26/04/2021 | recenze | Kateřina Čopjaková

Incelova jízda

Cynicky rozostřený prozaický debut. Recenze románu Heleny Hrstkové Dovnitř.

Helena Hrstková: Dovnitř
Kniha Zlín, Zlín 2020

Zdá se, že devadesátky se nevracejí jen v módě, ale jsou zpět také v domácí literatuře. Vnitřní svět feťáků s rozpuštěnými hranicemi mezi skutečností a raušem (případně absťákem přecházejícím v psychózu) uvádí na scénu sociální pracovnice a tatérka Helena Hrstková ve svém debutu Dovnitř. Hlavní hrdina její novely Igy je loser, vratce balancující nad propastí drogové závislosti, který nemá štěstí na ženy. Ty v jeho blízkosti nezvykle rychle umírají.

Když se tak stane potřetí a v bytě o patro níž je nalezena mrtvola sousedky Zuzy, dostává se Igy do hledáčku policie. Pavučina lží, již se před vyšetřovateli snaží splést, je děravější než cedník a mladíkovi, který má bratra v ochranné léčbě za zabití, nikdo nevěří. Možná kráska z tramvaje by mu uvěřila, ta ale zmizela neznámo kam.

Děj, kterému coby kulisy dobře slouží odvrácená tvář velkoměsta — vybydlené domy, nonstopy nebo pornoateliéry —, není potřeba příliš popisovat. Více než o příběh jde v novele o způsob, jakým se tu vypráví. Nespolehlivý vypravěč v současné domácí literatuře po prózách Lucie Faulerové nebo Hany Lehečkové tolik nepřekvapí, ale du-forma, která příběh otvírá, už víc. Postavy provází záhadná vypravěčka, která z velmi nepředvídatelných pozic jednou usměrňuje, pak navádí, nebo zase zachraňuje. Forma jakési univerzální přítelkyně, která sedí za krkem Igymu i Zuze a jež by mohla být personifikovanou závislostí nebo snad samotnou smrtí. Jednoznačné odpovědi, kdo je ta loutkářka zahrávající si s postavami, se však čtenář musí dopátrat sám. Autorka ji používá jako další z postupů, kterým rozostřuje hranici mezi halucinací a skutečností. Tím posledním jsou sny vkládané mezi jednotlivé kapitoly, v nichž se zrcadlí traumata a frustrace. Dohromady jde o povedený hluboký ponor do pochroumaných lidských duší, který má ve svých nejvypjatějších momentech charakter psychologického thrilleru. V těch chvílích se jistota, kdo je tu oběť a kdo vrah, ztrácí pod verzemi skutečností.

Novelu uvozuje řečnická otázka: „Kdybyste teď zemřeli, hledal by vás někdo?“ Ta naráží na odpověď, která Igyho, jeho bratra, Zuzu i krásku z tramvaje spojuje. Nikdo z jejich blízkých by je vzhledem k jejich rodinným anamnézám nepostrádal, sobě i okolí odcizení loseři si zůstávají jen sami navzájem v dobrém i zlém. A v tom (možná poněkud banálním) zjištění není žádná romantika rozervaného hrdiny z anonymního velkoměsta, spíš překvapivá přímost, až drsnost. Ta se promítá i do jazykového stylu knihy, nevyhýbá se vulgarismům nebo přepálené pražštině a chvíli trvá, než mu čtenář uvykne. Igy není z líhně sympatických ztracenců se zostřeným viděním typu Jateka z kultovní smíchovské balady Jáchyma Topola Anděl (1995), on určitě nepřirovná sousedčinu ladnost k lodi, ale jednoduše konstatuje, že má „kurevsky dlouhý nohy“ a jeho objekt zájmu jezdí „dvaadvácou“. Je to spíš druh incela a v tomto kontextu hraje i jím obdivovaný film, který hodlá napodobit — Svěrákovu Jízdu. V obsazení on a jeho bratr vezoucí nezletilou krásku do nikam to ale není remake, u kterého by si divák v pohodě vychutnal jointa.