovská výročí. Dne 22. srpna 1878 se v Domažlicích Ladislav Klíma narodil a dne 13. srpna 1909 došel tentýž Ladislav Klíma k jednoznačnému závěru: být již v tomto životě v podstatě vskutku cele a plně Deus, creator omnium!

Přísně vzato — jak s gustem říkají filistři — máme k disposici jen tři samotným Klímou k vydání připravené filosofické spisy: Svět jako vědomí a nic (1904), Traktáty a diktáty (1922) a Vteřina a věčnost (1927). Existuje však obrovský konvolut korespondence, deníkových záznamů a noticek, které vycházely v rozličných vydáních již od třicátých let minulého století (Ladislav Klíma zemřel v roce 1928) a v kritickém vydání byly uspořádány francouzskou badatelkou a překladatelkou Ericou Abrams v Sebraných spisech.

Třebaže nemůžeme tak zcela důvěřovat autorovu Vlastnímu životopisu, myšlenková cesta budoucího filosofa započala v 15. roce života, kdy musel „násilně myslet o nemyslitelnostech“. Vedle onoho 13. srpna 1909 má jeden ze svých vrcholů v proslulém „Cholupickém dni“, zápasu filosofa s božstvím, lidstvem a jeho metlou a „děsivým chechotem hodin“, jenž proběhl dne 1. října 1910. (Význam popisu tohoto titánského zápasu pro, řečeno s Pavlem Jazykem, nadliteraturu lze snad srovnat — vybírám bez nároku na úplnost — s Popisem jednoho zápasu Franze Kafky, snem S. T. Coleridge o Kublajchánovi nebo s jednou nocí a jedním svítáním Tadea Isidora Cruze ze stejnojmenné Borgesovy povídky, kdy hrdina pochopí, ke komu a na čí stranu patří).

Ladislav Klíma, foto: Rozpravy Aventina

Klíma se po tomto zápasu provisorně vrací k lidskému bytí, píše: „Je něco nevýslovně nádherného už v tom, že je někdo vlastníkem existence.“ To však můžeme s onou smělostí, jaké nabydeme, hovoříme-li o svém ikonickém, i ikonoklastickém, zesnulém autorovi, označit za slabou chvilku neboli malheur. Klíma v té době už má svůj oneirimus (dochází k němu v roce 1904: „Vše vysoké pochází ze snu, pouhé bdění je čirá nuda, šeď, nevydrželo by se ani okamžik v tomto suchopáru, kdyby nepadal do něho ustavičně zářivý, třeba drobný a skoro neviditelný déšť ze snu“ aj.) a egodeismus, v roce 1914 dochází k třetí myšlenkové parole — ludibrionismu: „Existence je sama ze sebe, bez důvodu i smyslu, ludibrium značí hrůzu i šaškovství zároveň.“ Ve dvacátých letech pak Klíma postuluje parolu victoria aeterna: vůle k otroctví zahrnuje stále absolutní vítězení všude, ale zároveň i podléhání.

Michal Ajvaz ve studii „Zář přílišným jasem svým stmělá“ (Literární noviny, 9. 10. 1996) sice píše o Velkém románu Ladislava Klímy, ale závěry lze vztáhnout na celé Klímovo filosofické a literární dílo:

„Proto kdo jde po této cestě, nemůže nikdy dojít na její konec — ale současně také platí, že je to cesta jediná, že žádná jiná ke světu Hry a odpoutanosti nevede. Cesta ničí sebe samu tím, že se naplňuje. […] Každé zrušení cesty ji obnovuje, každé obnovení ji ruší.“

Všechna selhání jsou v ludibridním světě, ve světě Hry, zahrnuta. Klíma říká: „Cesta do výše vede zprvu dolů do nejtemnější, nejblátivější propasti, k zatemnění podobna cestě ke zblbnutí.“

Šifra L.

V roce 1904, kdy Ladislav Klíma vystupuje, pod šifrou L., na veřejnost se svým spisem Svět jako vědomí a nic, vydává Jakub Deml Slovo k otčenáši Františka Bílka, v časopise Váhy publikuje Andrej Bělyj programovou essay generace radostných symbolistů „Maska“, zatímco český symbolista Jan Preisler maluje úžasný obraz Černé jezero. Představitel katolické moderny Sigismund Bouška ještě věří duši v přírodě a Jules Verne svým románem Pán světa dokazuje talent ironika a demonstruje veškerý svůj smutek nad možnostmi víry v technický pokrok lidstva. Ale stále je to fajn doba, Josef Florian začíná ve Staré Říši vydávat své Dobré dílo a oxfordský universitní profesor Montague Rhodes James dává nový život uvadajícímu žánru hrůzostrašné literatury svými Starožitníkovými strašidelnými příběhy.

Šestadvacetiletý Klíma zadává svou první knihu tiskaři Emanuelu Stivínovi, který byl o deset let dříve vyvolen Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic, aby vytiskl první číslo Moderní revue. Význam tohoto tiskaře pro období fin de siècle v české literatuře je srovnatelný s přínosem a ochotou k novým výbojům ze strany tiskaře Johna Lanea pro anglické esthety, jako byli Oscar Wilde, Aubrey Beardsley nebo Arthur Machen.

Výtisk Svět jako vědomí a nic daruje Klíma mimo jiné Jaroslavu Vrchlickému a Otokaru Březinovi — ten na tuto knihu o rok později upozornil Emanuela Chalupného. Březina a Chalupný se stávají jeho doživotními ctiteli a — každý v rámci svých téměř nemožných možností — mecenáši. Klímův mladý epistemologický přítel Miloš Srb zaznamenal 24. dubna 1928, po Klímově smrti, rozhovor s Otokarem Březinou:

„Vytvořil jakýsi systém sebezbožnění, nalezení Boha v sobě, Boha, který vše, co kolem sebe vidí, přírodu, lidi atd., jako fantomy ze sebe vytváří — a nyní v celém životě svém musel se přesvědčit, že tento všemocný Bůh je proti přírodě slabý. Neobstála jeho filosofie ve styku s životem. Na to zahynul a musel zahynout. Nebylo jinak možno. Byl to vzácný člověk, zjev v našem podnebí českém skoro nepochopitelný. […] Na dalších spisech jeho — je cítit přece únavu životem.“

Březina však ve svém soudu nad Klímou zjevně vychází z jeho publikovaného díla. Ale musel si přece být vědom jeho neutuchající činnosti. Musel si být vědom jeho souchotin, tísnivých životních podmínek, a přece z jeho „dalších spisů“ necítím, a nepochybně to nepocítí ani čtenář této knihy, únavu životem. Ale to už je — a to nebudeme pochybovat — údělem života-díla těch, pro které „básnička“ nebo „povídka“ anebo „román“ nejsou smyslem ekonomie života, nejsou tu, jasně řečeno, jako Klíma nebo Březina (nebo Deml) pro literaturu, ale pro život.

Belletrie Ladislava Klímy

Přítel, který kdysi v Brně pracoval v knihkupectví esoterické literatury, mi vyprávěl, že kdybych každý boží den sledoval tamní zákazníky, navždy si zošklivím dokonce i magický pohled na svět. Svět Klímových ctitelů je právě tak rozporuplný. Zaslechl jsem — byť šílenostem rád dopřávám sluchu, neberte mě za slovo —, že existují nesmiřitelné tábory ctitelů Klímy filosofa a Klímy beletristy.

Klíma — snad to předvídal — v roce 1924 napsal: „Hlavní rysy mé nynější filosofie povstaly z mého belletrisování.“ Nebudeme tudíž nad tím mudrovat a uvěříme Klímovi. Nebo, jste-li nedůvěřivějšího naturelu, poslyšte tuto autoevaluační konfesi: Celý život se řídím Klímovou filosofií, vždy tím jejím aspektem, který je mi zrovna po chuti — a vždy poznám, že když se jí nebezpečně vzdálím, začnu ne-blbnout. Alkohol a cigarety jsou ovšemže v jistém smyslu koruna, koruna z tekutého zlata, a žezlo: a přece nejvíc ze všeho miluji jeho beletrii. Je na čase si o ní něco málo našprtat — pro tento účel doporučuji Sebrané spisy II. Hominibus, zvláště dopis Aloisi Fiedlerovi z roku 1918, kde Klíma stručně rozebírá své prosaické dílo.

Klíma se po intensivním belletrisování v letech 1906 až 1909 právě v tomto roce k psaní prosy vrací. Je možné, že lehkost, s níž své příběhy doslova chrlil — v uvedeném dopise zmiňuje sedm románů, dvě romanetta, několik dramat a „asi třicet novel“ — ho na mnoho let od psaní literatury odvedla. Příteli v dopise píše, že se až příliš vzdálil od svých filosofických cílů. Výjimkou je torso „dadaistického“ románu Cesta slepého hada za pravdou, který roku 1916 napsal se svým přítelem, později i společníkem a zaměstnavatelem Franzem Böhlerem. To se mění po roce 1918, kdy mimo jiné vzniká povídka „Jak bude po smrti“ (později zhudebněná Vratislavem Brabencem) nebo novela Slavná Nemesis.

Klímovy prosy jsou enigmatické jak pro čtenáře, tak pro literární vědce, a neméně tak i pro nakladatele, tápající nad tím, která verse textu je ta pravá, autentická a definitivní (neboť to samozřejmě vždy není totéž). Medle příkladně Slavná Nemesis, o jejíž genesi pečlivě informuje Jiří Brzica. Podle jedné verse je text jednou z oněch třiceti novel napsaných v letech 1906 až 1909, podle jiné (opakované i Ericou Abrams) ji Klíma začal psát na jaře 1919 — oba výklady se alespoň shodují v tom, že Klíma dal Slavné Nemesis definitivní podobu během roku 1926. Klíma se rovněž vrátil k rozepsanému románovému cyklu Lidská tragikomedie a boží komedie, který je dnes známý pod názvem Velký román. Editor Miroslav Kromiš, který vedle třísvazkového Velkého románu redigoval značnou část Klímových literárních textů, byl toho mínění, že nejde o absolutní přesnost a textový purismus, ale o zachování ducha díla, tedy Klímova myšlení a stylu. Spory o to, nakolik je tento postoj prospěšný, ať již akademické obci, odborné veřejnosti, či čtenářům, se vedou dodnes… Což se neobejde bez jaksepatří siláckých slov, i nářku.

Raději se podívejme, co o tom soudil autor. Myslím, že toto hodnocení, o které se Klíma podělil se svým přítelem a prvním seriosním kritikem svého díla Emanuelem Chalupným v psaní z roku 1908, bude znát nejeden ctitel Klímův:

„V posledních dvou letech vychrlil jsem pro svou zábavu a zotavení fůru belletrie, desetkrát realističtější a hnusnější, než je Zola, 10krát fantastičtější než Hofmann, 10x obscoennější než Casanova, 10x perversnější než Baudelaire, 10x cyničtější než Grabbe, 10x paradoxnější než Wilde, 10x hrubší než Havlíček, 10x účinnější prostředek k zvracení než ,Labyr. světa a r. s.‘, krátce non plus ultra nemravnosti, zlotřilosti a bláznovství.“

Ultimátní básníci

Jakub Deml, Ladislav Klíma a Josef Váchal jsou — jak by řekl Robert Janda — českými ultimátními básníky a od jiných našich ultimátních tvůrců se liší (navzdory svému, jak to jen říct, hédonickému asketismu) tím, že byli protichůdci po všech výstavných boulevardech i v uličkách, o kterých se nemluví, od avantgardy po direktivní režimy 20. století. Krátce a jasně: patřili a patří mezi ty nejzarputilejší „trablmany“, jací kdy orali na české roli kulturní. Tak je im mindesten brala kulturní obec devadesátých let minulého století. Dnes to však už so ziemlich neplatí. Bravourně to vystihl Viktor Šlajchrt v článku „Možná se něco objeví“ (Respekt 31/2005):

„Jako vzor té nejdůslednější nezkorumpovatelnosti mohl Klíma fascinovat všechny, kteří se za minulého režimu odmítali zapojit, nedělali kariéry a netěšili se příslušným výhodám. Klíma zosobňoval duchovní aristokratismus, jehož největší ozdobou bývá v pokleslých poměrech bída a neúspěch. Jenže v rozvinuté konzumní demokracii se Klímovo opovrhování materiálními hodnotami stalo pro mnohé nesmyslné a obtížné.“

Ačkoli jsem bytostný optimystik, občas se věci mění k horšímu. A tak se patnáct let po Šlajchrtově textu zamýšlí Vojtěch Němec nad účastníky komentovaného „Cholupického dne“: „Co se to stalo s mladými? Kde je vášeň pro nehmotné, docela nepraktické a neužitečné věci? Kde je vzdor a kde je ryzí, nikoliv falešná, snad i ,zájmem‘ o jakéhosi tajemného Klímu fingovaná nonkonformita?“ (Tvar 15/2020).

Ale navzdory filosof zpívá, neboť, jak pravil Jan Ruysbroeck: „Nutno bych byl povznesen ve své radosti nad čas…, byť svět se z ní děsil a byť jeho hrubost nevěděla, co chci říct.“ My se zatím můžeme těšit na třetí díl Sebraných spisů nebo si pořídit chystanou reedici Slavné Nemesis, jež nevyšla již dvacet let (uvidíme, po jak autentické versi nakladatel sáhne).