Musím začít osobně: Jste ročník 1986, takže Gustáv Husák pro vás už nebyl ani ten pověstný „obrázek pána nad tabulí“. Co na Husákovi vás zaujalo natolik, abyste mu zasvětil roky bádání?

Zpočátku na mne asi zapůsobila výjimečnost prezidentského úřadu, který se jen tak někomu nepodařilo nabýt. Husákovi, Slovákovi z chudých poměrů a několikanásobnému vězni, se to podařilo. Kromě toho mne oslovil internacionální rozměr tématu a jeho nosnost. Čím více jsem pak v Husákově životě hloubal a o něm bloumal, tím více jsem zjišťoval, že se na něm dá pěkně plasticky ukazovat historie česko-slovenských vztahů, komunistického hnutí a naše dějiny vůbec. A samozřejmě mne fascinovala Husákova osobnost, dramatičnost a neprobádanost jejího příběhu. Přiznám se, že mne také nabíjel a hnal kupředu zájem blízkých lidí a posléze i veřejnosti o moji práci. Doslova jsem byl vybízen k reakcím a při nalézání odpovědí na mne vyskakovaly další zajímavé podněty a otázky.

Předpokládám, že vám na Husáka každý rád řekl svůj názor s přiloženou dějinnou interpretací. Odpovídá v něčem dnešní mediální a kulturní obraz posledního komunistického prezidenta skutečnosti?

Husák slouží lidem jako takový špajz, každý si z něho vytáhne, na co má chuť — co se mu zrovna hodí. Dá se zobecnit, že Slováci svého rodáka pojímají komplexněji než Češi, v jejichž paměti uvízl hlavně jako prezident zapomnění, symbol stagnace a zatuhlosti 70. a 80. let. Bez znalosti předcházejících fází jeho života však Husákovi a jeho světu neporozumíme.

Myslím si, že jeden z důležitých a přitom méně tradiční aspektů se nedávno podařilo vystihnout Pavlu Kosatíkovi a Robertu Sedláčkovi v předposledním dílu Českého století. Jedná se o scénu, kdy Husák jmenuje začátkem prosince 1989 Čalfovu vládu národního porozumění a pak zůstane dočista sám ve vedlejším sále. Posledních patnáct let v jeho životě převládala šílená samota a sebekontrola, téměř nikomu — často oprávněně — nedůvěřoval. Rovněž z nevšedního divadelního představení Luboše Baláka Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská je znát, že převažující černobílý obraz posledního komunistického prezidenta začíná nabývat pestřejších, a tak i reálnějších barev.

Gustáv Husák se svým východoněmeckým protějškem Erichem Honeckerem, foto: Wolfgang Thieme

Husák byl celý život přesvědčený komunista. Kdy se z něho komunista stal?

V mládí, na přelomu 20. a 30. let začal silně inklinovat ke komunistickým ideám, jednalo se ovšem o postupný myšlenkový proces. Husák pocházel z velmi nuzných poměrů, velmi dobře poznal a silně vnímal sociální nespravedlnosti tehdejšího světa, které ho iritovaly. Odmítl je přijmout a vyhlásil jim boj. Po roce 1989 a převážně i dnes je období první Československé republiky příliš idealizováno, nemělo by se však zapomínat, že tenkrát na většinu lidí nepříznivě dopadla velká hospodářská krize a do toho rezonovaly neuspokojivě řešené nacionální otázky. V komunismu, respektive své představě o komunismu našel Husák východisko. Podle mého názoru to mimo jiné souviselo i s jeho zbožností, byl vychovávaný jako katolík a hlubinné myšlenkové rámce svého katolictví si uchoval — Bohem se mu stal Objektivní zákon dějin, církví komunistická strana a Vatikánem Moskva.

Měl Husák nějakou konkrétní vizi komunismu?

Měl ji hlavně spojenou s růstem materiálního blahobytu společnosti a jejích sociálních práv. V praxi se to například projevovalo, když se stavěl proti zvyšování cen, naopak podporoval průběžné zvyšování mezd a penzí, i když to bylo i z toho důvodu, aby nevyvolal nežádoucí projevy nespokojenosti u obyvatelstva. Je zajímavé, že se jeho rané poválečné teze shodovaly i s jeho názory z 60. až 80. let, uchoval si silný budovatelský étos, často také hovořil o vědecko-technické revoluci, i když praxe pak byla o dost složitější — Československo v 80. letech hospodářsky a technologicky ustrnulo.

Paradoxně v padesátých letech několik roků pobýval ve vězení coby buržoa a národovec. Podepsalo se to nějak na jeho politickém přesvědčení?

Upevnilo se, snažil se ho i prohlubovat četbou marxisticko-leninské literatury. Pomáhalo mu překonat vězeňskou anabázi, dodávalo neuvěřitelně silnou vůli, nikoliv náhodou si od svých vyšetřovatelů vysloužil přezdívku Železný Gustáv. V šedesátých letech ho lidé vnímali jako reformního komunistu, ale on ve skutečnosti zůstal v otázce politického systému zastáncem neměnnosti pořádků. Stavěl se proti politickému pluralismu, jejž se nesměle snažili znovu zavést reformisté v roce 1968. Ve vězení Husák lidsky ještě více ochladl a stal se z něho velmi obezřetný a podezíravý člověk, rovněž těžší politický pragmatik.

A co přesně dělal Gustáv Husák v šedesátých letech? V české kolektivní paměti se vynořuje jeho vězení a pak až normalizační prezidentství.

V květnu 1960 vyšel po více než devíti letech z vězení díky amnestii a pracoval postupně jako dělník a úředník v jednom bratislavském stavebním podniku. I po částečné rehabilitaci a navrácení stranické legitimace o tři roky později měl sice stále zavřené dveře do vysoké politiky, ale přesto ji ovlivňoval. Pracovní zázemí nalezl ve Slovenské akademii věd, kde pracoval jako historik. Nevšedně přitom vstupoval do veřejného života. Například napsal objemnou knihu o Slovenském národním povstání, kterou posunul interpretaci odboje a vyvolal velmi živé diskuse. V této době požíval na Slovensku značné popularity. Měl pověst reformisty, bojovníka za slovenská národní práva a také hrdiny, který se nepoddal svým vyšetřovatelům ani prezidentu Novotnému, s nímž měl vyostřené vztahy. Po jeho politickém pádu koncem března 1968 pak Husákova hvězda na politickém nebi stále více zářila. Nově jako místopředseda vlády úspěšně prosadil vznik česko-slovenské federace, čímž opět u Slováků zabodoval, a zároveň po vstupu vojsk vyměnil zdiskreditovaného Biľaka v čele Komunistické strany Slovenska, v dubnu 1969 pak Dubčeka v čele KSČ. A až v těchto časech se začíná hlouběji vrývat do české národní paměti.

Ludvík Svoboda a Gustáv Husák v roce 1969, foto: Peter Zelizňák

Jak vlastně na generálního tajemníka a později prezidenta Husáka reagoval Sovětský svaz? Nevadila jeho „kriminální“ minulost?

Zpočátku, když se Moskva snažila zorientovat, vyvolávalo Husákovo věznění rozpaky. Posléze ovšem působilo až blahodárně. Za určitých předpokladů totiž vězeňská zkušenost zapříčiněná politickými důvody sloužila jako vstupenka do vysoké politiky, zejména v krizových situacích, což Husákova výměna za Dubčeka v čele KSČ rozhodně byla. Sověti do určité míry prakticky zopakovali scénář z roku 1956, kdy po krvavém zadušení povstání v Maďarsku podpořili Jánose Kádára, nebo když v Polsku nakonec dali požehnání Władysławu Gomułkovi. Političtí vůdcové s cejchem prodělané perzekuce totiž přece jen požívali větší autoritu u domácího obyvatelstva, současně byli za své vyzdvihnutí na politické výsluní Moskvě více zavázáni.

Další ikonou československé normalizace je Miloš Jakeš. Vycházel s ním Husák?

Miloš Jakeš dnes hovoří o Husákovi korektně, až hezky, ale jejich vztahy ve skutečnosti nebyly na tak vřelé úrovni. Husák nemohl Jakešovi dlouhou dobu zapomenout jeho roli při stranických prověrkách z počátku 70. let, které politicky odřízly řadu Husákových podporovatelů a spolupracovníků. Jednalo se o mazanou snahu Moskvy, aby měl Husák ve stranickém aparátu slabé postavení a byl nucen úzce spolupracovat s Vasilem Biľakem a dalšími funkcionáři, kteří měli její stoprocentní důvěru. Navíc se Jakeš činil na přání některých sovětských kruhů v otázce rehabilitace Rudolfa Baráka, který byl předtím odsouzen za údajné finanční machinace a který ještě předtím zastával funkci ministra vnitra a podílel se na Husákově kriminalizaci. Jakeš si pak stěžoval Sovětům, že mu za to Husák oslazuje politický život.

Gustáv Husák zemřel v roce 1991. Jak prožíval transformaci?

Velmi těžko, s podlomeným zdravím a v depresích. Na sklonku života viděl bortit se vše, co pomáhal budovat a o co usiloval. Byla v tom značná dávka tragiky. Hned v únoru 1990 došlo k jeho vyloučení z rodné komunistické strany, komentoval to údajně s jemu vlastní ironií, že je zvyklý, neboť se mu to děje již potřetí. Hlavně se však dožil restaurování kapitalistického systému, který považoval za překonaný společenský model, na nižším stadiu než po válce budovaná verze socialismu. Musel si tedy myslet, že selhal a historie se bude muset znovu opakovat…