Na Slovensku Nenapsaný román vyšel již v roce 2004, kdy si také vysloužil Cenu Dominika Tatarky, Cenu Asociace organizací spisovatelů Slovenska a Cenu rektora Prešovské univerzity.

Onen Rakúsův „styl“ spočívá v tom, že jeho texty připomínají dobře promazaný stroj jak po stránce beletristické, tak také literárněvědné, kdy do sebe komponenty obou těchto vrstev dokonale zapadají. Potenciál textu je tak využit v maximální možné míře. Jednou ze zásadních bran, kterou musí čtenář projít, aby knihu v jejím mnohovrstevnatém charakteru pochopil, je teorie o fenoménu nenapsanosti. Jedná se o autorem smyšlený koncept, který rozvíjí hlavní postava knihy — příznačně v ději situovaném do normalizace, jejíž grotesknost a absurdita jsou konceptem nenapsanosti umocňovány: Adam Zachariáš, bývalý univerzitní pedagog, který byl propuštěn za své vystoupení v „podvratném rozhlase“, aby následně na krátký čas získal zaměstnání pomocného dramaturga v divadle. Zachariáš je také spisovatel, který tvoří Nenapsaný román, skládající se převážně ze zaznamenaných osudů groteskních figurek, s nimiž se setkal při své práci na univerzitě či v divadle. Jednotlivé skeče však postrádají výraznější propojení a vlastně i vyvrcholení, což zapadá do konceptu nenapsanosti. Autor tak se svým personálním vypravěčem doslova spolupracuje: zaznamenává vznik Zachariášova Nenapsaného románu ve svém Nenapsaném románu. V rámci intertextuality si nelze nepovšimnout spojitosti díla s autorovou dřívější novelou Temporálne poznámky (KK Bagala, 1993), která má kromě jiných dějových aluzí s Nenapsaným románem společnou také migrující postavu spisovatele Dušana Sakmára, který se má nakonec stát oficiálním autorem Zachariášovy pochmurně laděné novely. Kromě toho však v textu najdeme spoustu dalších metatextových hříček, kupříkladu kapitoly Rakúsova románu, které jsou pouze očíslovány, dějově odpovídají názvům kapitol, které pro svůj Nenapsaný román zvolil Adam Zachariáš.

Dílo ve své celistvosti vyniká humorem, který je tvořen jak zmiňovanou literární hrou se čtenářem, tak také všudypřítomným grotesknem a ironií, zobrazujícími se například v příbězích jednotlivých hrdinů ze Zachariášova plánovaného románu. Ať už se jedná o pedagoga, který při svém erotickém vzplanutí nedopatřením pokousal vnadnou studentku, učitele nacházejícího útěchu na dně lahve či nešťastné manželství nápovědky s hercem. Jde-li pak o samotný výběr těchto figurek, zde Rakús vsadil, zejména v případech, kdy se autor pohybuje na akademické půdě, na jím ověřené literární prostředí. Otázkou zůstává, zdali to invenčnímu nápadu neubírá, a autor tak nevytváří pouze jakousi variaci na svá dřívější — a vlastně i předzvěst pro svá následující — díla. Ve skutečnosti však nejen intelektuální psaní pro intelektuály, ale také postavy a vypravěči z řad intelektuálů projevující jedinečnou pozorovací i narativní schopnost jsou jakýmsi literárním podpisem Stanislava Rakúse. Z tohoto důvodu jsou Temporálne poznámky, Nenapsaný román a Excentrická univerzita (KK Bagala, 2008) označovány za volnou trilogii.

Nenapsaný román je dílem, které bezesporu vyžadovalo notnou dávku soustředěnosti — Rakús tak jedinečným způsobem činí z řadových čtenářů literární teoretiky.


Stanislav Rakús: Nenapsaný román, přeložil Lubomír Machala, Větrné mlýny, Brno 2018