Vzhledem k objemu knih a rychlosti, jakou dnes vycházejí, není při výrobě čas se zabývat jednotlivými tituly, grafik nemá čas knihy číst, natož se zaobírat tím, čím se který text odlišuje od ostatních, jakou má atmosféru, co je jeho podstatou. Zvykli jsme si proto používat zkratky, které nám usnadňují práci a umožňují držet tempo s tiskařskými stroji a jejich rotujícími válci, které tisknou jednu knihu za druhou, ve dne v noci bez zastavení.

Takovou zkratkou jsou i literární žánry, kategorie, do kterých řadíme knihy v knihkupectví, abychom se rychleji zorientovali v té spoustě novinek. Aby všechno běželo, jak má, co nejrychleji a co nejefektivněji, musí se z něčeho slevit, nějaká část procesu se musí obětovat, osekat na minimum nutného. Tou obětí se stala formální stránka knihy — její grafická úprava. Knižní obálka vklíněná do přednastavených šablon, typů písma, předepsané barevné škály. Nad obálkami knih není již dávno třeba přemýšlet, stačí pouze odpozorovávat a napodobovat. Obálka je vlastně na světě ještě dřív než samotný text. Obálka oklamávající zákazníka, snažící se mu namluvit, že text uvnitř bude stejně dobrý jako podobně vypadající kniha slavnějšího autora.

Nikdy jsem nepochopila tu snahu vizuálně připodobnit novou knihu ke knihám, které již vyšly. Kromě toho, že ze čtenáře děláme hlupáka, popíráme všechny reklamní slogany o výjimečnosti našeho nakladatelství. Čtenář po koupi knihy zjistí, že i když vypadá téměř identicky jako jeho oblíbená série, není zdaleka tak dobrá a vlastně je psaná úplně jiným stylem. Navíc ani není schopen jasně odlišit, co ve kterém nakladatelství vychází za tituly, a na základě toho třeba předvídat kvalitu zakoupeného titulu.

Ale jednu věc si na tom celém užívám, a sice to, jak se mění atmosféra během procházení jednotlivých oddílů v knihkupectví. V oddělení historických románů se vždy záhadně setmí a zahalí nás hnědošedá mlha, u literatury pro mládež, módně nazývané young adult, naopak převládá barva růžová v kombinaci s nevkusnou ilustrací a názvem knihy vyvedeným ve stylu ručně psaného písma. V oddělení detektivních románů, takzvané krimi literatury, je ta uniformnost asi nejvýraznější. Když bych se bez jakékoli předchozí znalosti krimi románů chtěla konečně do nějakého pustit, nevěděla bych, jak si vybrat, vše vypadá stejně, mohla bych zavřít oči a náhodně po některém sáhnout. Jsem ztracená. Černý podklad, bílé písmo s červenými nebo namodralými tóny zamlženého grafického motivu. Téměř bez výjimky je písmo na obálce vždy nějak narušené, rozbité či rozpadlé. Pro celistvé, krásné litery, zdá se, v krimi není místo. Natož pro písma patková. Tmavá silueta postavy, rozmazaný motiv, krvavý otisk, stopa ve sněhu, chlad. Chlad a nuda. Umírám nudou.

Obálky současných krimi knih.

Ve své praxi knižní grafičky na volné noze jsem se k detektivkám dostala jen výjimečně. Pro tuto práci je obvykle povolán interní grafik daného nakladatelství, který spolehlivě generuje knižní obálky podle předpisu a za pomoci přednastavených photoshopových efektů. V mém případě to byl vždy velký boj kvůli každé drobnější inovaci. Postupně jsem takové zakázky přestala dostávat úplně. Chápu to, byla jsem brzda a komplikace při vzniku knihy, což je nežádoucí. Setkala jsem se s argumenty jako: „Takhle nemá vypadat krimi literatura, ten nápis musí být větší.“ Nebo: „Čtenář musí na první pohled poznat, že jde o román, kde je hodně krve.“ Dokonce u detektivního románu, který má v samotném názvu slovo „krev“ a obálka se topí v červené barvě, musel na obálce přibýt reklamní slogan „Krvavý thriller“.

Ukázka obálek pro nakladatelství Práh.

Přitom je tolik jiných možností, jak graficky ztvárnit krimi originálněji, a přesto stále v rámci atmosféry žánru. Příkladem může být třeba práce designéra Petera Mendelsunda a jeho série knižních obálek pro Joa Nesbøho, který v rozhovoru pro The New Yorker z roku 2010 odpovídá na otázku „Co určuje kvalitní knižní obálku?“, že jedním z důležitých předpokladů je „vystihnout žánr. Každý žánr má své charakteristické znaky. […] Být dobrým designérem znamená znát tyto znaky, vědět, co znamenají, a využít je takovým způsobem, aby finálním produktem nebylo klišé“.

Ukázka Mendelsundových obálek.

Žánr je tedy třeba respektovat, ale toho se dá docílit různými způsoby. Mendelsundovo ztvárnění knižních obálek nejslavnější krimi série současnosti využívá sice některé klíčové prvky pro jasné zařazení v rámci žánru — černá, červená a krvavé otisky —, ale pracuje s nimi jinak, inovativně a především autorsky. Nespokojí se s fotografiemi z fotobanky, ale sám ručně vytváří grafické struktury, řeže do papíru, mačká ho, obarvuje, hledá vhodné písmo a kompozici a dokáže nechat vyznít prázdnou klidnou plochu v kontrastu s expresivním motivem. Je to jen jedna z možných cest, abychom zde měli nějaký příklad a aby bylo jasné, jak tenká hranice může být mezi dobrým a špatným designem.

Při hledání kvalitně graficky zpracované krimi série v českém prostředí se musíme podívat spíš do historie. Originální a nadčasovým způsobem ztvárněné detektivní prózy vydávalo v letech 1963—1994 nakladatelství Odeon. V edici 3× vycházely detektivky v nezaměnitelné grafické úpravě, kterou ztvárnil nejprve Jiří Toman, známější jsou však pozdější obálky Libora Fáry. V obou případech je však shodná práce s fotografiemi, které formou koláží nabývají nového významu. Tato série by graficky bez problémů obstála i v současnosti, na první pohled je jasné, že jde o detektivky, a to i bez laciných efektů z obálek současné krimi literatury.

Ukázka obálek Jiřího Tomana.

Žánr se stal designérem a diktátorem obecného vkusu. Vytlačil dobrého knižního designéra na pole uměleckých publikací a do malých nezávislých nakladatelství, kde je naštěstí ještě všechno v pořádku.

Ukázka obálek Libora Fáry.

Milí nakladatelé, vydávejte ročně o pár desítek knih méně, pečlivě vybírejte tituly a věnujte jim dostatek péče. Důvěřujte více knižním grafikům a vytvořte tým lidí, kteří se knize věnují s láskou a nadšením z nových nápadů. Věřím, že potom budete mít svou práci raději.


Nikola Janíčková se věnuje grafickému designu a typografii. Společně s ilustrátorem Jindřichem Janíčkem vedou nakladatelství a studio Take Take Take.