16/06/2015 | recenze | Marián Pčola

Jak se kalil socialistický realismus

Těžko si dnes asi představit anachroničtější vydavatelský počin, než je publikování téměř čtyřsetstránkové monografie o kdysi tolik protežovaném literárně-uměleckém směru, jenž je však už mnohými považován jen za jakési slepé rameno ve vývoji světové kultury. Krok vydavatelství Academia jde ale proti proudu hned z dvojího důvodu: nejen že nabízí téma, které žádný velký čtenářský ani mediální ohlas nečeká, ale zároveň nejde o žádný povšechně populární přehled „životů a děl“, nýbrž o hloubkovou interpretaci kulturního fenoménu. Fenoménu, který může být zajímavý nejen z politického či sociologického hlediska.

Autorka vychází z teze, že pokud se ikonické texty psané v duchu socrealistického kánonu a v souladu s takzvanou generální dějovou linií (v anglickém originálu „master plot“) mají posuzovat jako svébytná literární díla, je nutno pochopit specifika kulturní situace, jež podnítila a legitimizovala jejich vznik. Nelze je tudíž hodnotit stejným metrem jako beletristické texty vznikající ve stejnou dobu na opačné straně železné opony: „Sovětské romány plnily funkci naprosto odlišnou od té, kterou obvykle měly romány na Západě. Tato odlišnost dala vzniknout také rozdílnému typu textů. Jde o odlišnost, která zahrnuje veškeré aspekty díla — od typu zápletky, která je užita, přes způsob charakterizace až po perspektivu a další.“

Americká slavistka a profesorka komparativní literatury Clarková si za úhel pohledu zvolila ve své době poměrně rozšířenou kombinaci strukturalismu a kulturní antropologie (kniha v USA poprvé vyšla počátkem osmdesátých let a od té doby byla několikrát revidována, český překladatel pracoval s poslední verzí z roku 2000), nicméně výběr metodologie jistě nebyl diktován pouze dobovými trendy. Čtenář má možnost se přesvědčit, že témata i způsoby jejich zpracování v socrealistických románech v mnoha případech skutečně souzní s archetypy vinoucími se napříč ruskými — a nejen ruskými — dějinami a nepředstavují pouze ad hoc reakce na momentální dění v sovětské společnosti. Skrze oficiózní symbolické vzorce a dějová schémata „revolučních“, „budovatelských“ či „mládežnických“ románů k nám současně promlouvá i mytologický jazyk středověkých letopisů, hagiografií nebo lidových vyprávění.

SOVETSKY_ROMAN_TITULKA.indd

V ruském prostředí se psanému slovu odedávna přičítá velký význam, jenž ale obvykle plyne spíše z jeho společenského angažmá než z výsostně uměleckých kvalit. Má se za to, že literatura je především platformou, na které se řeší zásadní otázky týkající se uspořádání společnosti (politicko-hospodářská tematika), soukromého života (jednotlivec versus kolektiv) nebo smyslu všehomíra (nábožensko-metafyzický rozměr). Vyprávěný příběh, postavy, prostředí a další obvyklé složky románové kompozice tak nepředstavují literární hodnotu samy o sobě, v krajních případech slouží pouze jako „stafáž“ pro prezentaci aktuálně přetřásaných stanovisek a názorů. Není tajemstvím, že i v sovětské éře literatura mnohdy figurovala jen jako beletrizované prodloužení — „nadstavba“, chceme-li — dobové publicistiky, přičemž ale její mimetické aspekty pozvolna přerůstaly v aspekty mytologické.

 

Mezi románem a epopejí

Zmiňovaná „generální dějová linie“, teoreticky etablovaná na všesvazových sjezdech spisovatelů, ovšem nepředstavovala směrodatnou doktrínu pouze pro literární produkci, nýbrž ovlivňovala rétoriku a symboliku ve všech oblastech veřejného života. Postupně se formoval systém alegorizovaných, lehce vstřebatelných kulturních „idiomů“, které tvořily univerzální rámec pro sebeidentifikaci jednotlivce se stěžejními společenskými rituály. Jedním z nejpodstatnějších pro vývoj socrealistického románu i pro vývoj ideologie jako takové byl topos „kladného hrdiny“, jehož genealogické kořeny dle autorky sahají zčásti do staroruských životopisů svatých a zčásti do folklorních vyprávění o legendárních bohatýrech. Životní osudy mnoha románových hrdinů z období revolučního romantismu dvacátých let tak více než individuální biografie lidí z masa a kostí připomínají opulentní vize některých předrevolučních myslitelů z bolševické frakce (Lunačarskij, Bogdanov, ze spisovatelů zejména Gorkij) o zrodu antropologicky nového typu člověka, jakéhosi prométheovského završitele dějin v nadcházející beztřídní společnosti.

Proti takto sochanému kladnému protagonistovi stojí v sovětském románu zpravidla postava padoucha, jehož vnitřní svět je paradoxně vykreslen mnohem plastičtěji. Důvody takové asymetrie Clarková opět nachází v paralelách se středověkým letopisectvím a hagiografiemi, jejichž způsoby narace byly silně ovlivněny pravoslavným světonázorem: „Středověcí kronikáři i sovětští spisovatelé byli ve své tvorbě oficiálně inspirováni ideologickým modelem, který zahrnoval obraz ideálního člověka. Modelové postavy tak musely disponovat „epickou“ celistvostí, zatímco padouch představoval člověka, který celistvý není. Velmi často existoval mezi jeho vnitřkem a vnějškem prudký kontrast — vnějšímu světu prezentoval jednu svou podobu, uvnitř však skrýval identitu zcela odlišnou. […] Do hry se tak při ztvárňování záporných postav dostaly i tóny sovětské próze jinak poměrně cizí — ironie, ironický nádech, či dokonce žertovný tón.“

Pokud přijmeme literárně-estetickou koncepci Michaila Bachtina, na kterou citovaná pasáž zjevně naráží, socrealističtí padouchové mají mnohem blíže k postavám moderního evropského románu s jeho ironickými posuny a významovou nezavršeností, zatímco kladní hrdinové jsou spíše jen „aktualizovanou“ verzí reků z tradičních hrdinských eposů. K epopeji ostatně socrealistický román přibližují i jiné strukturní prvky, jako jsou ustálená epiteta, nadnesená rétorika či výrazná typizace postav (ta se mimochodem projevovala už v próze devatenáctého století, vzpomeňme třeba postavy „malých“ nebo „zbytečných“ lidí). Vnitřní vývoj kladného literárního hrdiny se měl potom chápat také jako idealizovaný model evoluce celé společnosti, zatímco postavy padouchů nedávaly zapomenout na všudypřítomnost vychytralých škůdců, před nimiž je radno mít se na pozoru i v reálném životě. Směsice literární a ideologické fikce tak vytvářela kulisy rodícího se světa komunismu, jehož autentičnost nepodléhala zpochybňování. „Mýtus je příběhem, jenž má platnost zákona,“ říkal filozof Václav Navrátil.

 

Přesahy do současnosti

Clarková dále sleduje jednotlivé etapy vývoje sovětské společnosti s jejich specifickou symbolikou a rétorikou a na pozadí převládajících hodnotových priorit charakterizuje vypravěčské styly konkrétních autorů. Kromě binárních opozic kladných a záporných hrdinů u nich nachází i další archetypální vzorce odkazující k ruské kulturní tradici: chápání politické organizace jako alternativy vůči tradiční rodině či církvi (viz děkabristy nebo kroužky revolučních demokratů v devatenáctém století), iniciační vztahy mezi učitelem (v přeneseném smyslu „otcem“ či „starším bratrem“) a žákem („synem“) nebo téma mučednictví a z něj vyplývající důraz na askezi — obětování života vyššímu poslání.

Uvědomovat si zmíněné souvislosti je užitečné, nejenom pokud chceme lépe porozumět sovětským autorům, kteří stáli mimo oficiální proudy a ideologická klišé zesměšňovali ve svých hořkých satirách či dystopiích, ale i pokud máme tvořivě číst dnešní postmodernisty libující si v mnohdy ne zrovna snadno dešifrovatelných odkazech jak k sovětským reáliím, tak také k socrealistické poetice. Zkratkovitost dnešního masmediálního zpravodajství navíc nejednou budí zdání, jako by těch zhruba sedmdesát let od bolševického převratu až po gorbačovskou perestrojku tvořilo jediný kompaktní celek, ve kterém kromě občasných samizdatových vydání zakázaných textů neprobíhaly žádné významnější literární a myšlenkové posuny. Inspirativní, argumentačně podložená a do češtiny solidně přeložená monografie Kateriny Clarkové se nás snaží z tohoto omylu vyvést.


Katerina Clarková: Sovětský román: dějiny jako rituál, přeložil Vít Schmarc, Academia, Praha 2015