07/01/2021 | ukázka | Jonh Carey

Intelektuálové a masy

Studie Intelektuálové a masy podrobuje kritice elitářské teze některých nejznámějších osobností britské literární scény konce 19. a počátku 20. století. Nešetří ani spisovatele H. G. Wellse.

Překlad Zuzana Šťastná

H. G. Wells se narodil v roce 1866 v Bromley. Těžko si mohl pro narození v tomto kentském městečku vybrat horší dobu. V roce 1858 dorazila do Bromley železnice a druhou železniční stanici tam postavili, když bylo Wellsovi dvanáct. S železnicí přišel „stavební rozvoj“, což v tomto případě znamenalo výstavbu nových sídlišť, do nichž se měli nastěhovat lidé dojíždějící za prací do Londýna. Od roku 1861 do roku 1881 vzrostl počet obyvatel Bromley z 20 000 téměř na 50 000 (rostl tedy čtyřikrát rychleji, než bylo průměrné tempo růstu v celé zemi) a počet tamějších domů stoupl v první polovině tohoto období o 86 procent. Wells ve svém poloautobiografickém románu The New Machiavelli (Nový Machiavelli) líčí, jak v dětství musel sledovat postupnou devastaci svého rodného města. „Jediné, nač si z dětství vzpomínám, jsou výkopy a převážení materiálu, vpád staveniště do lesa… Uvědomoval jsem si, že stavění je nepřítel.“ Bromleyské louky zmizely pod šiky řadových domků a místní říčka Ravensbourne, v níž bývali k vidění pstruzi a ledňáčci, byla zanesená odpadem — „starým železem, rezavými plechovkami, vyhozenými holínkami“. Vypravěč Wellsova románu si vzpomíná, že říčka v jeho dětské obrazotvornosti hrávala důležitou roli. Právě k ní chodíval v raném věku na procházky s matkou. Do jeho jedenácti let ale „zničili všechno, co na ní bylo krásné a co člověka těšilo“.

To, co se stalo v Bromley, bylo souzeno velké části jižní Anglie. Rozrůstání předměstí bylo ale jen jedním obzvláště výrazným a znepokojivým průvodním jevem daleko širšího problému. Tím byl obecný nárůst populace, který v průběhu Wellsova života začal spisovatele a intelektuály zneklidňovat stále více. Když Wells v roce 1933 publikoval román The Shape of Things to Come (Podoba věcí příštích), dedikoval ho „Josému Ortegovi y Gassetovi, objeviteli [Explorador]“. Zřejmě tím chtěl Ortegovi vzdát hold za jeho snahu položit základy nové morálky, bez níž se v onom lidském moři nebylo možno obejít.

Klíčem k Wellsově interpretaci novodobých dějin je právě jeho úzkost z přelidnění, pramenící z onoho dětského zážitku, kdy byl svědkem zkázy bromleyských lesů a luk. V románu Kipps mluví o důsledcích „nemírných populačních výstřelků, které byly základní katastrofou devatenáctého století“. Jeho Moderní utopie hlásá, že bez kontroly populačního růstu není možné společnost jakkoli zlepšovat. „Z hlediska lidského blaha a štěstí je vzrůst obyvatelstva, k němuž dochází s každým nárůstem životních jistot, nejhorším zlem života.“ Jak poznamenává Wellsův William Clissold, dosud nevídané zdokonalení výroby a distribuce zboží, jehož bylo dosaženo v devatenáctém století, nevedlo ke zvýšení hmotného bohatství lidstva, neboť souběžně s ním a stejně rychle nebo i rychleji rostla také populace. Zvýšení produktivity se tak „rozplynulo ve slepém plození“. Zda člověk uvažuje skutečně moderně a zda je liberálem, nebo reakcionářem, se tedy podle Wellse i Clissolda pozná zejména na tom, zda schvaluje antikoncepci. Wellsovo nepřátelství vůči katolické církvi vycházelo z jeho přesvědčení, že katolicismus svým odmítavým postojem k antikoncepci brání zlepšování lidského údělu.

Wells si samozřejmě uvědomoval, že za hranicemi Evropy je problém populačního růstu ještě naléhavější. V knize The Open Conspiracy (Otevřené spiknutí), v níž srozumitelně zformuloval své základní myšlenky, vnímá jako hlavní překážky skutečného pokroku lidstva prostopášnou plodnost a „dřímající barbarství“ obyvatel Orientu a Afriky. Jak s politováním konstatuje, v Indii, severní Africe a Číně i na Dálném východě „pokračuje rychlý nárůst podřadného obyvatelstva, které je fyzicky i mentálně podprůměrné a zpomaluje civilizační rozvoj umožněný mechanizací“. V těchto „úpadkových společenstvích vně atlantického kapitalistického systému“ se podle jeho názoru téměř nevyskytuje intelekt takové úrovně, aby byl schopen porozumět jeho plánům na zlepšení světa.

H. G. Wells v roce 1890

Naléhavost, s jakou Wells tyto plány prosazoval, pramenila částečně z toho, že mimořádně jasně vnímal ekologické škody způsobované nezodpovědnou lidskou reprodukcí. Daleko dříve než většina ostatních lidí si uvědomil, jak bezohledně člověk vyhlazuje jiné živočišné druhy a nevratně ničí jejich přirozené prostředí. „Člověk je biologická pohroma,“ tvrdil.

Navzdory, nebo možná spíš kvůli obrovitosti celého problému se Wells tak jako jiní komentátoři ve svých obavách zpravidla zaměřoval na určité místně specifické otázky. Vzhledem k tomu, že v dětství zažil znásilnění Bromley, bylo jasné, že jednou z nich bude rozrůstání předměstí. „Anglie dnes na polovině svého území není nic lepšího než roztroušené předměstí,“ napsal v roce 1926. Bolest a hněv, jež v něm tento vývoj vzbuzoval, prolínají celým jeho dílem. Londýnská předměstí v románu Tono-Bungay — ty nekonečné řady nezajímavých domů, nuzujících rodin a druhořadých krámů — jsou v jeho očích „nádorovitým bujením“ a metastázy hlavního nádoru vytvářejí takové hrůzy jako „ubohý“ Croydon či „tragicky ožebračený“ West Ham. V románu Anna Veronika bijí domky v Surbitonu a Epsomu do očí nepokrytou ošklivostí svého předměstského blahobytu tak, že vypadají jako „prašivka v bažině“. Šeď života v neomalthusiánské předměstské králíkárně, chatrné krabici, která dělá z „takových koutů jako Hendon noční můru jednotvárnosti“, poskytne v románu The Wife of Sir Isaac Harman (Manželka sira Isaaca Harmana) vděčné téma spisovateli Georgi Brumleyovi.

Wells s obzvláštní lítostí zaznamenává překotný úpadek pobřežních oblastí. Téměř celé jižní a východní pobřeží Británie bylo rozděleno na stavební parcely, všude jsou cedule realitních makléřů a špatně udělané, zarostlé cestičky označené nápisy jako „Trafalgarská avenue“ nebo „Přímořská ulice“. Další noční můrou byla masová turistika a spoušť, již s sebou přináší. V roce 1911 líčí Wells budoucí osud Capri. Z celého ostrova se podle něj stane jeden obrovský hotel, další plovoucí hotely budou rozesety na celé míle při pobřeží a každé odpoledne budou na místním letišti přistávat letadla přivážející další dávku rekreantů.

Stejně depresivně působil na Wellse nový rozmach reklamy, který s sebou přinesla masová kultura. Veřejné propagování žlučníkových pilulek, kyselých okurek či mýdla mu připadalo jako ubohost. Reklama hyzdila krajinu a šířila atmosféru nenasytného konzumerismu nižších tříd, jenž se mu protivil. Pokud si v jeho románech nějaká postava neuvědomuje škodu páchanou reklamou, je to jednoznačný ukazatel její nedostatečné inteligence nebo něčeho ještě horšího. Mrzký kapitalista sir Isaac Harman znesvětil svými reklamami na Vitachléb nejrůznější půvabné lokality Anglie a nyní se pokouší postavit jeden reklamní billboard i na Shakespearově útesu v Doveru. Harmanův úspěch, jehož základem je jeden kavárenský řetězec, je neoddělitelně spjatý s celou skličující realitou kancelářských úředníků, předměstí a každodenního dojíždění do práce. Právě podnik sira Isaaca dodává „polední houstičky nebo ztracená vejce“ do všech „kancelářských středisek v Londýně a střední Anglii“.

S reklamou těsně souvisela další zhouba, a tou byl populární tisk. Nutno přiznat, že ono heroické organizační úsilí, jehož výsledkem byla každodenní přítomnost novin na stáncích, nenechávalo Wellsovu obrazotvornost chladnou. Když se jistá postava v jednom z jeho futuristických příběhů ohlíží zpět do minulosti a mluví o éře novin, popisuje tento efekt, jako by šlo o výjev z vědecko-fantastického románu: „Po dobu dvou hodin je celý kraj jakoby zasypán bílými skvrnami šustícího papíru […] Je to, jako by nějaký mohutný příval rozstříkl onu bílou pěnu papíru po celém zemském povrchu.“ Když se ale tatáž postava probírá exempláři populární žurnalistiky z počátku dvacátého století, pohrdavě mluví o „přidušeném křiku“ — „volání a houkání, které se slabě ozývá v malém gramofonu“. Wells věřil, že noviny jsou nebezpečné, protože snaha vydělávat je má k tomu, aby v lidech rozněcovaly ty nejprimitivnější a nejnižší vášně, například vlastenecké horování či válečnou horečku. To z novin v jeho očích dělalo prvořadé orgány masové nenávisti. Každé lidovější noviny tak byly v doslovném slova smyslu „jedovatý plátek“.

Zákeřnějším zlem než noviny a také zlem, jemuž se dalo hůře vzdorovat, byla žena. Ačkoli Wells byl vůči ženským půvabům velmi vnímavý, po zralé úvaze nehodnotil vliv žen na kulturu kladně. Už sám problém populačního růstu měla zjevně na svědomí nekontrolovaná plodnost žen. Za druhé bylo všeobecně známo, že ženy používají svůj sex-appeal k tomu, aby mladé muže vlákaly do manželství. Tím je ovšem nutí přijmout jho živitele rodiny, a pohřbívají tak veškeré jejich intelektuální ambice. Tento osud potká mimo jiné Wellsova pana Lewishama. Z dostupných pramenů lze usuzovat, že Wells ženám přisuzoval vrozenou rozmařilost a závislost na šatech, tlachání a nakupování. Jak si stěžuje souchotinářský Masterman v románu Kipps, „neexistuje dneska jediná žena, která by neprodala tělo i duši, která by nelezla do zadku židovi nebo si nevzala negra radši než slušně žít za stovku liber ročně“. S tímto názorem se Wells úplně neztotožňoval, nicméně obecné Mastermanovo rozhořčení, jak se zdá, sdílel. Když Wellsovy ženské postavy odhalují před svými muži skutečnou podstatu ženství, není to lichotivý obrázek. Podle toho, co říká Clementina Williamu Clissoldovi, jsou ženy malicherné, příživnické, bojácné a marnivé, snadno zmatkují, nejsou schopny soustavnější duševní práce a mají sklon ke lhaní. Nemají také tak výraznou individualitu jako muži, ačkoli moderní, romantizované pojetí milostných vztahů nám sugeruje opak, a celý obří sektor módního, kosmetického a voňavkářského průmyslu vznikl jen a jen proto, aby jim tuto chybějící individualitu dodal. Marjorie ve Wellsově Manželství je podobně upřímná. „Co jsme my ženy — napůl barbarky, napůl mazlíčkové, chamtivé a žádostivé zahalečky.“ Její manžel Trafford je sice na začátku zaslepený láskou, ale když posléze vidí, jak Marjorie nezřízeně utrácí v obchodech londýnského West Endu, dává jí za pravdu a oznamuje jí: „[…] jsem hlubší a mohutnější nežli ty. Dorůstám k něčemu, čeho ty nedosahuješ […]“ A Marjorie naprosto souhlasí. Uznává, že zkázu lidstva má na svědomí právě nenasytná touha žen po hmotných statcích.

Vychází v nakladatelství Academia.