10/06/2022 | glosa |

Jak tady vydržím celý měsíc?

Minimalistický deník z literárního domečku v Broumově, kde čekat na jaro se nevyplácí.

1. 4.

Přijíždím do Broumova. Prší, celé odpoledne je tma a jen pár stupňů nad nulou. „Je to hrozně depresivní místo,“ píšu kamarádovi po messengeru a v duchu se ptám: „Jak tady vydržím celý měsíc? Nezblázním se?“

2. 4.

Známí, kteří v Broumově vyrůstali, mi posílají tipy na místa, která musím rozhodně vidět. Figurují v nich: romské ghetto, rozpadlá továrna, zbořené domy, hřbitov válečných zajatců, tajné nacistické podzemní město a místo, kde zavraždili faráře. 

3. 4.

Z okna rezidenčního domečku vidím dvě cesty. Po jedné chodí turisté do kláštera, ta druhá vede dolů do Velké Vsi, nejvíc rozpadlé části města. Každé odpoledne se jdu projít a přemýšlím, kterou bude lepší se vydat.

4. 4.

Jít do Broumovských skal v hipsterských teniskách nebyl úplně nejlepší nápad. V Kovářově rokli je ještě sníh a led, zábradlí u schodů je ulomené a mě na chvíli přepadne strach, že se odsud už nikdy nedostanu. Místo je to ale nádherné. Nakonec se k Hvězdě nějak dodrápu, ale slíbím si, že do skal už nebudu chodit nikdy sám. (Vydrží mi to týden.)

5. 4.

S německou překladatelkou ve vedlejším pokoji hrajeme hru na to, co nejméně se vidět. Jsme v ní oba hodně dobří. 

6. 4.

Oblíbím si pravidelné večerní kouření na mostě, který vede do kláštera. Přijde mi, že mám celý areál pro sebe. Jen v posledním patře kláštera pořád svítí jedno okno. 

7. 4.

Na náměstí objevuju skvělý antikvariát. Ke knihám, které jsem si sem přivezl a ani jednou neotevřel, přibývají další.

8. 4.

Když jsem na začátku dubna cestou do Broumova litoval, že jsem si s sebou nevzal kraťasy, byla to nejméně opodstatněná lítost v mém životě. 

9. 4. 

Na rezidencích je skvělé, že k vám jednou za týden přijde uklízečka. Pro úzkostné lidi, jako jsem já, je to ale spíš problém. Než přijde, několik hodin intenzivně uklízím.

V Teplických skalách se na červené stezce uhnízdil sokol stěhovavý. Museli ji zavřít a turisti mají smůlu. Ať žije sokol.

10. 4.

Přestávám odepisovat na maily.

Seznámím se s novou rezidentkou, další německou překladatelkou. Jmenuje se Hana a je velmi hovorná a vypráví mi, se kterými českými spisovateli a spisovatelkami se zná. Musím ji zklamat, já neznám vůbec nikoho.

11. 4.

Popisuju synovi po telefonu, jak vypadá moje rezidence v Broumově, a on říká: „Takže to tam vlastně máš trochu jako Jack Nicholson v Shining? To jsem rád, že tam nejsme s tebou, tati.“

12. 4.

V Polici nad Metují si fotím nádherný komunistický obchodní dům na náměstí. Místní se na mě dívají s neskrývaným podivem. 

13. 4. 

Oblečení mám tak akorát na sedm dní, a tak mi čas v domečku odpočítávají kapsle s pracím práškem, které jsem si přivezl přesně čtyři. 

14. 4.

Někteří místní říkají veškerému světu mimo Broumovsko „civilizace“. 

15. 4. 

Je dneska čtvrtek, nebo pátek? A není to jedno?

Jsem možná první člověk v historii, který se ztratil na značené cestě v Adršpachu.

16. 4. 

V undergroundovém klubu Eden to vypadá, jako kdyby se tam zastavil čas v roce 1992, což mi ale nijak nevadí. Pak se ale dozvídám, že klub otevřeli v roce 2017.

Na koncert jakéhosi metalového kytaristy z osmdesátek se sem sjely máničky z celého okolí. Někteří už nemůžou chodit, a tak první řadu v publiku tvoří vozíková hradba. 

17. 4. 

Dochází mi, že čekat v Broumově v dubnu na jaro se vážně nevyplácí. Připomínám si Pustinu od T. S. Elliota: „Duben je nejkrutější měsíc. Rodí šeříky z mrtvé země, mísí vzpomínku s touhou…“

18. 4.

V domečku je polička s knihami, které napsali předchozí rezidenti a některé z nich dokonce přímo tady. Chodím kolem ní s posvátnou hrůzou, dneska mě ale popadl vztek. Jsem přesvědčený, že tu svoji novou nikdy nedopíšu a nikdy se tady neobjeví.

19. 4. 

Jedeme s Hanou autem do Otovic na koncert do Villy Strooikaas, kam nás pozval Petr Osoba. Když se chystáme na návrat, ptám se odcházejících lidí, jestli nechtějí vzít do Broumova. Smějí se mi a nikdo nechce.

20. 4.

Benediktini, kteří založili město, mají motto „Ora et labora“, tedy „Modli se a pracuj“. Rovnou přiznávám, že obojímu se v klášteře věnuji se střídavými úspěchy. Omezil jsem alespoň poslouchání black metalu.

21. 4. 

Šárka Rambousková mě pozvala do místního gymnázia do své hodiny češtiny. Probírá se publicistický styl, a tak vyprávím o psaní. Na konci mají studenti možnost zeptat se mě. Jeden mě poprosí, jestli bych jim něco nezarapoval. 

22. 4.

Silničáři uzavřeli jedinou silnici, která Broumov spojuje se zbytkem Česka. Mrazí mě v zádech, když na to pomyslím. Co mi tím vesmír naznačuje?

Přestávám se dívat do mailboxu a zvedat telefony.

23. 4.

Měl jsem dost živý sen, že se po domečku prochází japonští turisté. Normálně jsem vstal a provedl jsem je. „Tady je můj stůl s počítačem, tady je pohovka, tady mám schované spodní prádlo…“ Poděkovali úklonem, odešli a já šel zase spát.

24. 4.

Místní tvrdí, že dokud je na Sněžce sníh, tak je na Broumovsku zima, protože sem od Krkonoš fouká studený vzduch. Občas se na Sněžku v dálce podívám a sníh pořád nemizí.

25. 4.

Vážně přemýšlím o tom, že jsem tady dosáhl osvícení. Nebo alespoň nějakého druhu proměny mysli. Přesněji to ale bohužel formulovat nedokážu. Má to ale jeden průvodní jev: začal jsem poslouchat staré ska.

26. 4.

„Jeli jsme v neděli, jeli jsme v tichu, rozpadali jsme se, jak statky broumovskýho typu.“ Na procházce do Olivětína mě napadá tenhle verš od Prohry Praha.

27. 4.

Smutně obcházím město, se kterým se musím po měsíci rozloučit. Bude se mi stýskat. Nejvíc po tom osvobozujícím pocitu odříznutí od světa. 

28. 4.

Možná že rezidence jsou ve skutečnosti hlavně přátelé, které si při nich uděláme.


Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Broumově, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).