Jak to bylo doopravdy s Rothem

Americká publicistka Claudia Rothová Pierpontová se se spisovatelem seznámila v roce 2002 a knihu o něm začala psát o devět let později. V té době už Philip Roth ohlásil, že skončí s psaním beletrie, a na různých zahraničních webech se objevovaly zprávy, že pracuje na své autobiografii. Místo vlastního životopisu však světlo světa spatřila v roce 2013 vydaná biografie Roth zbavený pout, svým titulem odkazující na jeden z románů o Nathanu Zuckermanovi. Titul ale moc smyslu nedává; Roth byl vždy provokativním spisovatelem a nezdá se, že by se někdy nechal ve své tvorbě něčím spoutávat. Spis Rothové Pierpontové (jedná se o shodu jmen, autorka není s předmětem svého zájmu příbuzná) už v letošním dubnovém čísle zevrubně a nadšeně představil jeho překladatel Jiří Hanuš, proto se následující řádky nebudou ani tak věnovat tomu, o čem Roth zbavený pout je, ale spíš tomu, jaká ta kniha je.

Bezstarostná metoda

Rothová Pierpontová napsala entuziastickou biografii, jakých ročně vychází v angloamerickém prostředí nespočet. Tato za pozornost stojí především proto, že pojednává o osobnosti, která i přes vysoký věk a všeobecnou známost dosud zůstávala biograficky nevytěžená. V knize najdeme řadu zajímavých momentů – pro mě osobně to jsou např. pasáže reflektující Rothův vztah k americké politice či způsob, jakým reagoval na v Evropě vždy tak módní antiamerikanismus. Pozoruhodná je citace dokumentu líčícího reakci prezidenta Nixona na satiru Naše parta, stejně jako pasáž o setkání s Billem Clintonem. Českého čtenáře jistě zaujme kapitola o spisovatelových cestách do Československa a o tom, co vše dělal pro zakázané české autory. Jenže čím dále knihu čteme, tím víc se nabízejí otázky: Stačí to? Dozvídáme se o Rothovi něco podstatného?

Ne i ano. Kladem biografie je to, že na ní sám spisovatel aktivně spolupracoval a ochotně autorce odpovídal na otázky (které – jak vysvítá z kontextu – nebyly vždy dvakrát duchaplné). Rozhovory s Rothem jsou bohužel příliš často spíše parafrázovány než citovány, ale i tak představují asi to nejcennější, co Rothová Pierpontová nabízí. Dozvíme se základní informace o Rothově rodině a soukromém životě, o inspiračních zdrojích jeho knih, ale také o okolnostech, za jakých vznikaly jeho poslední prózy, a jak sám spisovatel reflektoval úbytek tvůrčích sil.

Problematičnost knihy spočívá v tom, že Rothův život nepřekypoval dramatickým děním (Roth se plně oddával tvorbě, sám spisovatel o sobě v posledním dvacetiletí hovořil jako o „píšícím řeholníkovi“). Současně s tím Rothová Pierpontová není dostatečně investigativní a (až na pár výjimek) se spokojuje s Rothovou verzí událostí. Patrné je to zejména v pasážích, v nichž shrnuje Rothův vztah k Saulu Bellowovi či Johnu Updikeovi. O obou jmenovaných autorech existují biografie materiálně podloženější, než je ta Rothové Pierpontové, stejně jako kvalitní edice jejich esejů, vzpomínek, rozhovorů či korespondence, kde se o vztahu těchto autorů k Rothovi dozvíme víc než od Rothové Pierpontové, takže lze považovat za skutečně nevyužitou příležitost, že z těchto prací nečerpala.

Nedostatek životopisných podrobností kompenzuje svými „rozbory“ románů. Uvozovky jsou na místě, protože autorka se většinou spokojí s komentovaným převyprávěním děje a úvahami nad psychologií a motivací postav. Na druhou stranu je třeba uznat, že i tyto pasáže mají svou informační hodnotu, zvláště píše-li o knihách, které nejsou v češtině k dispozici, a až na několik detailů, s nimiž lze polemizovat (např. Umírající zvíře lze sotva považovat za závěrečnou tečku k Americké trilogii nebo naprosté přecenění románu Milostné rozmluvy), jsou její popisy Rothových knih víceméně spolehlivé. Užitečné je, že Rothová Pierpontová shrnuje kritické ohlasy jednotlivých románů, takže si např. můžeme udělat představu o u nás neznámé recenzní činnosti Johna Updikea, jenž o Rothových knihách dlouhá léta psal a jehož postřehy jsou z dnešní perspektivy (a vzhledem ke kontextu celého Rothova díla) přesné a jasnozřivé. Na druhé straně Rothová Pierpontová ignoruje odbornou rothovskou produkci, nikterak nereflektuje, jak se s Rothovou tvorbou dlouhá léta doslova potýkali akademici, což je s podivem nejen proto, že tak odhaluje „bezstarostnost“ své metody, ale také vzhledem k faktu, že předmět jejího zájmu o své tvorbě rád mluvil, že ji promýšlel, a že se tudíž o to, co se o něm píše, velmi intenzivně zajímal. Navíc kdyby se pohroužila do literatury, našla by cenné osobní vzpomínky (např. Theodora Solotaroffa), ale také dřívější Rothovy komentáře k vlastní tvorbě, které by mohla konfrontovat s pohledem současným.

A tohle se doopravdy stalo?

Specifikem „rozborů“ Rothové Pierpontové je to, že v jejím světě musejí mít umělecké dílo a jeho postavy svůj předobraz ve skutečnosti. Skoro se chce potměšile dodat, že až pevný vztah k „mimoumělecké realitě“ v její koncepci dodává dílu přesvědčivost a pravdivost. S neutuchající vytrvalostí tak autorka čtenáře informuje o tom, která postava a událost z románu měly jaké předobrazy. Má-li některý z Rothových hrdinů milenku, musí ji Rothová Pierpontová spojovat s některou z žen, s níž se spisovatel znal či stýkal. Tato její záliba nabývá místy až komických rozměrů: když se takovým předobrazem stala žena, která byla v době poměru s Rothem vdaná, tak ji autorka životopisu diskrétně nejmenuje (což je případ „vdané sousedky z Connecticutu“, s. 248). Dozvíme se tedy, že se Rothová Pierpontová domnívá, že předobraz existoval, ale už nikoliv, kdo jím byl. Na jiném místě identifikuje prototyp Faunie z Lidské skvrny v postavě bezejmenné vesnické ženy, „kterou v dětství někdo zneužíval“ (s. 317). Přímo se nabízí představa, jak Roth znovu a znovu trpělivě odpovídá na nejapné žurnalistické otázky typu: „A tohle jste si vymyslel, nebo se to stalo?“ Rothová Pierpontová všeobecně přijímanou představu Rotha jako spisovatele, který „čerpá“ ze své osobní zkušenosti, dovádí ad absurdum. Když Švéd Levov v Americké idyle tráví noc v nemocnici se svou ženou poté, co podstoupila plastickou operaci obličeje, nebo když mu architekt představí model jeho nového domu, americká žurnalistka přičinlivě přispěchá s identifikací scény s reálným spisovatelovým zážitkem a zřejmě se domnívá, že čtenářům sděluje nějakou podstatnou informaci.

Sama autorka zdůrazňuje, že Roth se v poslední fázi své tvorby, té nejoceňovanější, vrací k realistickému pojetí románu, který stojí na „materiálním základě“ (jak to sám spisovatel pojmenoval, s. 327). Identifikace zdrojů jeho tvorby tak je zcela irelevantní, ba přímo nesmyslná, protože pro charakterizaci díla je mnohem podstatnější, jak dokáže onu skutečnost umělecky zpracovat. Ostatně o tom psal už sám Roth a odhaloval princip své tvůrčí metody – ať už se jedná o pozoruhodný experimentální román Druhý život, nebo méně povedený pozdní Duch odchází, v němž jsou všechny události dvakrát: jak se „skutečně“ staly, a pak v podobě, jak je Zuckerman přetavil v dílo.

Roth zbavený pout tak vzbuzuje ambivalentní pocity. Spisovatel Rothova formátu by si zasloužil duchaplnější biografii. Zkrátka: mohlo to být lepší, ale na druhé straně buďme rádi aspoň za to málo, co máme. To ostatně platí o způsobu, jakým Mladá fronta vydává česky dílo Philipa Rotha, obecně.

Claudia Rothová Pierpontová: Roth zbavený pout. Autor a jeho dílo, Mladá fronta, Praha 2015