Intelektuál za humny

Po Petře Hůlové se do uprchlického tématu a řešení společenské krize vrhl další spisovatel. Vratislav Maňák ve svém zamyšlení na serveru měsíčníku Reportér pokročil dál než jeho literární kolegyně: kromě možnosti bát se nájezdů krvelačných Turků dává malému českému člověku i výsadu požadovat uklidnění, porozumění a nápravu — nejlépe bez nutné konfrontace s okolním světem.

Podle Maňáka se v současné uprchlické hysterii slévá historická vzpomínka na novověké turecké běsnění, mediální spojnice mezi islámem a terorismem a právě skutečnost, že lidé aktuálně kočující Evropou mají orientální původ a jsou povětšinou muslimové. Není se pak čemu divit, když se většinová společnost začne třást strachy i vzteky nad vlastní představou ohrožení a civilizačního konce, kterou jí navíc neustále servírují televize a političtí oportunisté. Tak pronikavou analýzu situace potřebovala jako sůl.

Maňák ale nekončí prostou analýzou, pouští se i do hledání řešení a kritického tónu. Politiku a její reprezentanty nechává stranou: jejich populistické strategie jsou každému průhledné, prostě chtějí jen získat mandát (pche!) od voličů a vůbec, kdo chce kam, pomozme mu tam. Klíčovou roli budoucích okamžiků českého národa mají sehrát intelektuální elity, které ale zatím bohužel zklamávají. Jsou jaksi odtržené od českého, mírně rosolovitého monolitu.

Teoretickým východiskem nemilosrdné kritiky české inteligence je Maňákovi jeho revoluční koncept mikro- a makrosvěta, kterým přemazává štěpnou společenskou dichotomii naivního sluníčkáře a xenofobního hovada. Občané makrosvěta, vulgo havloidi, jsou liberálové, nebojí se cestovat a vůbec jsou tak nějak zvědaví, co se děje a říká za humny. Lidé mikrosvěta, zřejmě Hůlové ustaraná masa, znají každou skulinku svých domečků a podobu každého luhu i háje a jen velmi nelibě nesou, když pevný rytmus jejich životů naruší cizí impulsy. Například válka, klimatická změna, občanský aktivismus, kontrakultury, volební práva pro menšiny a tak. Nu, prý konzervativci. A selhání intelektuální elity pro Vratislava Maňáka spočívá v tom, že jí nechce být v přítmí našeho zaprděného mikrosvěta, nýbrž „vzdorovitě navléká pomyslný nikáb a zdvihá obočí pokaždé, když lidé mikrosvěta svůj strach z tureckého vpádu podpírají falešnými argumenty z internetových hoaxů a násilnými verši Koránu“.

Maňák neříká, koho intelektuálními elitami a inteligencí přesně myslí, ani kde se přesně mediálně a společensky pohybuje, když požaduje, aby vzdělanci už konečně dodávali veřejnosti relevantní informace a celou situaci trpělivě vysvětlovali. To je každopádně vedlejší, koho dnes zajímají konkrétní fakta a jména? Horší to je s Maňákovou představou intelektuála. Předně, žádný intelektuál nic nechce, nic neočekává od obyvatelstva a ani nepředpokládá, že „má mít prostý pošťák, pekař nebo uzenář znalosti politologa nebo arabisty“, jak mu to Maňák podsouvá. Stejně totiž nelze chtít po intelektuálovi, aby mluvil jako třeba zelinář. Ano, můžeme po inteligenci chtít, aby mluvila jasně a zřetelně, ale nemůžeme jí upřít právo a vlastně povinnost myslet mimo kulturní, historické a politické automatismy, jimiž se udržuje v chodu společenská každodennost. Takové myšlení je vždycky z principu kritické a ona každodennost usídlená v „mikrosvětě“ se mu zákonitě vzpírá. A pokud se někdo nebojí myslet v roce 2015, pak vždycky sklouzne do „internacionální mlhoviny“: vždyť jen samotná migrační krize ukazuje, že prostě není možné myslet v intencích zaprášené nacionální škatule „mikrosvěta“!

Na Maňákově textu jsou nicméně zajímavé dvě věci. Zaprvé, sentiment po silné postavě intelektuální elity a naopak až automatický despekt a skepse vůči politikům. Domnívám se, že toto je skutečným jádrem nynější společenské krize, jakási sdílená víra v příchod intelektuálního mesiáše, nepošpiněného procedurální politikou. Proto se neustále žehrá na inteligenci, hledá se ten pravý veřejný intelektuál, který „to“ konečně rozsekne. Přitom se hledá jen politik, který umí aspoň anglicky a je schopný dělat a hlavně obhájit bolestivé kompromisy. Stačí přenést energii věnovanou amatérské filozofii a hudrání nad politikou do jejího aktivního formování.

A zadruhé, Maňák nám v podivné shodě s Petrou Hůlovou trochu dává nahlédnout do mysli českého spisovatele: neopouštět teplíčko, nekoukat ven, povídat si o něčem, co už důvěrně známe. Však důvody se najdou.