28/05/2022 | téma |

Italská literatura v českých překladech posledních let

Blíží se mezinárodní knižní veletrh a literární festival Svět knihy Praha (od 9. do 12. června), jehož čestným hostem bude Itálie, a tak jsme pro vás připravili výběrový přehled českých překladů italské literatury z posledních let.

Italská literatura má v českých překladech pevné místo a bohaté zastoupení již odedávna. Nechybí nám překlady nejvýznamnějších italských klasiků, jakými jsou Dante Alighieri, Giovanni Boccaccio, Francesco Petrarca, Niccolò Machiavelli, Ludovico Ariosto, Michelangelo Buonarroti, Torquato Tasso, Carlo Goldoni, Giacomo Casanova, Alessandro Manzoni, Giacomo Leopardi, Giovanni Verga, Edmondo De Amicis, Iginio Ugo Tarchetti, Italo Svevo, Gabriele d’Annunzio či F. T. Marinetti. Ani významných autorů 20. století, jako jsou například Giuseppe Ungaretti, Giuseppe Tomasi di Lampedusa, Umberto Saba, Curzio Malaparte, Ignazio Silone, Eduardo De Filippo, Carlo Levi, Dino Buzzati, Alberto Moravia, Cesare Pavese, Giorgio Bassani, Elsa Morante, Pier Paolo Pasolini, Primo Levi, Italo Calvino, Umberto Eco, Claudio Magris či Sebastiano Vassalli. V českých překladech jsou zastoupeni i všichni italští nositelé Nobelovy ceny za literaturu, kterých je zatím šest: Giosuè Carducci (získal ji v roce 1906), Grazia Deledda (1926), Luigi Pirandello (1934), Salvatore Quasimodo (1959), Eugenio Montale (1975) a Dario Fo (1997).

Po mnoha letech jsme se dočkali i některých nových překladů klasiky, jako třeba v roce 2009 Dantovy Božské komedie v překladu Vladimíra Mikeše (Academia) nebo letos Petrarcových Sonetů ze Zpěvníku v překladu Miloslava Uličného (Argo) či nedávno dvousvazkového výboru z her Luigiho Pirandella (Divadelní ústav); jiná klasická díla by si naopak nový překlad zasloužila, jako třeba Manzoniho román Snoubenci, základní dílo italské literatury 19. století (poslední český překlad Václava Čepa vyšel poprvé v roce 1950).

V posledních letech si také české čtenáře získala světově úspěšná autorka bestsellerů Elena Ferrante, tajemná spisovatelka skrývající se za pseudonymem, a další přední současní autoři, jak uvidíme níže. K současným překladatelům italské literatury do češtiny patří například Jiří Pelán, Kateřina Vinšová, Alice Flemrová, Miloslav Uličný, Vladimír Mikeš, Helena Lergetporer, Anežka Charvátová, Marina Feltlová, Jiří Špaček, Magdaléna Žáčková, Monika Štefková či Sarah Baroni.

Často u nás vycházejí díla oceněná nejprestižnější italskou literární cenou Premio Strega a jinými (k nejznámějším dále patří třeba Premio Viareggio). V rámci naší nejvýznamnější překladatelské Ceny Josefa Jungmanna, která se uděluje od roku 1990, získali „vedlejší“ ceny a prémie četní překladatelé z italštiny (případně hlavní cenu získali za překlad z jiných jazyků, kterým se ještě věnují, například Jiří Pelán, Kateřina Vinšová a Anežka Charvátová), ale na hlavní Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší překlad roku dosáhla až za rok 2019 Alice Flemrová za překlad knihy známého italského režiséra, scenáristy a spisovatele Paola Sorrentina Všichni mají pravdu.

Eco, Morante, Calvino a další velikáni

Jako motto letošního „italského“ ročníku veletrhu Svět knihy Praha byl zvolen citát ze světoznámého románu Umberta Eca Jméno růže: „Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem.“ Příhodnější citát snad nemohl být vybrán, a to hned z dvojího důvodu: od středověkých časů, kdy se Ecův bestseller odehrává, se — jak vidno kolem nás — nic nezměnilo; a Umberto Eco (1932—2016) se u nás těší veliké popularitě již od poloviny 80. let, kdy u nás poprvé Jméno růže vyšlo (v překladu Zdeňka Frýborta). Kromě všech jeho sedmi románů vyšla v češtině i téměř třicítka dalších knih odborných, esejistických a populárně-naučných.

Ecovi se u nás nejsoustavněji věnuje nakladatelství Argo; v jeho volné, výtvarně sjednocené řadě vyšlo již 22 svazků Ecových knih, v poslední době to byly esejistické soubory Od hlouposti k šílenství (2016, přel. Gabriela Chalupská), Jak cestovat s lososem a jiné eseje (2017, přel. Magdaléna Žáčková), Na ramenech obrů (2018, přel. Magdaléna Žáčková a Helena Lergetporer), O televizi (2020, přel. Kateřina Vinšová a Helena Lergetporer) a Migrace a nesnášenlivost. Věčný fašismus (2021, přel. Helena Lergetporer).

Než se budeme věnovat dalším velkým jménům italské poválečné literatury, vraťme se v čase zpátky k renesanci a připomeňme, že v roce 2020 vydalo Karolinum rozsáhlou dvousvazkovou antologii Italská renesanční literatura, a to šedesát let poté, co byly ukončeny práce v první fázi jejího vzniku (1959) za editorství profesora Václava Černého (1905—1987). Záměr tohoto velkorysého projektu vstoupil ve známost teprve po publikovaném soupisu jeho díla (1997). Po různých peripetiích s nedokončeným rukopisem se antologie ujal jako odkazu svého profesora Jiří Pelán. Aby mohl záměr zrealizovat, musel projekt koncepčně dokončit, doplnit a kromě role editora přijmout i úlohu hlavního překladatele.

A ještě jedno velké jméno z předválečné literatury: nobelista Luigi Pirandello (1867—1936), dramatik, básník a prozaik, jehož připomněl dvousvazkovým výborem z her Divadelní ústav v letech 2016 a 2018. Ve výboru nechybí ani slavné hry Sicilská komedieKaždý má svou pravduŠest postav hledá autora či Jindřich IV., a to v nových překladech Mariny Feltlové, Alice Flemrové, Jiřího Pelána, Terezy Sieglové a Kateřiny Vinšové.

Jiří Pelán přeložil vrcholný román jedné z nejvýznamnějších italských poválečných spisovatelek Anny Marie Ortesové (1914—1998) — Žalostící stehlík (č. Rubato, 2019) z roku 1993 na první pohled evokuje idylický čas v Neapoli konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět je však, jak se záhy ukazuje, velmi křehký a má svůj fantastický a mysteriózní rub.

Jinou velkou italskou spisovatelku Elsu Morante (1912—1985), která byla manželkou Alberta Moravii, připomněla překladem jejího nejslavnějšího románu Arturův ostrov (1957, č. Argo, 2022) Alice Flemrová. Ze čtyř románů Elsy Morante kdysi česky vyšly dva pozdější, oba v překladech Zdeňka Frýborta, Příběh v historii (1974, č. 1990) a Aracoeli (1982, č. 1988). Na překlad Arturova ostrova, oceněného Premio Strega (Morante byla první ženou, která tuto cenu, udělovanou od roku 1947, získala), jsme si museli počkat o mnoho déle. Je to lyrický příběh o dětství a dospívání, o jakémsi pozemském limbu, zdůrazněném izolovaným prostorem ostrova Procida v Neapolském zálivu, kde protagonista Arturo prožívá prvních šestnáct let svého života.

Za klasika moderní italské literatury můžeme bezpochyby považovat Itala Calvina (1923—1985), jehož dílo u nás vychází už dlouho. V posledních letech se mu soustavněji věnuje nakladatelství Dokořán, které v ucelené grafické řadě vydalo již šest Calvinových knih, ať už reedic, či prvních českých vydání: Neviditelná města (2017, přel. Vladimír Hořký), Když jedné zimní noci cestující (2017, přel. Jiří Pelán), Nesnadné vzpomínky (2018, přel. Jiří Pelán), Nesnadné idyly (2018, přel. Kateřina Vinšová), Palomar (2021, přel. Jiří Pelán) a Kosmické grotesky (2021, přel. Kateřina Vinšová).

K nejslavnějším autorům současné italské literatury patří prozaik, dramatik, esejista a germanista Claudio Magris (*1939), i u nás známý svými esejisticko-cestopisnými knihami Dunaj či Mikrokosmy nebo romány Poslepu a Pro nedostatek důkazů. V poslední době autora hned třikrát připomněla Academia ve své edici Europa. Kniha Terst. Identita na hranici (1982, č. 2021, přel. Lenka Kovaříková), kterou Magris napsal ve spolupráci s historikem Angelem Arou, je pojednáním o kultuře a historii významného přístavního města. Zakřivený čas v Kremži (2019, č. 2022, přel. Kateřina Vinšová) je malou knížkou pěti pozoruhodných povídek s tématem stáří a plynoucího času, s nímž se musí jednotliví protagonisté vyrovnat. Oči moře. Sochy z lodních přídí (2019, č. 2022, přel. Kateřina Vinšová) pojednávají o lodních sochách, o moři, o ženách, o lodích i o literatuře.

Když už jsme odbočili od románů a próz, připomeňme alespoň tři tituly dvou autorů mimo beletrii, které stojí za pozornost, neboť se zabývají českou literaturou a kulturou. Italský bohemista a rusista, básník a překladatel Angelo Maria Ripellino (1923—1978), autor Magické Prahy, napsal v roce 1950 Dějiny současné české poezie, které vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze v roce 2019 v překladu Jany Sovové a jež stojí za pozornost i dnes. Italská bohemistka a komparatistka Annalisa Cosentino uspořádala výbor z Ripellinovy korespondence „Do vlasti české“ (Institut pro studium literatury, 2018), tedy z dopisů, které psal Ripellino českým přátelům, umělcům a intelektuálům, a naopak je od nich dostával. Annalisa Cosentino je mimo jiné autorkou knižní studie Chvála blbosti. Z Prahy do Irkutska a zpět v patnácti stech povídkách a jednom románu (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2017, přel. Olga Čaplyginová), která je pokusem o výklad poetiky děl Jaroslava Haška.

Podobně jako Claudio Magris, častý kandidát na Nobelovu cenu za literaturu, byl v souvislosti s Nobelovou cenou opakovaně zmiňován i významný prozaik Sebastiano Vassalli (1941—2015), jehož dílu se u nás soustavněji věnuje nakladatelství Pistorius & Olšanská a překladatelka Kateřina Vinšová. Po románech Archeologie přítomnosti a Dva kostely a po románové biografii básníka Dina Campany Noc komety zde vyšel v roce 2020 konečně i slavný Vassalliho román Chiméra, oceněný Premio Strega 1990. Děj strhujícího románu je situován do vesničky jménem Zardino, jež kdysi ležela v Pádské nížině. Zde se na přelomu 16. a 17. století odehrává příběh krásné dívky jménem Antonia, „zardinské čarodějnice“.

Zatímco Eco, Magris, Morante, Calvino či Vassalli u nás vycházejí již léta, na první překlad z díla jiného výrazného italského spisovatele současnosti, Sandra Veronesiho (*1959), jsme si museli počkat až do roku 2021, kdy v překladu Alice Flemrové vydal Odeon jeho úspěšný román Kolibřík, oceněný Premio Strega 2020. Veronesi je teprve druhým autorem v historii, který tuto cenu získal podruhé, poprvé to bylo za román Klidný chaos v roce 2006. A jelikož se u nás Kolibřík, melancholický román, jehož tematickou konstantou je smrt a umírání, a přesto z něj sálá víra v život a v lidské pokolení, dočkal značného ohlasu, doufejme, že se s autorem brzy setkáme znovu.

Ferrante, Giordano, Cognetti, Saviano a další

Nesporným fenoménem současné italské literatury je Elena Ferrante, spisovatelka (či spisovatel nebo možná dokonce spisovatelé) skrývající svoji identitu za pseudonymem a vyvolávající řadu otázek a dohadů; ale ať už je Elena Ferrante kdokoli, oslovila čtenáře a čtenářky na celém světě. Proslavila se rozsáhlou epickou tetralogií Geniální přítelkyně (2011—2014, č. Prostor, 2016—2018, přel. Alice Flemrová) o celoživotním přátelství dvou neapolských dívek, které projde mnoha zvraty (a obě hrdinky složitým osobním vývojem). Tetralogie je adaptována i do podoby televizního seriálu o čtyřech sériích a podnítila zájem i o ostatní autorčina díla.

foto: Barbora Maršíček Votavová

I u nás vyšly v překladu Alice Flemrové romány Tíživá láska (1992, č. 2018) a Temná dcera (2006, č. 2019), v překladu Jakuba Volného Dny opuštění (2002, č. 2011) a v překladu Sarah Baroni Prolhaný život dospělých (2019, č. 2020). Alice Flemrová přeložila také knížku pro děti Pláž v noci (2007, č. 2019) a Anna Kudrnová soubor fejetonů a úvah Příležitostné nápady (2019, č. 2020) s ilustracemi Andrey Uciniho. Temnou dceru loni zfilmovala režisérka Maggie Gyllenhaal pod názvem The Lost Daughter (Ztracená dcera) s Olivií Colman v hlavní roli (nominace na Oscara).

Čtenářsky vřele byla u nás přijata úspěšná románová prvotina Paola Giordana (*1982) Osamělost prvočísel (2008, č. Odeon, 2009, přel. Alice Flemrová), za kterou autor získal Premio Strega. Román o zvláštním vztahu dvou outsiderů u nás loni vyšel už potřetí a v češtině máme k dispozici díky překladům Alice Flemrové a Odeonu i další tři Giordanova díla: Tělo (2012, č. 2013), Čerň a stříbro (2014, č. 2015) a Dobývání nebe (2018, č. 2020), rozsáhlý román o zvláštním přátelství jedné dívky a tří chlapců, jež sledujeme od puberty přibližně do Kristových let, kdy všichni sklízejí plody svých mladických postojů a rozhodnutí. Odeon vydal v překladech Alice Flemrové také tři díla Paola Cognettiho (*1978), který se proslavil románem Osm hor (2016, č. 2017), oceněným Premio Strega. Následovaly překlady románů Divoký kluk (2013, č. 2018) a Nikdy nevystoupat na vrchol (2017, č. 2019). Cognettiho témata se točí kolem hor, přírody, přátelství a sebepoznání.

Alice Flemrová stojí též za překlady knih Roberta Saviana (*1979), které vydává Paseka. Saviano se proslavil románem Gomora (2006, č. 2008) o nemilosrdném světě současné neapolské mafie a ničivých důsledcích jejího působení v řadě oblastí domácího i mezinárodního průmyslu, obchodu a veřejného života. Román byl zfilmován a později převeden do televizního seriálu. I poslední dvě u nás vydané Savianovy knihy čerpají z prostředí neapolské mafie a chlapeckých gangů: Piraně (2016, č. 2019) a Zuřivý polibek (2017, č. 2021).

Marco Missiroli (*1981) zaujal intimním psychologickým románem Věrnost (2019, č. Argo, 2020, přel. Helena Lergetporer), v němž si položil otázku, zda věrnost blízkým znamená i věrnost sobě. Dvojici milánských čtyřicátníků, Carla a Margherity, pohltila šedá realita. Carlův pokus o nevěru poskytne jeho ženě alibi k úniku z ubíjející rutiny, ve skutečnosti však oba hledají něco jiného: ve světě, kde se slova míjejí s činy, tápají kolem sebe a snaží se najít jistotu. Na Netflixu je právě k vidění televizní minisérie natočená podle Věrnosti.

Argo vydalo dva romány Donatelly Di Pietrantonio (*1963), oba v překladu Mariny Feltlové. Navrátilka (2017, č. 2018) pojednává o třináctileté holčičce, která je neočekávaně navrácena do své původní chudé rodiny. Poznává nové rodiče, sestru a bratry, bojuje o své místo v cizí rodině a sžívá se s odlišnou sociální realitou chudého a zaostalého venkova v Abruzzu v 70. letech minulého století. Návrat do Borga Sud (2020, č. 2021) je příběhem dvou sester, které v dětství neměly ani tušení o existenci té druhé. Ač k sobě naleznou cestu až v období dospívání, utvoří se mezi nimi velmi silné pouto. Také Rosa Ventrella (*1974) vypráví v románu Pomluva (2019, č. Argo, 2021, přel. Pavla Přívozníková) o dvou sestrách, které tentokrát ale nemohou být odlišnější. Jedna jemná, plachá a tichá, druhá živá a zvídavá. Jsme na začátku 40. let minulého století na italském jihu v Apulii. Silný příběh o hanbě jedné rodiny se prolíná s dějinami Itálie.

Paolo Sorrentino (*1970), scenárista, režisér a spisovatel, se proslavil filmy BožskýVelká nádhera či Mládí nebo seriály Mladý papež a Nový papež. Alice Flemrová přeložila jeho románovou prvotinu Všichni mají pravdu (2010, č. Dybbuk, 2019) a za tento překlad získala Cenu Josefa Jungmanna. Protagonistou a vypravěčem románu je popový zpěvák Tony Pagoda, jehož prostřednictvím autor otevřeně mluví o Neapoli svého dětství i o té dnešní, o propletenci bohémského života, mafie a drog. V knize povídek Tony Pagoda a jeho přátelé (2012, č. Dybbuk, 2021, přel. Alice Flemrová) se hrdina Tony vrací, o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí.

Italská literatura je v českých překladech zastoupena opravdu bohatě, a to i v posledních letech s řadou nových jmen i těch již známých; mohli bychom pokračovat ještě v dalším výčtu, ale účelem tohoto textu nebyla úplnost, nýbrž výběr toho nejzajímavějšího. A na Světě knihy — a nejen tam — jistě najdou zájemci mnoho dalších knih a poznají řadu dalších autorů. Nebudou chybět ani novinky, které se nyní na knižním trhu objeví právě v souvislosti s tím, že Itálie je čestným hostem Světa knihy a že má čtenářům co nabídnout.

Autor je knihovník, publicista, recenzent, editor a spisovatel.