Hruška, Lerner, Fischerová nebo Toman
Ještě než vypukne každoroční vinobraní, přinese začátek měsíce malý svátek poezie, a to především zásluhou nakladatelství dybbuk, do jejichž edice Opium poezie přibude hned sedm nových titulů. Na své si ale v září přijdou i čtenáři prózy.
Spisovatelka Mavis Gallantová (1922—2014), která se narodila v Kanadě, ale svůj domov našla ve Francii, proslula především jako talentovaná povídkářka, ovšem její tvorba zahrnovala též romány, divadelní hry a eseje. Ve svých stručných, břitkých prózách, publikovaných často nejdříve v časopisu The New Yorker, se autorka hojně zabývala tématem emigrace — vnitřní i vnější. Jelikož sama strávila většinu života mimo rodnou zemi, měla pro vykořeněné a osamělé postavy svých povídek hluboké, lidské pochopení. Zároveň ale se smyslem pro zkratku a ostrou ironií prolamovala konvence a ustálené formy žánru. Českým čtenářům její tvorbu poprvé představí výbor novel a povídek nazvaný Pozdní navrátilec (Maraton), který přeložil Martin Pokorný.
Dne 8. září 1522 dorazila po vyčerpávající tříleté plavbě do španělské Sevilly „poslední zbídačená loď velké Magalhăesovy flotily / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí“. Přesně po pěti stech letech, 8. září 2022, vychází sbírka Petra Hrušky Spatřil jsem svou tvář (Host), která je částečně inspirována prvním obeplutím zeměkoule. Ve čtyřiceti básních a jedné rozsáhlejší skladbě je sklenut velkolepý i pošetilý, svíravě tragikomický obraz jakési fiktivní plavby. Autorova loď je stejně tak objevitelskou jako dobyvatelskou a připomíná proslulou středověkou loď bláznů, zbavenou směru i smyslu. Stává se univerzální metaforou lidského počínání v jeho bezostyšné krutosti, groteskním úsilím o objevení světa i snahy zachránit alespoň trosky své důstojnosti. Básně, v nichž typická Hruškova civilnost nepřekáží zjitřené fantasknosti, doplňují reprodukce obrazů Jakuba Špaňhela.
Oceňovaný americký básník, prozaik, esejista a literární kritik Ben Lerner je autorem tří románů, z nichž ten nejnovější — Topecká škola z roku 2019 — se nyní dočká českého vydání v překladu Olgy Bártové (Argo). Vypráví v něm příběh středoškolského studenta, jenž se připravuje na celoamerické finále v debatní soutěži. Ta ovšem k jeho zklamání připomíná spíš jakýsi absurdní rituál, protože v ní už nejde ani tak o obsah a smysl, jako o množství argumentů vznášených rychlostí tří set slov za minutu s cílem převálcovat soupeře. Adama zajímá řeč ve všech jejích extrémních podobách, je nadaný básník, věnuje se freestylovému rapu, ale pod tlakem okolí se snaží být typický chlap. Z napětí mezi těmito dvěma světy trpí migrénami a úzkostmi, z nichž se mu snaží pomoct rodiče, kteří působí v topeckém psychiatrickém institutu. Autor ve svém díle nabízí citlivou anamnézu jednotlivých hrdinů i nelehké doby, v níž žijí.
Děj nové prózy Sylvy Fischerové s názvem Elza a muchomůrka (Druhé město) se odehrává v Praze osmdesátých let 20. století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis tehdejších hospod i vojenské katedry v Motole se pozvolna mění v líčení cizokrajných mytických dění a míst a vše drží na pilíři milostného příběhu, který ale není hlavním účelem a smyslem vyprávění. Pevně stavěný text se tak stává podobenstvím situovaným do konkrétní doby a míst, ale přitom univerzálním. Podle literárního kritika Petra A. Bílka novela Sylvy Fischerové přitom skýtá na malém prostoru mnohem víc zážitků než tlusté romány, které dnes hltají desetitisícové davy.
Edice Opium poezie vydávaná nakladatelstvím dybbuk má být jakýmsi pandánem k známé, dnes již nevydávané řadě Květy poezie a přináší výbory, případně celé sbírky básní vybraných českých a světových básníků. Sedmero nových přírůstků přinese básně literátky z konce 19. století Luisy Zikové (Palte mou duši), anglické „undergroundové“ autorky Frances Horovitzové (Prolamování ticha, přel. Milada D. Winterová), surrealistického básníka Vratislava Effenbergera (Pohlavky pro zvědavé), spíše coby prozaika známého Jiřího Šotoly (Mizerná procenta naděje), bulharského expresionistického literáta a výtvarníka Gea Mileva (Krutý prsten duše, přel. M. Černý, D. Hronková, L. Kroužilová a V. Suchá), slovenského spisovatele Ľuboše Bendzáka (Bude to tým počasím) a také výbor z české anarchistické a sociální poezie nazvaný „Sejdem se, bratři, v předpeklí!“, který sestavil hlavní editor celé edice Michal Jareš.
Je možné být žena a chovat se úplně nezávisle? A lze mít partnerský vztah plně pod kontrolou? Hlavní hrdinka nového románu Marka Tomana Panna (Akropolis) se o něco takového pokouší desítky let. Její zvláštní příběh se odehrává v Příbrami v letech 1938—1991, kdy komunisté zásadně mění sociální profil města při těžbě uranu a přitom zápasí s pověstí Svaté Hory — poutního místa se zázračnou soškou Panny Marie. Hrdinka si navíc v sobě nese jedno intimní trauma, které musí překonat. Autor vystavěl svůj román na podrobném studiu pramenů, na citlivosti vůči místním legendám i na rozhovorech s pamětníky. Jeho próza je nicméně fikcí a vychází z městské pověsti. Konec války a příchod vlasovců, poválečné znárodňování, výstavba nové Příbrami politickými vězni, lokální revolta proti sovětské okupaci, to jsou události, na jejichž pozadí se protagonistka jeho románu snaží uhájit své místo.